Nechtěli byste mít na zahradě Záhon květin Jana Wericha? Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Vypravěč Jan Werich vzpomíná na lavičce na Kampě.

Když mně bylo pětadvacet let, hrdě jsem v kavárně Slavia prohlašoval, že mě jako Pražáka na Vyšehradě rozeného a Vltavou křtěného nikdy nic z Prahy nedostane. Téma „chalupa a chalupaření“ mi bylo absolutně cizí. V pětatřiceti letech jsem však začal uznávat, že by nebylo špatné, kdybychom s mojí ženou a začínající rodinkou měli nějakou chalupu, kam by se mohlo občas o víkendu zajet.

V pětačtyřiceti letech jsme už chalupu měli a já si začal zvykat na myšlenku, že je dokonce užitečné setrvávat v ní více dnů, než nabízí pouhý víkend.

Po pětapadesátém roce svého života jsem pak dospěl k závěru, že chalupa a chalupaření se opravdu může stát člověku smyslem života a že z hlavního města lze skutečně učinit bydliště přechodné, zatímco z venkovského sídla, sloužícího zpočátku k rekreaci, bydliště trvalé. 

A proto je mi dneska zcela jasné, že následující řádky bude sotva číst někdo, komu je pětadvacet let a kdo žije v některém z velkých měst naší republiky.

Musím ovšem též upozornit, že vzhledem k mé manuální nešikovnosti zklamu ty starší čtenáře-chalupáře, kteří se do těchto řádků začetli v domnění, že je oslovuje chalupář zručný a zkušený. Vzdor tomu, že mým životním přítelem byl chalupář a spisovatel František Nepil, nemohu vám ani z jeho chalupářského života tlumočit nic užitečného a neznámého - vše popsal ve svých nádherných knížkách a naše „chalupářské“ hovory spočívaly pouze v tom, že zatímco on mně neustále dodával kuráže do některých úkonů, já ho dodatečně vždy jen smutně informoval o tom, že prostě nejsem schopen provozovat chalupaření na jeho vysoké úrovni.

Ovšem - pozor! Nakonec pro chalupáře přece jen tak nezajímavý nemusím být! Chalupu přece obklopuje zeleň, zahrada, a tady už se naskýtá báječný a dlouhodobý způsob vyžití pro milovníky květin, zahrádkáře s fantazií!

Z malého fotokotoučku Meopta, ze šedesátých let minulého století, jsem vybral dva obrázky, na nichž se Jan Werich rozhlíží z oken po své zahradě.

Konkrétní příklad: Dočetl jsem se, že když pan Werich opustil tento svět, tak měl na zahradě rostlinu, kterou si přivezl koncem padesátých let z Itálie (kdy pak napsal svůj krásný cestopis Italské prázdniny), a že ta rostlina, která se podle zahradníků jmenuje Krvokvět (Haemanthus catharinae), prý nikdy za jeho života nevykvetla!

Ve svém svědectví píše pak zahradník pan Josef Havlíček, že když rostlina osiřela, vzal si ji k sobě a hle - následující rok náhle poprvé rozkvetla.

Mne tenhle příběh velmi zaujal, a protože jsem se čerstvě seznámil s dr. Václavem Větvičkou z Botanické zahrady Karlovy Univerzity, poptal jsem se hned po této rostlině a dostalo se mi ujištění, že není zas tak nesnadné si Krvokvět opatřit.

Na to začala moje fantazie pracovat naplno a já si vzpomněl, že i v dalších knihách Jana Wericha, o Janu Werichovi, anebo konečně i přímo z osobních setkání s tímto velikánem moudra i srandy, pamatuji některé květiny, které měl rád a které obdivoval. I napadlo mě, že bych mohl mít u naší chalupy ZÁHON JANA WERICHA! Speciálně vytvořený záhon, jaký Jan Werich sám nikdy v životě neměl.

Některé z těch oblíbených květin se sice objevovaly u jeho chalupy ve Velharticích, jiné zase na zahradě jeho pražského bydliště, nikdy však se nikde nesešly takhle pohromadě! Teprve teď by se zrodilo něco, co by mně a našim hostům na chalupě permanentně připomínalo tohoto velkého umělce. Podle mého druhu, to znamená pro fantasty, hračičky a čtenáře memoárové literatury oblíbených osobností.

Ostatně nejen Werichův záhon, ale už i skutečnost, že jsem kdysi dostal růži vypěstovanou ke 100. výročí narození Charlese Chaplina a že jsem k ní časem získal růži, která se jmenuje Vlasta Burian, už tyto dvě skutečnosti mě obohacují každé jaro, když jdu na zvědy, kdo rozkvete dřív - jestli bude první Charlie, anebo Vlasta.

Růže Vlasta Burian, získána kdysi z arboreta ve slovenském Zvolenu.

Všechny tyto drobné radostné události způsobují, že jsou pro mě s přibývajícím věkem dny chalupáře čím dál hezčí. Všimněte si, že jsem neřekl: ...a zahradníka. Mám naštěstí tak šikovnou ženu, že starost o jmenované rostliny vzala na svá bedra, jelikož žel ani v oboru zahradnickém jsem nikdy nevynikl jako praktik.

Léta běží, nápadů přibývá, sil však ubývá a tak se z nápadů stávají už jen narůstající skrumáž krásných snů. Jinými slovy – záhon oblíbených květin pana Wericha na naší zahrádce nevznikl.

Zbývá mi proto končit takto: Vážení a milí čtenáři chalupařící! Třeba vám výše uvedené řádky nic moc neříkají, ale kdyby se přece jen někdo z vás nechal inspirovat – z celého srdce mu v jeho snažení přeju hodně úspěchů, daleko od stále šílenějšího života městského.

Na zahradě vily Charlieho Chaplina ve Vevey, ze které se stalo obdivuhodné muzeum CHAPLIN’S WORLD, sice moc květin není, za to stromů, které si tento velký umělec nechával přivážet ze všech koutů světa, je tu mnoho…

Vložil: Ondřej Suchý