Jak Standa Procházka procházel mým životem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Když jsem křtil v roce 2006 knížku o zpěvačce Ince Zemánkové, měl jsem skvělé kmotry. Kromě Ondřeje Havelky to byly hvězdy, které Zemánkovou dobře znaly – Yvetta Simonová, a především Standa Procházka, který se s Inkou mnohokrát setkával i na pódiu.

Bylo to někdy na rozhraní let 1957-58. Na stole u nás doma ležel otevřený dopis, který zrovna přišel mému bratrovi Jiřímu. V záhlaví dopisního papíru byla vytištěná velká fotografie odesilatele, jistého zpěváka Standy Procházky. Jako dvanáctiletý zvědavý kluk jsem nahlédl, co pan zpěvák Jiřímu píše. Pamatuji si větu: „Právě vystupuji na Slovensku a dělám zde Vašemu Blues pro tebe pěknou reklamu.“

Dnes si uvědomuji, že tenkrát vlastně začala procházka pana Procházky mým životem.

V roce 1953 dostal S. Procházka příležitost zazpívat si ve filmu Kavárna na hlavní třídě dvě písničky: „Někdo má rád dívky vlažné“ a „Ten náš Mourek“.

O tom, jak velkou se v padesátých letech stal zpěváckou hvězdou, svědčí například i tento plakátek.

Přestože byl Standa Procházka „jen“ zpěvákem lidovek, vážili si ho zpěváci, hudebníci i herci jiných žánrů. Rád o nich také vyprávěl. Nejradši jsem měl tuhle historku s Oldřichem Novým:

„S Oldřichem Novým jsem se často setkával také v parních lázních na Smíchově. Jednou jsme si vyprávěli o hlasové indispozici a Nový povídá: ´Víte, já byl v životě málokdy indisponován, ale jednou mě to přece jen neminulo. To jsem jenom takhle sípal. Tak jsem šel ke známému lékaři. Zazvonil jsem, v prvním patře se otevřelo okno, vyhlédla paní dokto­rová a povídá: Copak si račte přát? Šeptem jsem jí odpověděl: Prosím vás, je pan doktor doma? Nato se ona opatrně rozhlé­dla a povídá rovněž šeptem: Není, pojďte nahoru!´ Něco mě k Oldřichu Novému přitahovalo,“ dodával k tomu Procházka. „Možná že to, že jsme se oba narodili ve stejný den - 7. srpna. Ovšem on o dvacet let dřív...“

P.F. 1989

Jiná veselá historka, v níž hlavním aktérem byl sám vypravěč, má pointu diametrálně odlišnou od příhody Oldřicha Nového:

„Ve volných chvílích jsem chodívával na skleničku červeného vína do automatu U Karasů na Žižkově. Jednou se tam ke mně přidal neznámý muž, už trochu podnapilý, a hned spustil: ´Stando, ty můj kluku, já tě tak rád poslouchám! A co teprve moje manželka! Chlapče, ty musíš jít k nám, uvidíš, jak se budeš mít! Já bydlím tady za rohem a ta moje by mi to nikdy neodpustila, že jsem tě k nám nepozval!´

Co jsem měl dělat? Takovému pozvání nebylo možné nevyhovět, a tak jsem šel. Plný očekávání jsem stál před prahem hostitelova bytu. Po zazvonění bylo vidět, jak se kukátko na dveřích pohnulo, dveře se pak prudce otevřely a v nich se objevila údajná má ctitelka. Nasadil jsem naučený ´thymolinový úsměv´ když tu slyším hlas mého pobočníka: ´Mamino, podívej se, koho ti vedu! Honem nám uvař kafíčko!´ V tom se ale uvolnila veškerá energie, která v této něžné, stokilové ženě zřejmě už delší dobu dřímala. Zahřměla: ´Ty kořalo jeden, kdes byl celej tejden? V kvartýru není koruna a von mi sem eště vede nějakýho vobejdu!´

Stačil jsem několikrát naprázdno polknout a rázem jsem byl ten tam.“

Standa Procházka rád veršoval. Jednou mi poslal tento pozdrav.

Každé setkání s ním bylo pro mě zážitkem, také už proto, že jsem si povídal s člověkem, který prožil dětství, kdy místo rádií existovaly jen krystalky, gramofony byly na kliku a filmy v biografech byly dosud němé. Zpovídal jsem ho mnohokrát, protože během své dlouholeté zpěvácké kariéry se setkal s mnoha umělci, které jsem měl rád a o kterých jsem se chtěl něco dozvědět.

Na začátku své kariéry měl dva velké vzory - operetní, pěvce Járu Pospíšila a v Německu žijícího herce a zpěváka narozeného v Holandsku Johannese Heesterse, který se jako aktivní herec dožil do roku 2011 neuvěřitelných 108 let. O něm mi vyprávěl, jak se s ním srazil na Václavském náměstí ve dveřích hotelu Ambassador a jak se mu z toho rozklepala kolena:

„Den předtím jsem se byl na něho podívat v divadle na Lehárově operetě Hrabě Luxemburg. Heesters měl přes dvacet opon a potlesk Pražanů nebral konce! Nakonec si tam na jevišti lehl a žertoval, že už se nemůže dál děkovat. On měl skvěle posazený hlas a úžasné výšky! Pokud mám říci, jaké jsem měl jako začínající zpěvák vzory, pak musím vedle Járy Pospíšila jmenovat zároveň Johannese Heesterse!"

Ukázalo se, že Johannes Heesters nakonec nebyl pro Standu Procházku vzorem jen svým zpěvem, ale i svou dlouhověkostí, akorát že on odešel z tohoto světa o dvanáct let dřív, když mu bylo 96 let.

Jeho přátelství jsem si velice vážil. Prožil jsem s ním krásné chvíle před rozhlasovým mikrofonem i před televizními kamerami. Dokonce jsem si s ním i zazpíval! To když jsme mu se zpěvákem Jaroslavem Wykrentem dělali v ostravské televizi tzv. „křoví“ v  písničce „Hledám děvče na boogie-woogie“. 

Zpíval nejen s dechovkami, ale i taneční písničky (jednu desku natočil dokonce s orchestrem Karla Vlacha); zpíval v operetě, v kabaretu, a i když ho nakonec proslavily lidovky, vážili si ho zpěváci, hudebníci a herci jiných žánrů. Když zemřel, reagoval na jeho odchod na Facebooku například houslový virtuos Václav Hudeček: „Standu jsme měli moc rádi. R.I.P., kamaráde!“

Když jsem s ním po televizní Kavárničce dříve narozených točil o mnoho let později veřejnou rozhlasovou nahrávku, přijel svátečně oblečen a na jejím konci povstal a rozloučil se se svými posluchači.

Druhý den vydala ČTK (Česká tisková kancelář) obsáhlou zprávu, která začínala slovy:

BŘEZINKA (Mělnicko) 19. prosince 2004: Po tisícovkách vystoupení a více než 65 letech strávených na hudební scéně tento týden ukončil svou profesionální kariéru zpěvák Standa Procházka. „Tento týden jsem skončil s vystupováním. Když má člověk na krku tolik křížků, tak už musí být trochu rozumný.“ V sobotu natáčel zpěvák v Březince u Kokořína pořad z cyklu Nostalgické muzeum zábavy pro Český rozhlas (ČRo) 2 - Praha.

Naposled jsme se setkali v roce 2010 na pražském večeru věnovaném vzpomínce na komika Jardu Štercla. Tehdy už přišel o holi, ale se stejnou dávkou humoru, na který jsme byli u něj zvyklí.

Standa Procházka patřil k našim pěveckým hvězdám, zároveň to byl člověk s velkým srdcem a bohatým životním příběhem. Byl studnicí veselých příhod a historek. Během jeho života vyšly dvě knížky jeho vzpomínek – „Nebezpečné lásky“ a „Úsměvy a vrásky Standy Procházky“, kterou připravil ve spolupráci s Milanem Koukalem a která vyšla v opravdu úctyhodné exkluzivní úpravě a velkém formátu! Kniha taková, jakou si tento umělec právem zasloužil.

V roce 2010 vydalo nakladatelství Argentum.

Vložil: Ondřej Suchý