Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vinohradský ďábel s andělskou tváří, Jiří Šlitr. Album Ondřeje Suchého

14.02.2024
Vinohradský ďábel s andělskou tváří, Jiří Šlitr. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Šlitr s dobrou náladou

S Jiřím Šlitrem jsem měl společného jenom bratra. Od svých třinácti do třiadvaceti let (1958-68) jsem od něj slyšel asi jen dvakrát nebo třikrát jediné slovo: Ahoj. Vše se mělo změnit až poslední rok jeho života.

Tehdy jsem s ním „navázal kontakt“, coby redaktor časopisu pro mládež Sedmička, když souhlasil mít zde svoji Odpovědnu, v níž bude odpovídat na všechny většinou všetečné otázky dětských čtenářů. Odpovědi mi diktoval obvykle po telefonu, anebo v šatně Semaforu.

A tenkrát se stalo něco nečekaného: Zeptal se mě, jestli bych nechtěl přijít k němu na Malvazinky na návštěvu. Věřte-nevěřte, byl to pro mě šok. Samozřejmě, že jsem souhlasil a na vteřinu přesně jsem onoho dne zazvonil u dveří pana Šlitra. 

Vzhledem tomu, že jsme si ono odpoledne povídali dlouho a probrali různá vesměs vážná témata, rozhodl jsem se, že ilustrovat budu následující výběr z rozhovoru obrázky, které by vás měly rozesmávat. Třeba tato novoročenka na rok 1965.  

 

Co provedl J.S. na toaletě opilému J.Š?

Hlavní téma našeho rozhovoru se stále stáčelo k výtvarnému umění:

„Zájmy o hudbu a malování u mne probíhaly v dětství paralelně - po mamince jsem byl muzikant, po otci malíř. Otec učil malování na škole jako profesor, maminka byla zase takový samouk, který dovedl velice hbitě zahrát cokoliv. Zkrátka, měla v sobě něco, co musí muzikant mít. Takže jsem už od malička kreslil, maloval a hrál na piano. Pokud jsem to bral jako zábavu, tak si to nijak nekonkurovalo, teprve v pětačtyřicátém roce začala najednou muzika malování převyšovat; začal jsem totiž hrát v dixielandu v Rychnově nad Kněžnou. Za hraní jsme začali dostávat i nějaké peníze a začalo se o nás také psát. Potom však přišel rok čtyřicátý osmý, musela se začít hrát hudba jiná, a tak jsem se zase vrátil opět k tomu malování. Docílil jsem nakonec toho, že jsem se ve třiapadesátém dostal do Svazu výtvarných umělců, což tehdy nebyla žádná legrace. Mít svobodné povolání, nemuset být nikde zaměstnaný, to všechno vyhrát bylo tenkrát dost terno. Ve stejném roce jsem se také stal členem Umělecké besedy. Jejím předsedou byl tehdy Vlastimil Rada. Oni mě tam celkem vítali, protože jsem byl i muzikant a jejich členem byl předtím také Jaroslav Ježek. K tomuhle spolku patřilo vlastně celé Osvobozené divadlo.

U malování bych zřejmě už zůstal, nebýt toho nešťastného Horníčka, se kterým jsem se sešel a začal s ním spolupracovat. Pak přišla televize, pásmo „Člověk mezi lidmi“, kavárna Vltava, do toho ke všemu přišel Suchý, vznikla Laterna Magika, Semafor - a moje malování se odsunulo na vedlejší kolej.“ 

 

Touto fotografií jsem byl panem Šlitrem obdarován. Byla důkazem setkání „s tím nešťastným“ Horníčkem, kterého (vedle herců Lubomíra Lipského a Františka Filipovského) doprovázel se svou hudební skupinou v literárním kabaretu „Člověk mezi lidmi“.

„Z výtvarníků mám velice rád pana Jiřího Trnku, se kterým jsem už dlouhou dobu v přátelském styku a kterého musím s přibývajícími léty stále víc a víc obdivovat. Já si myslím, že ten obdiv k různým vzorům prochází u každého postupem času určitými změnami. Mladí kluci, kteří chtějí malovat, obyčejně hledají hned na začátku vzory v těch ultranejmodernějších výbojích, a tak přeskakují mnohdy celá období, která se přeskočit nedají. I já měl kdysi podobné vzory. S přibývajícími léty mi však začali najednou imponovat víc takoví machři, jakým je třeba zrovna pan Trnka, umělec, který bezpečně umí ovládat své řemeslo. Stačí si vzít štětec a barvičky a zkusit něco tak citlivého a poetického, jako dělá on. Okamžitě se „provalí“, jaký je to kumšt! V minulém roce jsem byl u pana Trnky několikrát, v době, kdy si připravoval výstavu těch svých dřevěných panáků (kterou měl nejprve v Praze a nyní putuje do Curychu, Stuttgartu, New Yorku a bude to určitě velice slavná výstava). Řeknu vám, že když jsem u něho viděl ten soustruh a všechno to nářadí, s kterým pracoval, měl jsem sto chutí se do toho doma pustit také. Nakonec jsem však odolal a uvědomil si, že by tak vznikla další, nová oblast, do které bych se zababral, a to nejde. Už je toho takhle dost.

A kdo na mě jako na malíře měl ještě vliv? Hlavně Josef Liesler byl jedním z kreslířů, kteří mi zpočátku, když jsem se učil kreslit, velice imponovali. On kreslil perfektně. A to, jak bravurně umí zacházet s perem, jsem u něho opravdu obdivoval. Takže určitý vliv na mne bezpochyby měl. Stejný vliv měl i na mého blízkého kamaráda, Karla Teissiga, se kterým jsem se ve svých začátcích hodně stýkal. Vzpomínám si, jak se mu dokonce vyčítalo, že kreslí jako Liesler.

 

Originál kresby měl dr. Vladimír Justl, literární historik, divadelní vědec, v letech 1965-1992 režisér, dramaturg a nakonec ředitel Poetické vinárny Viola. Od něho mám tuto kopii. (Kresbu od Šlitra dostal nejspíš začátkem 60.let, kdy byl v umělecké radě Semaforu.)

„Kdysi jsem se pokoušel také kreslit vtipy, ale brzy jsem to vzdal. Začalo mne totiž strašně zlobit, že zůstávám stále jen na povrchu věcí, že v těch mých vtipech není žádná dávka té zvláštní filosofie; zkrátka mým kresbám chybělo to, co umí nejlépe Saul Steinberg, slavný americký kreslíř. Měl jsem možnost jej několikrát navštívit, dokonce mi věnoval i jednu svou kresbu. To byla taková zvláštní shoda okolností: Měl jsem v New Yorku samostatnou výstavu a zrovna v době, kdy tam měl velkou výstavu také on. Tedy - v jiné, krásnější a větší galerii a pochopitelně za obrovské účasti veřejnosti! Já na tu jeho výstavu chodil velice často, poněvadž tam byly úplně nové věci, zkrátka - byl to úplně jiný Steinberg, než jakého jsem předtím znal. Jednou jsem tam přišel v době, kdy s ním francouzská televize točila film. Koukal jsem na něho a stále se rozmýšlel: Mám ho oslovit, nemám… Nakonec jsem ho neoslovil, zato však ještě ten den jsem sedl a napsal mu dopis. Druhý den mi volal do hotelu, jestli prý ho nechci přijít navštívit. Pochopitelně že jsem šel. Pan Steinberg bydlí v New Yorku na Greenwich Village, asi v patnáctém patře, v takové dvougarsonce, ale údajně má ještě na Long Islandu velký barák. Pochází z Rumunska, světovou slávu získal knížkou „All in Line" (Všechno jednou linkou), žije sám, je mu asi pětapadesát let, vypadá velice dobře a je to moc chytrý pán. Při té první návštěvě jsme se bavili asi dvě hodiny; ukazoval mi hromadu zajímavých věcí, například: Asi čtrnáct dní předtím byl v Paříži s Pablem Picassem na večeři a hráli spolu takovou hru - srolovali papír na malé proužky a první z nich nakreslil nějakou čáru. Zakryl ji tak, aby jí vykukoval jen nějaký kousek, na který ten druhý hned navázal dalšími čarami. Kreslili tak oba jediný obrázek, aniž by věděli, co z toho vyleze. Měl jsem možnost to, co dali Steinberg s Picassem dohromady, vidět na vlastní oči. Byla to nádherná fantazie dvou velkých umělců!

Jinak se ke mně pan Steinberg choval velice přátelsky, o několik dní později se přišel podívat také na moji výstavu, líbila se mu, takže jsem mu také dal jednu svoji kresbu, kterou asi pak zahodil, nebo - já nevím ...“

 

 

Několik Šlitrových kreslených vtipů vyšlo v knize kresleného humoru s názvem „Beze slov“, kterou v roce 1962 vydalo nakladatelství Mladá fronta. Tady jsou dva z nich.

Když jsme se k večeru loučili (pan Šlitr měl tehdy v divadle volno), dostali jsme se, až k jeho titulu JUDr. Pověděl mi:

„Jediné, co jsem zatím nevyužil, je moje právnické vzdělání. Ale možná, že je využiju dneska poprvé, v případě takzvaného „práva převisu“. Víte, co je to „právo převisu“? To, když má soused na své zahradě strom, jehož jedna větev přečnívá do mé zahrady a je na ní nějaké ovoce, měl bych mít správně právo je beztrestně otrhat. A asi to také udělám, hned teď, v případě tamhle těch dvou hrušek! Ačkoliv… nevím. Možná, že už tohle právo zase neplatí, že jo? Budu si to muset raději ještě ověřit. Ale jinak by to bylo poprvé, kdy bych využil svých právnických znalostí!“

 

Jiří Šlitr se narodil před sto lety. Zemřel sice v minulém století, ale přesto s námi zůstává dál, i ve století jednadvacátém. 

 

Přemýšlel jsem, čím vás na konci kapitoly překvapit. Legrace to sice není, ale překvapení pro mnohého z vás (možná i pro mého bratra) třeba ano. Knížku, která se začátkem roku 1957 prodávala za 5,- Kčs, napsala polská autorka W.Malcerová a ilustroval a obálku navrhl J.Šlitr. Když jsem na tuto brožovanou knížku náhodou narazil v antikvariátu (asi po šedesáti letech a téměř za stejnou cenu), vybavila se mi okamžitě ona roztomilá okřídlená věta: „No, nekupte to!“ 

 

 

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý