Jak mě Helena Růžičková málem udusila ňadry a jak její věštba nakonec nevyšla. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Helena Růžičková - herečka, komička, všeobjímající dobré srdce, věčný smích. Tak si ji pamatuji.

V malém zahradním domku ve svahu kokořínského údolí sedávám u psacího stolu s počítačem; po ruce rádio, televizi, video, gramofon, telefon, gauč, vařič a nad hlavou pak archiv velikosti pracovny, kam stoupám po skládacích schůdcích. Zatímco vedle v chalupě spí rodinní příslušníci, já za noci, v prostředí, o kterém jsem sníval před mnoha desítkami let, píšu nejčastěji o „hvězdách svého života“. Jednou z nich byla a je Helena Růžičková, která přes věkový rozdíl (11 let) mi v šedesátých letech hned při prvním setkání nabídla tykání.

Z jejího životopisu vyjímám: Už jako čtyřletá hostovala na dvou divadelních scénách a také se poprvé objevila před filmovou kamerou jako jedno z dítek Kudrnových ve filmové adaptaci Babičky Boženy Němcové. Než se definitivně stala herečkou, vystudovala Vyšší zdravotnickou školu a stala se zubní laborantkou V šedesátých letech začala hostovat v pražském Činoherním klubu, v první polovině sedmdesátých let byla členkou Divadla Na Zábradlí, později už působila až do konce života jako herečka ve svobodném povolání. Kromě televizních filmů a seriálů hrála v 75 filmech. Nejlépe ji charakterizoval filmový encyklopedista Miloš Fikejz: „Byla nevšední komický typ, v němž využívala svůj temperament, postavu, spontánnost a výřečnost. I přes svou pozdější vysokou nadváhu byla díky svým baletním začátkům velmi pohyblivá a mrštná.“ Od roku 1956 hrála celkem v 75 filmech. Pro mě osobně jsou nezapomenutelné Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka, Homolka a tobolka, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika.

Poslední její film byl Troškův Kameňák II. Natáčel se v roce 2003 a 4.ledna 2004 Helena podlehla rakovině v plzeňské nemocnici. Se spisovatelkou Marií Formáčkovou stačila napsat 9 knih, dvě o ní už pak Marie dopsala sama. Velká úcta, velký obdiv, klobouk dolů před tebou, Helenko! 

Možná ale, že bych měl zkraje zdůvodnit své odvážné tvrzení v titulku. Helena milovala výtvarné umění a vytvořila si doma hezkou galerii obrazů, obrázků a grafik, které často dostávala od svých přátel, anebo si je kupovala na výstavách či v prodejně Dílo. Při jedné návštěvě v rámci reportáže pro mě vyfotografoval kamarád Pepa Soumar i následující dva obrazy.

Toto je Helena Růžičková v provedení malíře a ilustrátora Karla Laštovky, milovníka divadla (hrával v pražském divadle Paravan, a pak se nechal přemluvit, aby převzal v Divadle Na zábradlí narychlo role po mém bratrovi Jiřím, který odtamtud nečekaně dobrovolně-nedobrovolně odcházel.) Na Laštovkově obrazu vypadá Helena famózně, uznejte!

Zato drsňák, herec a naivní malíř Josef Hlinomaz, který ve filmu Limonádový Joe v roli pistolníka Grimpa rozkousal housle Ezru Goodmanovi (Bohuši Záhorskému), otci krásné Winnifread (Olgy Schoberové), viděl Helenu Růžičkové v poněkud méně lichotivé podobě.

K výtvarnému umění měla Helena vztah už od dětství; její dědeček byl akademický malíř, doma měli spoustu obrazů a ona prý sama ráda kreslila. V roce 1972, kdy jsem o její zálibě v sběratelství psal článek pro tehdejší Svět v obrazech, obsahovala její domácí „obrazárna“ přes 150 obrazů.

„Ta doba, kdy jsem si koupila první obrázek s vědomím, že provádím něco, co se mi v budoucnu stane osudným, přišla někdy v roce 1959. Tenkrát jsem si koupila snad vůbec nejkrásnější barevnou litografii, kterou mám – Klauna s psíkem od Františka Tichého. Přestože stála 120 korun, musela jsem si ji tenkrát ještě koupit na splátky.“ 

Ještě jednou se musím vrátit k Helenině charakteristice: Byla živel, nezkrotný temperament, ale měla také plné pochopení pro smutky a problémy druhých! Ovšem běda tomu, kdo by se jí něčím znelíbil, kdo by ji nějak urazil či nějak ublížil! Její slovník byl na takové okamžiky vždy nachystán a útlocitný svědek její slovní obrany a následného protiútoku by nad nimi nejspíš omdlel. Dokázala vždy okamžitě řešit nevyřešené, rozhodnout nerozhodnuté, vyměnit otazník za vykřičník.

A tak se stalo, že jsem se kvůli jejímu rozhodnutí, kterému nešlo odporovat, poprvé oženil. Chodil jsem s dívkou přezdívanou Peggy a pracoval v redakci dětského časopisu Sedmička, ve kterém Helena vysvětlovala mladým čtenářům astrologii a numerologii. Během jedné své návštěvy redakce si před mými kolegy vyžádala data mého a Peggynina narození a začala rýsovat, počítat, „čarovat“. Vycházelo nám všecko tak úžasně, že když jsem pak ještě navíc musel Helence odevzdat šálek po kávě, kterou jsem zrovna dopil, vykřikla nakonec před všemi uhranutými svědky, že kávová sedlina všechna její proroctví jen dotvrdila!

Tato fotografie z mé první svatby je dokladem toho, že jsem splnil výsledek věštby Heleny Růžičkové.

Abych byl po celý život šťastný se svou budoucí ženou a následnou rodinkou, musím se prý oženit 24. března! To je to datum, které mé štěstí zpečetí! Na to mě věštkyně, rozradostněna výsledkem své věštby, zahnala svým bujným poprsím ke stěně, kde mě zulíbala, až jsem se pomalu sunul k zemi. Nešlo to. Krk jsem měl posléze zaklíněný v záňadří a stisk obdivované herečky byl velmi pevný. Celý zblblý jsem požádal ještě téhož dne Peggy o ruku, celá redakce hned začala žít chystanou oslavu, svatbu jsem objednal na datum, o kterém rozhodla Helena. Zkrátím tu historku: Po necelých třech letech jsme se s Peggy rozváděli. Abych ale jen nepomlouval: Pravda je, že mnoho jiných Heleniných věšteb se do puntíku vyplnily! Já však už jsem si pro jistotu od ní nic předpovídat nenechal. Stačilo mi, že jsem mohl být její kamarád, že jsem se mohl časem seznamovat například s jejími zájmy a koníčky, že jsem mohl naslouchat jejím nápadům i historkám, při kterých jsem se vždycky náramně chechtal.

Musím se ještě také něčím pochlubit: Jednou jsem se setkal s Helenou Růžičkovou před kamerou v kabaretní scénce! Bylo to v šestidílném televizním seriálu pro děti Holky, kluci, komici, natočeném v roce 1991. Já hrál ambiciózní maminku údajně talentované dcerušky (tu hrál Pavel Mang, v té době stále ještě populární jako malý Vašků ze seriálu Cirkus Humberto), nu a Helena Růžičková hrála - Helenu Růžičkovou, Ta měla za úkol poradit, co má moje dceruška udělat proto, aby byla jednou také slavná. Myslím, že jsme se během natáčení hodně pobavili.

Jednou mi s nadšením povídala: „Já bych si, člověče, strašně ráda v životě zahrála Julii! Ale ne jako činohru! Jako balet! S Werichem jako Romeem by to už nešlo, je příliš starý a nemocný, ale s Libíčkem, s tím by to šlo a byla by to senzace. Představ si balet Romeo a Julie – Libíček a já – oba v bílých trikotech a naprosto vážní… Nádhera! Lidi by se umlátili smíchy!“ 

Na jaře roku 2001 se nečekaně Helena objevila u nás v Šemanovicích za doprovodu svého kamaráda, herce Václava Glazara. Opět sršela vtipem, ale já už tak trochu tušil, že to nejspíš bude naše poslední setkání. Bohužel bylo.

Když odešla za svými kolegy tam nahoru, třeba se jí splnil sen, nacvičit s Janem Libíčkem Romea a Jůlii jako balet. Kdo ví.

Byla to tehdy v Šemanovicích překvapivá návštěva: Václav Glazar a Helena Růžičková! Zdrželi sotva hodinu a když jsme se loučili, dala mi kamarádka tuto fotografii.

Vložil: Ondřej Suchý