Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Z pestrého života oslíka, kterého proslavili Voskovec a Werich. Album Ondřeje Suchého

17.01.2024
Z pestrého života oslíka, kterého proslavili Voskovec a Werich. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Zbytek života prožil oslík na nejlepším místě, které si mohl přát – v pražské Zoologické zahradě, existující tehdy teprve čtvrtým rokem.

V říjnu 1933 zahájilo Osvobozené divadlo novou sezónu hrou Voskovce a Wericha Osel a stín. A právě tehdy se začal příběh jedné předválečné zvířecí „hvězdy“, která se ocitla na prknech znamenajících svět. Byl to oslík, o němž se časem tradovala řada historek. Ve svých rukopisných vzpomínkách se o něm kdysi poprvé podrobně rozepsal známý novinář a písničkář ze Spořilova, Jiří Voldán. Živého osla na jevišti si prý do hry Osel a stín vymyslel režisér Jindřich Honzl.

Kde ho divadelníci získali? Podle Voldána ho koupili v Nuslích od jednoho řez­níka. Možná ale, že to bylo jinak, jak později v Americe vzpomínal Jiří Voskovec.

 

Měla to být součást kostýmu, anebo reklamní portrét pro fotografa?

Jiří Voldán kdysi napsal: „Voskovec a Werich si tenkrát, když jsem s nimi o tomhle oslíku hovořil, ne­mohli vzpomenout, kdo mu dal jméno Bobík. Oslíka asi čtrnáct dní cvičili, než si zvykl na divadlo. Pak si ale zvykl tak, že tu byl jako doma. Přes den byl Bobík v po­štovních stájích v Jindřišské ulici a odtud ho každý večer odváděl najatý mladík do divadla. Na toho mladíka si oslík tak zvykl, že nechtěl s jiným po Praze chodit. Osel jako by už věděl, že jde hrát divadlo, vždycky radostně hýkal, jakmile si pro něj mladík přišel. A zvykl si na noblesu. Prvně ho totiž svezli dolů do zákulisí výtahem, a to se oslíkovi tak líbilo, že ho potom nikdo nepřiměl, aby sestupoval do divadla po schodech. Nu, tak se vozil výtahem! Werich vždy na oslíka volal: ‚Hyjos, oslos!‘ I tohle se oslíkovi líbilo, že bylo marné mu říkat hyje. To se ani nehnul. Ale jen se řeklo ‚hyjos‘, tak šel.

Osvobození pak jeli na turné po republice. Oslík měl malou maštal vzadu stěhovacího vozu. Mladík, jenž se v Praze o oslíka staral, na turné nejel. Rozloučil se s oslíkem v Praze, poplácal ho po hřbetě a řekl mu dobrácky: ‚Tak, Bobíku, pěkně hraj a dej na sebe pozor!‘ Když Osvobození přijeli do Plzně, tam si Bobík umínil, že hrát nebude. Nikdo ho nemohl z vozu dostat, nic nepomáhalo. Herci se radili, co dělat. Jen tajemník si věděl rady. Poslal do Prahy mladíkovi telegram: ‚Přijeď ihned za námi.‘

Mladík přijel. Jeho shledání s oslíkem bylo dojemné. Když vběhl do stěhovacího vozu a popadl oslíka kolem krku, oslík začal radostně hýkat a mladík brečel jako malé dítě: ‚Bobíku, ty sis na mě zvykl, ty víš, že tě mám rád! To jsi hodnej, že nechceš beze mne hrát divadlo...‘ S mladíkem pak cupital klidně a hrál. Pochopitelně, že s Osvobozenými pak už ten mladík jezdil všude také, aby oslík neprovedl to, co v Plzni.“

 

Po derniéře hry Osel a stín darovali Voskovec a Werich oslíka do ZOO v Troji, kde vozil malé děti. Ale i tady se prý na něj muselo volat: „Hyjos, oslos!“

Nevím, jak rychle se tenkrát doručovaly telegramy z Plzně do Prahy a za jak dlouho mohl adresát po jeho obdržení dorazit do Plzně, nicméně skutečnost, že se po celou dobu oslík ze stěhovacího vozu nehnul, vzbuzuje určité pochybnosti. Ale budiž. Otázkou také je, zda se osel jmenoval skutečně Bobík. Jiří Voskovec si po letech vybavoval jméno jiné. Rozhovořil se o tom, když jej zpovídal tehdy ještě posluchač torontské univerzity, mladý divadelní historik a budoucí profesor na téže univerzitě, Michal Schonberg. Ten později ve své knížce Osvobozené napsal: 

„Hra Osel a stín měla hvězdu, která si v popularitě nezadala se samotným Voskovcem a Werichem a v několika představeních jednoznačně kralovala. Byl jí hnědošedý oslík Bubi. Hrál v druhém obrazu sám sebe. Na zádech se mu uvelebil Nejezchlebos, a Skočdopolis je oba přivedl na jeviště. V &W zakoupili osla na dobu trvání show a jeho bývalého majitele najali jako ošetřovatele. Oslík byl ubytován ve stáji na hlavní poště v Jindřišské ulici a každý večer před představením procházel se svým ošetřovatelem Václavským náměstím k divadlu. Měl dobré způsoby a hrál skvěle, jen občas zapomněl kontrolovat své tělesné funkce, což je ostatně o oslech známé. Zmíněné problémy měl na jevišti vyřešit na objednávku vyhotovený pás cudnosti, který však způsobil nepředvídanou komplikaci, když se osel potřeboval vymočit právě během návštěvy ministra Beneše v divadle...“

 

Koláž z tištěného programu OD

Když jsem se zeptal Michala Schonberga, jak to vlastně je s oslíkovým jménem, napsal mi ještě pár zajímavostí: 

„Oslíček se jmenoval Bubi, alespoň tak si ho Jiří Voskovec pamatoval. Všechny rozhovory jsme natáčeli na magnetofonové kazety, takže informace je autentická a přímo z úst Voskovcových. Říkal to v kontextu našeho rozhovoru o Oslu a stínu, a bylo to hlavně o tom, jak osel nejprve dostal při představení mohutnou erekci. Aby se zabránilo opakování onoho přirozeného incidentu, nechalo pro něj divadlo udělat jakýsi pás cudnosti. Při dalším představení, tentokrát už s pasem, se vsak oslík rozhodl, že si na jevišti uleví. Pás ale způsobil rozptyl proudu, a když kapénky chytily divadelní světla, vznikla na jevišti krásná pestrobarevná duha. Oslíček prý sklidil bouřlivý aplaus. Oslíčkův vodič pak dostal příkaz, aby svého svěřence vždy před představením důkladně vyvenčil.“ 

O oslíkovi Bubim-Bobíkovi se zmínil v knize rozhovorů s novinářem Jiřím Janouškem také Jan Werich. Jeho úvahou a vzpomínkou budiž tato kapitolka o oslu ze slavné hry V + W uzavřena: 

„Je takové staré divadelní pravidlo, že každé živé zvíře na jevišti upoutá divákovu pozornost, a herec se může vedle něho snažit, seč může, a není mu to nic platné. Já se vsadím, oč chcete, že když budeme předvádět na jevišti striptýz, ale ten opravdický striptýz, a třeba ta, co ho bude předvádět, bude opravdicky něco velice lolobrigidního, a když dáme vedle ní kolo, ve kterém běhá veverka, lidí se budou dívat na tu veverku a místo striptýzu by se tam klidně mohla převlékat řeholnice a byla by si jistá, že se na ni nepodívají ani ti nejvilnější dědečkové. Ale tenhle náš oslík byl svým způsobem malá výjimka. Bylo to velice mladé zvíře, když jsme k němu přišli. Pocházel z Řecka, jako oslové většinou, a toto byla speciální rasa balkánská, tak to herectví měl v krvi. Já na něm vyjížděl, bál jsem se, že ho prolomím. Byl navyklý přicházet na scénu středem za pobízení Hyjos, oslos! - protože to byla řecká hra. Když jsem s něho slezl, odešel sám doprava za kulisy, kde měl připravenou mrkev a kedlubničky, podle sezóny, pěkně vyprané, to už se dostalo vyprané tenkrát, takže to nedalo práci, a podle podmíněných reflexů, jak víme, Pavlov a tak dále, že ano, si na to zvykl. No a hra se hrála, hra se dohrála, ten jeden oslík přežil všechny reprízy a my ho darovali zoologické zahradě.

Stalo se pak, že do Prahy přijel Šaljapin hostovat do Národního divadla v opeře Don Quijote. A Šaljapin musel přijet na koni a Sancho Panza na oslu. Obrátili se na nás. My jim řekli, kde osel je, jenže osel jim chodil navyklou cestou, a to se režijně nehodilo. A tak po naší radě se stalo, že při vstupu Šaljapina na koni a Sancho Panzy na oslu někdo tiše musel říkat Hyjos, oslos!, jinak by se byl nehnul. Náš oslík si zahrál se Šaljapinem, mě to štěstí nepotkalo…“

 

Do roku 1934 se nakonec Osel a stín hrál v Osvobozeném divadle celkem 187krát!

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý