Odešli, ale jejich úsměvy nám tu zůstaly. Album Ondřeje Suchého
10.01.2024
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Dr. Pavel Taussig byl nejzábavnější filmový historik, kterého jsem v životě poznal a jeho humor a smích jsem miloval.
V minulém roce nás opustila celá řada umělců, kteří nám budou chybět. Probíral jsem všechna jména těch, které jsem osobně znal a znal i jejich smysl pro humor: Naďa Urbánková, Soňa Červená, Ladislav Županič a řada dalších. Vybral jsem několik těch, o jejichž humoru mohu přinést konkrétní příklady.
Byli jsme kamarádi, byli často hosty mých televizních a rozhlasových zábavných pořadů, což mi někteří opětovali a občas jsem byl hostem jejich pořadů či besed.
„Přátelé jsou ti, kteří se tě zeptají, jak se máš a počkají na odpověď!“ To byl jeden bonmot z novoročenky populárního knihkupce Vratislava (Vráti) Ebra. Fotografie z doby, kdy jsem s ním točil veřejnou rozhlasovou nahrávku Nostalgické muzeum zábavy, má smutný podtext – Vráťa zrovna ukazuje směrem, kde visel plakát dávného představení divadla Na Zábradlí, které mělo název „Smutné vánoce“. Vánoce v prosinci roku 2023 byly opravdu smutné - Vratislav Ebr se jich nedožil. Zemřel 13. listopadu.
Vráťa (jak si nechal říkat) byl sběratel výtvarných bibliofilií, citátů, slovních hříček a poezie, Sám pak byl také autorem či spoluautorem řady knih, často také ze zákulisí jeho knihkupectví.
Když vyšla v roce 1987 knížka Boleslava Polívky „Předběžný portrét“, stála před Fišerovým knihkupectvím v Kaprově ulici fronta. Lidi stačili říct, že chtějí Polívku a odnášeli si brzkou „podpultovku“ domů. Pak došla na řadu jedna paní a vyslovila své přání: „Já bych si vzala taky tu Polívku.“ To byl pro Vráťu hned jeden fór, který si zapsal do notesu různých absurdních přání čtenářů. Mimochodem, ten notes začínal prvním zápisem: Paní si přišla koupit Hemingwayovu knížku „Střapec a moře“.
Vzácným hostem Nostalgického muzea zábavy byl režisér, scenárista, výtvarník a kameraman Juraj Jakubisko. Sálek šemanovické Nostalgické myši byl k prasknutí, příchod Juraje vítal bouřlivý potlesk a stalo se to, co se nikdy předtím ani potom nestalo: Juraj Jakubisko vytáhl fotoaparát a začal si publikum fotografovat (pohotové důkazní foto: Miloš Novák).
V pátek 24. února 2023 zemřel Juraj Jakubisko, jeden z posledních velikánů československého filmu. Byl geniální nejen jako filmař, ale i jako výtvarník. A byl také doslova Čechoslovákem. Když v roce 2013 přijel k nám do Šemanovic, sám se jako Čechoslovák představil, protože po transplantaci srdce, jehož dárcem byl Čech, se tak cítil.
Bylo mi ctí stát se po dobu necelých deseti let jeho přítelem, od něhož jsem pravidelně dostával grafická péefka (povětšinou podepsaná i jeho ženou Deanou), případně vánoční či velikonoční přání. Název Nostalgická myš se mu natolik zalíbil, že se mi podepisoval „Juraj Jakubisko, nostalgická myš“.

Podpis Juraje Jakubiska
Vzpomínání by bylo nekonečné - o jeho bouřlivých studentských letech, o tom, jak jsem se v roce 1962 stal jeho „konkurentem“ v kreslených vtipech, kterými si jako student FAMU přivydělával v časopise KINO, anebo o naší přítelkyni, kterou byla v šedesátých letech beatnická básnířka Vladimíra Čerepková. Ta se z „delikventky“ z pasťáku dostala až na scénu pražské Violy, aby její život skončil předčasně v emigraci ve Francii. Jakubisko o ní natočil v roce 1965 film „Dážď“, při jehož projekci v Knihovně Václava Havla jsme se sešli v roce 2015. Netušil jsem, že to bude osobní setkání poslední.
Poslední film Jurajův film „Perinbaba a dva světy“ dorazil do kin až v prosinci 2023. Vím, že už se jím zabýval někdy v roce 2017, a když nakonec po několika letech premiéru odsunula pandemie, Juraj Jakubisko se uvedení již nedočkal.

V úvodní fotografii dnešního Alba jste se mohli pobavit pohledem na rozesmátého Pavla Taussiga. Posílal mi vždycky originální novoročenku, jedna z nich, která mě rozesmála, byla i tato.
Cituji ze zpravodaje Werichovců – Klubu dobré nálady: „V srpnu nás opustila velká osobnost filmového světa, filmový historik Dr. Pavel Taussig, který byl nedocenitelnou ozdobou mnoha filmových festivalů a přehlídek. Vždycky dovedl vtipně a s přehledem přiblížit každý promítaný film a nikdy nezapomněl uvést jeho vznik i do dalších dobových souvislostí. Bude nám při našich výletech za filmem opravdu chybět…“
A z jednoho nekrologu cituji to, co byste měli o Pavlovu Taussigovi vědět:
„Filmový historik, scenárista a publicista Pavel Taussig zemřel 24. srpna ve věku 74 let. Byl autorem námětu k oscarovému filmu Jana Svěráka Kolja z roku 1996 a jeho nejznámějším dílem byla zřejmě dokumentární série Úsměvy českého filmu. V posledních letech byl také úzce spjat s mezinárodním festivalem filmů pro děti a mládež ve Zlíně, největší a nejstarší takovou přehlídkou filmů na světě. Pavel Taussig na něm zanechal výraznou a nezapomenutelnou stopu, uvedli po jeho úmrtí pořadatelé. Byl pravidelným hostem a spolupracovníkem festivalu, podílel se i na jeho dramaturgii. Byl také autorem knih a televizních pořadů o tuzemské kinematografii a osudech filmových hvězd. Zmiňme například tituly Český biják, České filmové nebe, Otakar Vávra – 100 let, Vlasta Burian: Život za smích, Hugo Haas, Veselohry století a mnohé další.
Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Po roce 1989 ve škole také přednášel. Kromě Úsměvů českého filmu je také duchovním otcem diváckých anket o nejoblíbenější Veselohru století a Krále filmového úsměvu století. Dalším pořadem z jeho dílny byl cyklus nazvaný Pokračování příště, který se v 26 epizodách zabýval fenoménem domácích seriálů. Vystupoval ve funkci filmového historika v cyklu Příběhy slavných, kde rozkrýval osudy a umělecké kariéry významných hereckých osobností minulého století. Četné byly jeho články o české kinematografii a jejích osobnostech…“
Ukázka Pavlova humoru. Když jsme se potkali, začínal obvykle větou: „Tak co zas novýho píšete, vy antisemito?“ A už jsme se chechtali. Pak jsme se někdy také pohádali, například nad filmem Věry Chytilové „Dědictví aneb Kurvahošigutntág“. Pavel film odsuzoval, nelíbily se mu vtipy z venkova – já zase film obhajoval, byl z něj nadšený a bránil jsem ho slovy: „Co vy víte o vesnici, vy Pražáku?“ To jej mírně uráželo, protože byl rozený Moravák. Co jsem na něm oceňoval, to se odehrálo za rok dva, kdy přišel a omluvil se za tehdejší kritiku filmu Bolkem Polívkou. Uznal, že je to vskutku film právem úspěšný.
Za co jsem Pavlu Taussigovi vděčen, kromě velkého přátelství? Že jsem díky jemu mohl napsat deset dílů do cyklu „Úsměvy českého filmu“, že jsme se spojili při psaní dvou velkých estrád pro TV Nova a že když jsem byl při psaní knížky „A večer bude biograf“ u konce s dechem a nevěděl jsem si rady, jak popsat specifický žánr filmových pohádek, napsal tuto kapitolu (pod svým jménem) za mě.
Pavel Taussig mně bude dlouho chybět.
Někdy tento ctihodný historik a scenárista u nás v Šemanovicích přespával. Když jsme ho uviděli v posteli, jak si pochutnává na tatrance (jako by u nás předtím nedostal večeři), řvali jsme se ženou Johanou smíchy.
Když 11. září 2023 zemřela Yvonne Přenosilová, zpěvačka s nezaměnitelným hlasem, bývalá moderátorka Rozhlasu Svobodná Evropa, ke konci života Country Rádia, byla to pro mě další rána. Vyšlo o ní tehdy mnoho různých článků, nikde však nebyla zmínka o tom, jak velký měla Yvonne smysl pro humor. Projevoval se u ní už od mládí: svoji maminku nazývala něžně „ropuchou“, tatínka „šedým vlkem“, a když po návratu z emigrace mluvila o svém synovi, neřekla mu jinak než „můj plod“.
V dětství toužila stát se jeptiškou, později baletkou (navštěvovala také prestižní baletní školu madam Zabylové), s kluky se stále jen prala. V devadesátých letech adoptovala v pražské zoologické zahradě hrocha, o čemž dokázala báječně mluvit. Zapsal jsem si:
„Zoo - to byla taková cesta po mládí, protože v Tróji jsme kdysi bydleli -, dívala jsem se, koho bych mohla zasponzorovat. Jediný, kdo ještě byl volný, to byl hroch. Ono to zvíře... opravdu... toho může milovat jenom vlastní matka. Pravda je, že jsem se rozhodla před Vánocema, kdy začnu být sentimentální, že tomu chudákovi šerednýmu taky něco dám. On je sám! On ho nikdo nechce! I ten blbej krokodýl je sponzorovanej! Jan Ruml sponzoruje vemblouda, kterýho ani neviděl! Já toho hrocha viděla. Je hroznej. Ale mně je ho líto... Takže vy si sponzorujte třeba nějaké ty želvy údajně od Filipovský, no, a já mám toho hrocha.“
Od roku 1963, kdy jsme se poprvé poznali (Yvonne zpívala tehdy v pásmu „Ondráš podotýká“ v Semaforu svůj první hit „Roň slzy“), jsme zůstali přáteli nepřetržitě až do jejího odchodu na věčnost.
Když jsem přemýšlel, čím tento článek budu končit, zastavil jsem se u rozesmátých fotografií manželů Žbirkových. Vím, Miro zemřel už v roce 2020, ale pohledem do jeho rozesmáté tváře neuzavřu tuto kapitolu tak smutně…
Pohodový Miro Žbirka, zpěvák a spoluzakladatel skupiny Modus, žijící legenda slovenské populární hudby, kterého inspiroval svými texty především prý můj bratr, mohl být i hokejistou, tedy kdyby se naučil lépe bruslit. V dětství žil totiž v blízkosti legendárního slovenského hokejisty Jožo Golonky, který si ho vyhlédl a snažil se jej přesvědčit pro tento sport. Dnes už víme, že bylo dobře, že se mu to nepodařilo a že se „Meky“ vydal jinou cestou. V roce 1982 se stal prvním slovenským Zlatým slavíkem. A vzal si báječnou ženu Katy!
„Několik těch Mirových historek jsem fakticky slyšela dneska vůbec poprvé!“ pochválila mi rozesmátá Katka Žbirková otázky, které jsem si na jejího manžela pro své rozhlasové Nostalgické muzeum zábavy přichystal.
Závěrečný úsměv Miroslava „Mekyho“ Žbirky

Vložil: Ondřej Suchý