Štěstí je tam, kde jsou nudné dějiny, říká výtvarnice a spisovatelka Ivanka Plicková. Varuje před bolestí, zabíjením a novými hroby

ROZHOVORY NA OKRAJI Narodila se 5. 8. 1948 v Klášterci nad Ohří. Je známou publicistkou nejen na Podřipsku, jemuž věnovala několik historických publikací. Také je autorkou nápaditých pohádek, které ilustrovala její dcera Veronika Kubáčová. V nedávné době upomínala v rozhovoru odkaz svého bratra, sochaře a uměleckého kováře Karla Melouna z Klášterce nad Ohří. Nyní se blíže věnujeme rovněž její vlastní tvorbě.

Paní Ivanko, minule jsme hovořili o vašem bratrovi a jeho díle. Dnes bych se rád zastavil u vaší tvorby, která je výtvarná i literární. Která si vás přitáhla dříve? Nebo jste se oběma sférami různě zabývala už v dětství a raném mládí?

Jako každé dítě jsem zkoušela všechno, co se nabízelo. Byla jsem děvče mnoha zájmů, chodila jsem do včelařského kroužku, zajímalo mne kreslení, malování, fotografování, chození „do houslí“ či do pěveckého sboru, psala jsem „básničky“, ale třeba i „historický román“, to mi bylo dvanáct, třináct let… Kdeže ty loňské sněhy jsou? Ve škole jsem milovala sloh, který ostatní spíš rádi neměli. Ale každý jsme nějaký, jak říkával můj tatínek. Za spisovatelku se opravdu nepovažuji, stavím se spíše do role sepisovatele a vypravěče, který občas něco hodí na papír.

Jakými studijními a profesními cestami se ubíral váš život? Podle životopisu na Databázi knih jste ženou hned několika profesí.

Neřekla bych „profesí“, ale zájmů, koníčků, protože mě zkrátka baví všechno, co dělám. To, oč jsem se zajímala v mládí, vcelku nepřerušeně přešlo až do dneška. Jsem narozena v srpnu – tedy Lev, navíc nedělňátko. A krysa v čínském horoskopu. Obě znamení mě, myslím, dokonale charakterizují. Vystudovala jsem před léty vyšší pedagogickou školu v Karlových Varech a od té doby učila. Pak jsem si ještě dopřála studium historie a výtvarného umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro mě je výtvarné umění obrovská svoboda. Vždycky mě fascinovaly obrazy velkých mistrů poznamenané časem, díky kterému dostávají nový rozměr, vzbuzují moji fantazii svým tajemstvím, neboť mají duši a krásu i obsahovou zajímavost způsobenou staletími. Snad odjakživa jsem taky psala. Sama pro sebe a trvalo mi dlouho, než jsem si troufla vynést svou kůži na trh. V roce 2007 mi vyšel první spisek (o estetické výchově), za který jsem dostala zlatou medaili Jana Amose Komenského, a pak následovaly další knihy.

 

Knihy a obraz na leonardovské téma Dáma bez hranostaje

Narodila jste se v Klášterci nad Ohří, ale žijete v Ledčicích na Podřipsku. Co vás přivedlo právě do Ledčic?

Můžete třikrát hádat, ale myslím, že se trefíte hned napoprvé. Zamilovala jsem se, a to přímo osudově, a následovala svého vyvoleného pod Říp, kde žiju dodnes. Prožili jsme s mým mužem krásná léta, ale, bohužel, už před dvěma lety odešel „k předkům“. A mně se stýská…

Čím se profesně zabýval manžel?

Pracoval po celý svůj profesní život ve Výzkumném ústavu vodního hospodářství a ochrany půd. Miloval přírodu, naši zahradu, procházky… a muziku. Muzikantem byl par excelence. Uměl vzít do ruky kdejaký hudební nástroj a byl moc pyšný na to, že nejen naše děti, ale i všichni čtyři vnuci jsou muzikální.

Pod dívčím jménem Ivanka Melounová jste napsala několik originálních pohádkových knih, které ilustrovala vaše dcera Veronika. O čem vyprávějí?

Námětově se moje pohádky ponejvíce věnují mezilidským vztahům, byť jsou ztělesněny třeba strašidýlky či zvířátky, dále rodnému kraji, pozoruhodným lidem, obyčejným věcem, přírodě, venkovu, cestování a poznávání jiných kultur, ale i všedním radostem a starostem. Moc jsem si přála, aby děti mým nenásilným apelem na mravní hodnoty poznaly a věděly, co je to člověčina. Ten přirozený vztah člověka k člověku bez ješitnosti a nadřazenosti, kde zdravý rozum se snoubí s chápavým úsměvem a pohlazením. Mám ráda náš krásný mateřský jazyk a neméně ráda si s ním hraju. Je v něm všechno. Bohatství slov i humor. Psaní je ostatně vždycky záležitostí srdce. A pohádky zvláště. Mají působit jako pohlazení po duši, aby dítě, které je čte, bylo okouzleno a mohlo se usmívat. Takže všechny ty moje postavičky či věci „živé i neživé“ se ze všech trablů a nejistot nakonec dostanou. Jak už to v pohádkách bývá. A ilustrace jsou jejich nedílnou součástí.

Proč jste se své pohádky rozhodla publikovat pod původním příjmením? Není to lehce matoucí pro vaše čtenáře, že vás znají pod dvěma různými identitami?

Máte pravdu, pohádky podepisuji svým dívčím jménem, a to jako poděkování rodičům, kteří mi dali život. Pohádky se už dlouho drží coby bestselery na předních příčkách vydavatelství Grada. Některé byly převedeny do elektronické podoby a jiné přeloženy, takže na příklad Strašidýlko Josífka znají i děti v Anglii a na Slovensku. Všechny ilustrovala má dcera Veronika Kubáčová. O to, aby to knížkám slušelo, se skvěle a vysoce profesionálně postaral syn Antonín. Jen dodám, že vůbec nevidím problém s „Melounovou“, nikdo si zatím nestěžoval. (úsměv) Pohádky čtou děti, a to ostatní dospělí. Právě pro ně mám v počítači specifické pohádkové příběhy, v nichž nechybí ani erotické motivy. Zatím je s velmi příznivým ohlasem předčítám na různých čtenářských nebo seniorských setkáních. Navíc jsem se pustila do monografie věnované mému bratrovi, sochaři a uměleckému kováři Karlu Melounovi. Mám též hotovou „kostru“ knihy věnované paní kněžně Polyxeně Pernštejnské z Lobkowicz (kostrou míním poznámky, výpisky, dokumenty, obrazový materiál, vlastní kresbičky a mnohé další). Snad někdy přijde i její čas. Pořád se musím něco učit a studovat, abych nepsala nějaké bludy. Všechno chce ještě hodně práce a hlavně poctivého „vysezení“.

 

Kniha o bratrovi

Zabýváte se také lokální historií. Co vás přivedlo k zájmu o ni?

To, že nikdo nic nevěděl. Když jsem přišla z „rodných kopců“ Krušných hor do „lautr“ roviny na Podřipsku, zajímaly mě dějiny vesnice, do které jsem se přivdala. Nenašel se tady nikdo, kdo by mi o nich cokoli povyprávěl. Tak jsem se pustila do pátrání. Navštívila jsem několik archivů, matrik, odborných knihoven, dopisovala jsem si s historiky, poslouchala vyprávění pamětníků, zkrátka pátrala jsem, kde se dalo… Výsledkem byla téměř třistastránková knížka Ledčice na Podřipsku v proměnách času.

Kniha má i krásnou vizuální úpravu. Dostala jste za ni dokonce prestižní ocenění. Které to bylo?

Knížku mi do tisku nachystal můj syn Antonín, knižní a reklamní grafik a fotograf. Jsem na něj hodně pyšná, neboť má pro knihy opravdový cit povýšený na umění. Však jich připravil, včetně výtvarného zpracování obálek, už ke třem stům. Vždycky se snaží o takovou grafickou úpravu knihy, aby byla co nejvstřícnější jejímu obsahu. Nechce, aby se ty, na jejichž vzhledu pracoval, podbízely přebarvenými „křičícími“ obálkami. A tak jim dává elegantní, vkusný a přitažlivý „kabát“. Důkazem, že to jde a že i tak může být knížka lákavá, je i ta moje zmiňovaná publikace. Dostala cenu od Klubu autorů literatury faktu (KALF), zaštítěného jménem spisovatele Miroslava Ivanova. Jak říká vodník Čochtan v Divotvorném hrnci: Ještě ji mám schovanou…

 

Cena pro bratra Karla Melouna - pan starosta Ing.Štefan Drozd, Kájova žena a sestra

Když jsem knihu pročítal, ocenil jsem, že jste se s odvahou pustila i do kapitol poválečné historie a popsala osudy některých osob perzekvovaných za minulého režimu. I když by to měla být samozřejmost, jsou obce, jejichž knižní dějiny raději poválečné období nepopisují a znám i respektované regionální historiky, kteří se těmto dějinným momentům ve své tvorbě vyhýbali. Měla jste obavy z kontroverzí, když jste psala o moderní historii obce, nebo vás zdárně minuly?

Strach jsem neměla, proč? Dějiny tvoří lidé a já jen sepsala ve vší slušnosti a s respektem k potomstvu zúčastněných, co jsem zjistila. Nic víc, nic míň.

Připravila jste k vydání válečný deník jednoho z členů rodiny Friců. Čím vás zaujaly právě jeho osudy?

Tím, že byl tak strašně mladý, když musel narukovat do války „za císaře pána a jeho rodinu“ a že v ní, bohužel, v necelých jednadvaceti letech padnul. Knížkou Našinci v zákopech Velké války jsem chtěla uctít a připomenout památku ledčického rodáka Antonína Frice a řady dalších. Využila jsem nosného prvku jeho válečných deníčkových zápisků, jímž je kontrast. Kontrast mezi takřka mizivými okamžiky radosti a dlouhými hodinami vyčerpání, hrůzy a strachu, kontrast mezi sílou a slabostí, mezi odchody do útoků a návraty z nich, kontrast mezi nadějí a zoufalstvím, životem a smrtí. Z úvodních zápisů v deníčku je zřetelně cítit, že „Tóna“, jak mu všichni v rodině říkali, byl rozeným optimistou a že se snažil střízlivě a věcně zachytit „všední“ válečné dění. Den za dnem, tak jak poznával peklo konfliktu, který jako by neměl nikdy skončit, se objevují jeho pochybnosti a hrubne mu i slovník. Do války možná odcházel s naivními představami, protože díky svému mládí a předešlému studentskému životu pravděpodobně jen periferně vnímal rozháraný svět kolem sebe, jenž postupně, nenápadně a plíživě zrál ke světovému válečnému výbuchu.

Každý z nás díky současnému dění dobře ví, jak snadno lze ztratit svobodu, jak lehce a naprosto nečekaně vznikne válka. Protože také právě teď, v tuto chvíli, válka řádí hned na několika místech naší planety. Zrovna nyní tam nešťastní lidé bojují o holý život, umírají nevinní, pláčou ženy a děti mají hrozný strach. Člověk je nepoučitelný. Opětovně se projevuje nedostatek respektu a úcty k „těm druhým“. Už z toho důvodu je nutné nezapomínat, připomínat si a varovat. Varovat před bolestí, zabíjením a novými hroby. Dávné pravdy říkají, že historie se opakuje. Dějiny není možné ignorovat. Proto jsem chtěla připomenout „včerejšek“, abychom posoudili dnešek a vážili si ho. Abychom si vážili míru a snažili se ho udržet. Věřme, že hrůzné zkušenosti světa přeci jen nebudou zapomenuty a že se současní mocní umoudří. Dějiny k nám denně mluví a varují. Co jim odpovíme?

 

S dcerou Veronikou Kubáčovou a synem Antonínem Plickou

Speciální knižní dílo jste věnovala také Janu Husovi. Proč právě jemu?

Protože jsem nedokázala jeho osobnost pominout. A navíc se mi zdálo, že Husův kostnický příběh ztratil někdejší působivost. Nic naplat, žijeme v ironické době, která patetické příběhy příliš nemiluje a někdy je mění v trapně komické scény. Hus byl v „české paměti“ mnohokrát přemalován nejrůznějšími ideologickými přemalbami, a tak jsem se je snažila trošku setřít, aby jeho postava vyvstala v plné lidské přesvědčivosti. Rozhodně ale nebylo mým úmyslem ani ambicí nahrazovat svým útlým spiskem dějepis, natož vnucovat komukoliv své názory. Mnohem víc mi šlo o překročení propasti času a postižení toho, proč vůbec vzplála kostnická hranice a proč nedlouho poté teklo v Čechách i po celé Evropě tolik krve. Snad jsem to zvládla přijatelně, neboť za knížku jsem obdržela literární cenu Petra Jilemnického. Ale mně spíš „počechrala ego“ skutečnost, že cenu získal také pan Zdeněk Mahler a já měla tu čest stát při předávání cen vedle něho. Pro mě, holku z rodného Klášterce nad Ohří, to byl nezapomenutelný zážitek.

Jak jsme uvedli výše, jste taktéž ilustrátorkou a výtvarnicí. Kterým technikám výtvarné tvorby se věnujete?

Ano, trochu maluji. To jsem vždy plná energie a nadšení, třebaže mě často výsledek samotnou překvapí. A to překvapování mě na tom nejvíc baví, a navíc mi poskytuje skoro neomezené možnosti vyjádření. Maluji olejovými, ale především akrylovými barvami, které rychle schnou, dobře kryjí, lze s nimi vytvářet i průsvitné lazury a podle výrobců prý vydrží věčnost. Baví mě „ksichtíky“ – portréty převážně renezančních dam a pánů, taky kytice a zátiší. Tím vším jsem zaplevelila nejen vlastní dům, ale i kdejaký dům či byt ostatních členů rodiny a svých přátel. Jen „krajinky“ mě nebaví. Nevím proč. Ve zbytku volného času fotím, „keramičím“, sbírám poštovní známky, „svaté“ obrázky, biskvitové figurky, podkovy, křížky, zahradničím, tu a tam vyjdu do okolí s detektorem kovů, a když nález stojí zato, dám ho do místního Historyparku. Baví mě fakt všechno… jen na ten pohyb mě moc neužije.

 

U keramického kruhu

Moc se mi líbil váš portrét T. G. Masaryka a také díla tvořená v duchu renezančních motivů. Čím si vás přitáhla právě renezance?

Tak to děkuji a je mi ctí i potěšením… A jak mě dostala právě renezance? Protože byla prostě úžasná. Když jsem byla malá, často jsem pořádala výpravy do tatínkovy knihovny. A tam jsem poprvé objevila nádherné renezanční stavby a překrásné dámy v šatech, z nichž až oči přecházely. Tohle pro mě byly opravdové princezny, ne ty filmové nebo televizní. Mezi všemi nejkrásněji pak zářila Polyxena z Lobkowicz ve svých bílých šatech. Fascinovaly mě úžasné detaily onoho zmizelého světa, tolik jiného, než jaký jsem důvěrně znala. Ale zároveň mi ta doba přišla velmi blízká, jako bych v ní už někdy žila. Já měla vždycky bujnou fantazii…

Třeba jde o vzpomínku z minulých životů. Kdož ví… Nenapadlo vás, že jen budete psát o něčem, co jste vlastně už jednou zažila?  

Právě jste mě přivedl na vzpomínku, kdy mi bylo tak kolem patnácti. Ne, nebloumala jsem jinými historickými časy, jenom jsem měla sen. V něm jsem viděla, jak spím, když mě vzbudilo takové prudké „sršavé" světlo a pohybovalo se směrem ke dveřím půdy, vedle kterých byl můj pokoj. Nemohla jsem jinak než za tím světlem jít, prostě jsem MUSELA. Otevřela jsem tedy ty dveře na půdu (kupodivu jsem se vůbec nebála, byla jsem úplně klidná) a stoupala jsem po dřevěných vrzajících schodech... Na jednom (sedmém) to světlo zhaslo, já si tam lehla a usnula jsem. Když jsem se ráno probudila, samozřejmě ve své posteli, ten SEN se mi tak živě vybavil, že jsem ho hned vyslepičila mamince a bráškovi. Maminka se smála, že jsem fantasta, ale bratr Kája hned akčně nadhodil (vrhal se prostě do všeho hrrrr), abychom se tam šli podívat. Neuvěříte! Pod prknem toho schodu byla schovaná soška Madonky. Určitě nic vzácného, ale byla tam. Mám ji dodnes. A k ní jen závěrečnou „doušku". Kamarád mi doporučil, abych se podívala do ní, že je těžká a mohlo by v jejím vnitřku být NĚCO schovaného. Děkuju, nechci. Ani kilo diamantů by mě nepotěšilo. Je krásná svojí prostotou a NĚHOU, a zdědí ji moje děti. Už jsem jim to řekla. (úsměv)

 

Madonka z půdy

A ještě něco, když mi umřel Toníček, našla jsem asi po půl roce na dvoře omšelý kus stránky z Bible... Text na ní končil slovy: „…musíš být silná a vydržet!" Mám to teď zarámované i s několika bílými peříčky, které od té doby čas od času najdu. Vysvětlete mi, kde se to všechno tak najednou vzalo? Předtím nic... CHCI VĚŘIT tomu, že to posílá můj muž a že nade mnou takhle bdí a jistí mě. Já vím, asi tomu tak není, ale já bych moc chtěla, aby ANO. Vždycky jsem byla spíš pragmatik, i když s bujnou fantazií, ale teď na „starý kolena" jsem náchylná i k věcem mimo „normální" chápání. I když CO JE NORMÁLNÍ, že? Tak nad tím nepřemýšlím a jenom to přijímám. A s radostí...

Vraťme se nazpět k umění. Pořádáte také výstavy svých výtvarných prací?

Dvě či tři výstavy proběhly. Teď se nabízejí další, ale nechci to zakřiknout.

Vzpomněla byste si, kdy jste poprvé veřejně publikovala nějakou vaši ilustraci nebo literární text?

Ty nejstarší spatřily světlo světa ve školních časopisech, ať už to bylo na „základce“, nebo pak na kadaňském gymnáziu. Když jsem přišla na Podřipsko, začala jsem velmi brzy celkem hodně publikovat v regionálním tisku, a pak už to šlo samo... U nás v Ledčicích jsem založila Ledčické novinky, které vycházejí dodnes. Tedy už víc než třicet let. No a v současnosti se snažím o trochu vlastivědné a kulturní osvěty na svém facebookovém profilu či v článcích pro různé organizace.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Vaše dcera, jak už zaznělo, je rovněž úspěšnou ilustrátorkou. Kolik knih už ilustrovala?

Hodně. Určitě ke třem desítkám. Její cesta k výtvarné tvorbě kupodivu nebyla složitá. Už od dětství nejvíc času trávila tiše a sama vysedáváním nad papírem a kreslením. Velkým příkladem jí vždy byla rodina; především babička, moje maminka, která paličkovala krásné jemné obrázky a strýc Karel Meloun, můj bratr, sochař a umělecký kovář. Třebaže nikdy nenavštěvovala žádné speciální kroužky, dostala se na prestižní „Hollarku“ na první dobrou. Tady se jí otevřel fascinující svět různých výtvarných i řemeslných technik, které jí daly dobrý základ pro následnou volnou tvorbu.

 

Se svým portrétem namalovaným dcerou Veronikou

Co patří k této volné tvorbě vaší dcery?

Dlouho bojovala s ostychem, protože každý výtvarník se svou tvorbou vlastně odhaluje. Brzy však dosáhla velmi osobitého stylu, jehož smysl sama vyjádřila slovy: „Kreslím všechno, co mám ráda.“ Dokazuje to žánrovými obrázky z každodenního života, jimž dodává pravdivý lidský rozměr, něhu a laskavost. Zabývá se vším, co jí našeptává instinkt. Proto se mezi Verunčinými zájmy najde místo i pro jiné materiály, než je „jen“ papír a barvy. Pracuje i s přírodninami nalezenými na rodném Podřipsku, oblíbený materiál pro tvorbu nalézá také v porcelánu, drátu a cínu. Vytváří šperky dávno prověřenou metodou pokovení, ozvláštněné kamínkem sebraným na oblíbeném místě, střípkem z rozbitého památečního hrnečku či talířku. Takže co kus, to jedinečnost, a navíc i netradiční uchování milých vzpomínek.

Její soustavná výtvarná práce dala vzniknout úctyhodnému počtu knižních ilustrací a obrazů, stejně jako dalších uměleckých děl, které se objevují v soukromých i veřejných sbírkách. Rodným Ledčicím například věnovala, kromě malovaného prostorového betlému oživeného figurkami místních obyvatel, cyklus dvanácti obrazů, které dnes zaujímají čestné místo ve velkém sále secesního domu U Cinků. V každé ze jmenovaných výtvarných oblastí Veronika dokazuje, že je nadána hned několika talenty, kterých plně využívá. Múzy ji zkrátka líbaly mnohokrát. Samozřejmě je pro ni poctou a těší ji, když lidé vnímají její práci jako kvalitní a krásnou.

 

Se svými obrazy

A tradiční otázka na konec. Jaké jsou vaše osobní či profesní plány do budoucna? A kde by se s vámi případně mohli veřejně setkat vaši čtenáři? Máte aktuálně v plánu nějaká autorská čtení?

Když jsem požádána knihovnami či školami, ráda se se čtenáři potkávám. Už kvůli zpětné vazbě. A taky kvůli tomu, že si povídám s mladými lidmi, s dětmi. A žasnu, co potenciálu v nich je. Učím se od nich. Mám úžasné čtenáře a je nádhera poslouchat jejich vyznání…

Víte, život je zvláštní dárek. Ze začátku ho dost podceňujeme, myslíme si, že tu budeme věčně. Až mnohem později si uvědomíme, že to vlastně není dárek, ale jen taková půjčka. Tak se snažíme si ho zasloužit. Mně je už tolik let, že vím, o čem mluvím. Čím je člověk starší, tím víc si musí umět život vychutnávat. Cenit si ho. Stát se „jemným umělcem života“, ačkoliv to zní dost nadneseně. V deseti nebo ve dvaceti dovede mít radost ze života každý trouba, ale když má léta na krku, tak se teprve ukáže, co je v něm... Na světě jsem prostě a jednoduše ráda, vzdor všem pohlavkům, které mi život uštědřil. Naposledy nečekaným odchodem mého muže, a vzápětí po něm i mého brášky, „tam nahoru.“

Mám ráda svoji rodinu, tuto krásnou zemi, zvláště pak rodný Klášterec nad Ohří a Podřipsko, výše zmíněnou Polyxenu z Lobkowicz, výtvarné a architektonické umění – hlavně to renezanční, zelenou a černou barvu, poezii, tulipány a pomněnky, jaro, léto a podzim. Nesnáším zimu, vlastní bezmoc, hloupé a sebestředné lidi, drby a fámy. Starobylá podřipská vesnice, v níž žiji, je mi stálou inspirací jako zosobnění lidské spokojenosti, klidu a pohody, kde se neděje nic dramatického a katastrofického. Však se darmo neříká, že štěstí je tam, kde jsou nudné dějiny. Hned za dveřmi mého domu visí dvě tabulky. Ta první s textem: „Zde stával od 17. století dům, ve kterém se nikdy nic pamětihodného nestalo. Kéž se česká historie i nadále vyhýbá tomuto místu.“ a druhá hlásá, že „V tomto domě v letech 1914–1916 pravděpodobně nežil Jára Cimrman.“  Jinak před pár dny mě potěšilo i dojalo, že mému bratru Karlovi Melounovi naše rodné město udělilo „in memoriam“ Cenu Klášterce nad Ohří.

Ale váš život je spojen s ještě jednou oblíbenou lokalitou, nemýlím se?

Posledních pět šest let počátkem června jezdím pravidelně do Třeboně, kde se nabiju energií na celý další rok. To městečko jsem si zamilovala natolik, že být mi míň, stěhuju se sem. Klid, krásná příroda, všechno na dosah, a dokonce i já, děsný lenoch, dokážu Třeboň bez problémů obejít kolem dokola. A už taky vím, kde co je, že u Makedonce dostanu nejskvělejší zmrzlinu, že U Bílého koníčka mě berou jako součást „domácnosti", neboť se tu vždycky ubytovávám, mám tu taky pár nových známých. Těším se, že jen co přejde podzim, zima a jaro, zase se tam rozjedu. A zase povezu pár starých historických knížek do obnovované knihovny Petra Voka, kterou mu nejprve ukradl císař Rudolf, a poté Švédové. Namalovala jsem si dokonce celou sérii „rožmberských" portrétů Vilémem počínaje, přes Petra Voka, Evu z Rožmberka a Kateřinu z Ludanic až po rožmberského regenta Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, kterého prý „vzal čert". Podle mého to byl ale skvělý manažer, přísný, ba despotický, ale jak víte, na nás Čechy prostě přísnost „muší bejt", jinak zvlčíme.  I proto všechno můžu říct: jsem spokojená. Protože vím, že některé věci jsou aspoň trochu v pořádku a cítím, že i já jsem tam, kde jsem chtěla a mám být, že se i teď stále něco učím, že můj život má smysl a cíl, a to je velmi uspokojující pocit. Takže se chystám pokračovat.

Děkuji za milý rozhovor a přeji mnohý zdar do další tvorby.

Velmi rádo se stalo.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Ivanka Plicková, HP,