Pravoslavný svátek Vzkříšení? To se musí vidět, je to čistá radost. Pravoslavný duchovní o víře, míru i válce
17.04.2023
Foto: Se souhlasem Pavla Milka (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Docent Pavel Milko coby duchovní působí v Mělníku.
ROZHOVORY NA OKRAJI Pravoslavný svátek Vzkříšení je takový, že se musí vidět – nádherný, radostný, kde se všichni neustále zdraví slovy „Kristus vstal z mrtvých“, říká o pravoslavných Velikonocích, které připadly na tento víkend (pravoslavná Pascha vrcholí v noci z Bílé soboty na Velikonoční neděli, která je pro pravoslavné věřící nejdůležitějším dnem, v pondělí pak jejich Velikonoce končí; někdo jde znovu do kostela, někdo jen slaví doma v rodině), docent Pavel Milko. Ten (*7.12.1971 v Trutnově) je pedagogem Univerzity Karlovy, pisatelem a překladatelem teologické literatury a také pravoslavným duchovním. V době velikonočních svátků s ním hovoříme jak o jeho životě, tak o českém pravoslaví i významu Velikonoc.
Naše povídání bych začal celkem praktickou otázkou. Jak vlastně správně oslovujeme pravoslavného duchovního? Otče? Nebo pane faráři? Či pane pope?
Většinou nemáme žádné preference: nic není špatně (úsměv).
Jak byste, prosím, v kostce definoval pro člověka zvenčí, co je to pravoslaví?
Slovo pravoslaví je starobylým překladem řeckého slova orthodoxia, které znamená jednak pravou víru (pravověrnost), ale také pravou (správnou) oslavu. A to jsou také hlavní důrazy pravoslaví.
Pravoslaví nelze omezit na Rusko, protože na Kyjevskou Rus přišlo z Konstantinopole, která byla hlavním městem (Východo)Římské říše, kde se šířilo z Jeruzaléma misijním působením apoštolů a zvláště sv. apoštola Pavla. Pravoslavná církev je přesvědčena, že tuto apoštolskou víru autenticky uchovává a také, že Boha autenticky, pravověrně oslavuje. Někdy se používá takový bonmot, pravoslavná církev je katholická (mající plnost, všeobecná), ale nikoliv papistická, je evangelická (drží se evangelia), ale ne protestanská, od nikoho se neoddělila, protože byla před veškerým rozdělením
K duchovenské práci a k pravoslavné víře jste se dostal spíše oklikou. V mládí vás prý ovlivňoval punk a inklinoval jste k anarchismu. Co bylo onou změnou, která vás nasměrovala ke křesťanství, a navíc ke směru, který u nás není právě dominantní, ani až tak veřejně známý?
Nezanedbatelnou roli sehrálo poznání, že je anarchistické hnutí slepou cestou závislou na různých pochybných myšlenkových konstrukcích a prakticky se neumí vyhnout dříve nebo později diktatuře. V mé cestě návratu k víře, k níž jsem byl od dětství veden, mi byli průvodci svatí otcové. Hudbě jsem nicméně zůstal věrný
Kdy jste se rozhodl stát se dokonce duchovním své církve?
Bylo to asi před deseti lety na základě dlouhého přemlouvání.
Dnes navíc učíte jako pedagog na Husitské teologické fakultě. Jste spisovatelem duchovní literatury. A známým jste se stal i díky schopnosti překládat z řečtiny. Nejsou ale takové dary do života i trochu pokušením, že si na nich člověk začne příliš zakládat a uvědomovat si vlastní důležitost? Na druhé straně, těžko nemít z takových úspěchů radost. Které své knihy nebo překladu si osobně ceníte nejvíce a bral byste ho třeba jako nějaký zásadní vzkaz těm, kteří jednou přijdou po vás a symbolicky převezmou vaši štafetu?
Když člověk pochopí, kolik toho stále neví, co vše se musí ještě učit, koho ty texty zajímají, a že na vydání ještě musí sehnat peníze, vede ho to spíše ke skromnosti.

Pokud jde o mé knihy, nerad bych končil a rekapituloval a doufám, že ještě pár věcí udělám. Snad těch nejlepších. A každému doporučuji, aby pracoval směrem, který ho oslovuje a baví.
Sám o sobě říkáte, že jste dogmatik, a netajíte se tím. Dané slovo má ale v češtině spíše pejorativní nádech. Pro vás nikoliv. Proč je podle vašeho názoru dobré být dogmatikem? Jak tenhle výraz chápe právě pravoslavný křesťan a duchovní?
Dogmatik se snaží dogmata systematicky vykládat a mj. je zprostředkovat současníkům. Musí na to rozumět jazyku, době a problémům, které ta daná doba měla. A právě touto svou prací by se měl podílet na ochraně a předávání těchto zásadních bodů víry. Znamená to mnoho studia, odříkání i statečnosti. Proto jsou skuteční dogmatikové zapotřebí a navíc, jako každý o svém oboru si myslím, že je dogmatika královna teologických disciplín, kteréžto jsou korunou věd.
Jak je to s celibátem u pravoslavných? Můžete si také založit rodinu?
Ano, do podjáhenského svěcení je možné se oženit a vlastně je to žádoucí. V mnoha zemích na farnostech nechtějí celibátní kněze.
A optám se i na světce. Sdílíte tytéž světce, včetně českých, jako římští katolíci, nebo jen některé? Osobně mne zaujaly určité podobnosti např. mezi životem (Itala) sv. Františka z Assisi a (Rusa) sv. Serafima Sarovského. Oba měli mj. velice hezký vztah ke zvířatům a přírodě a mohli by být jakýmisi patrony dnešních ekologických snah, zdá se mi. Jsou oba svatí též u katolíků i pravoslavných, anebo takříkajíc každý pouze ve své církvi?
Sdílíme více méně společné světce prvního tisíciletí, takže z našich sv. Ludmilu, Václava, Ivana, Prokopa, Vojtěcha a množství raně křesťanských. Z toho, co jsem řekl, plyne i to, že pravoslavná církev neuctívá Františka z Assisi jako svatého.
Kolik věřících má vaše církev a patří mezi ty rostoucí? Pokud ano, přibývají vám členové spíše migrací z Východu, anebo se objevují zájemci především mezi obyvateli tuzemska?
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je jednou z místních autokefálních (samostatných) církví a není nikomu podřízena. Podle sčítání obyvatel z roku 2021, tj. před válkou na Ukrajině, jsme měli 40 681 věřících, kteří se při tomto sčítání přihlásili. Tím jsme se stali po římskokatolické církvi druhou nejpočetnější. Samozřejmě se řada lidí při sčítání nepřihlásila, takže ve skutečností byl odhad někde mezi 100 a 200 tisíci. V souvislosti s uprchlíky můžeme říci, že pravidelněji z nich chodí 10% - 25% a na Velikonoce jich přijdou určitě dvě třetiny. Jsme tedy rostoucím společenstvím. Příchozí ze zahraničí nám významně zvyšují čísla, ale rostoucí zájem lze sledovat i mezi místními obyvateli
Kde vlastně nalezneme v Česku význačná střediska vaší církve a pravoslaví vůbec?
Nejvíce farností je v Praze a ve středních Čechách, ale silné obce jsou v Brně, Ústí nad Labem, Plzni – a snažíme se celkově o to, aby byly bohoslužby v každém větším městě.
Jako pedagog učíte v Praze, coby duchovní ale působíte na Mělníce, což je prastaré městečko s krásným historickým centrem. Proč je právě Mělník jedním ze středisek českého pravoslaví? Co za tím historicky stojí?
Mělník je obyčejnou pravoslavnou farností střední velikosti, podobně jako třeba nedaleko Kralupy nebo Roudnice, takže nejde o žádné zásadní středisko, nicméně Božím řízením se nám nepodařilo získat do dlouhodobého pronájmu chrám, a tak si ho musíme postavit. Zásadní rozdíl je ovšem ten, že je Mělník považován za místo narození sv. Ludmily, která je v pravoslaví velmi uctívanou světicí.

Avizoval jste, že zvažujete stavbu vlastního kostela. Dnes máte jen omezené prostory. To je odvážný plán. Máte dostatek sponzorů a už se ví, jak stavba bude vypadat? Přiznám se, že je mi sympatický konzervatismus pravoslavných, kteří na novém místě mnohdy postaví kostel podle starých vzorů a stavba pak s sebou přinese i kus zevní krásy a harmonie. V betonových novostavbách kostelů, s holými a bíle omítnutými zdmi, se sám necítím dvakrát příjemně. Ale možná se mnou nebudete souhlasit a máte rovněž modernistický plán stavby.
Základní prostředky na stavbu máme a doufáme, že až se začne, chybějící prostředky získáme. Převážnou část budou stavět naši věřící vlastníma rukama. Chrám je tradiční, inspirován nejstaršími chrámovými stavbami našeho území v Modré nebo Kopčanech (Slovensko) s přidanou kupolí, samozřejmě větší. Je to stavba blížící se balkánskému stylu.
Mimochodem, do Česka přicházejí jak Rusové, tak Ukrajinci, případně Ukrajinci ruskojazyční. Jaké jsou dnes mezi nimi vztahy ve vaší církvi? Jak je případně ovlivnila válka?
Někde mohou být vztahy napjatější, ale církvi není vlastní politika, ani podpora války, takže až na výjimky k většímu napětí nedochází. Navíc Rusové jsou v našich chrámech ve výrazné menšině.
A ještě jedna věc mne napadá. Pravoslavné církve působí v řadě slovanských zemí. K naší historii tak trochu patří také idea slovanského bratrství, byť je to spíše jakýsi ideál, míjející se často s realitou. Dnes leckdy slýchám, že její hlasatelé jsou putinofilové a že jde o zhoubnou a nebezpečnou ideu. Podle jiných jen přežitou. Jak to vidíte vy osobně?
Pravoslavné církve jsou mj. dominantní v Řecku, Rumunsku, významné počty pravoslavných jsou také např. v Německu, ale i třeba v USA. V každém případě by všichni lidé měli žít v míru, respektu a lásce, a pokud je spojuje ještě podobný jazyk a stejná víra, je samozřejmě na čem stavět ve větší míře.
Velmi to však může komplikovat šovinismus a situace, kdy vládne některé zemi agresivní diktatura, která naopak popírá nárok na existenci okolních národů.
Jak osobně vnímáte jednání ruské pravoslavné církve, která podporuje válku proti Ukrajině? Našli se nějací ruští duchovní, kteří se postavili otevřeně proti? A pokud ano, věří zbylí kněží propagandě? Nebo se spíše bojí o svá místa či trestního postihu?
Jednání nejvyšších představitelů ruské pravoslavné církve vnímám jako krajně nešťastné a nepřijatelné. Mezi ostatními duchovními i věřícími jsou potom velké rozdíly. Od štváčů, přes nekritické obdivovatele, mlčící většinu k hlasitým kritikům. Trestní postih samozřejmě hrozí všem občanům Ruské federace i zmíněným statečným duchovním.
Promítla se současná válka nějak do mezinárodních vztahů mezi pravoslavnými církvemi?
Samozřejmě panuje nejistota a napětí. Na Ukrajině probíhá pronásledování duchovních i věřících Ukrajinské pravoslavné církve. Mnohé pravoslavné církve k tomu zaujaly kritický postoj, jiné jsou opatrné a z toho plynou různé spory. Syrští a třeba i palestinští křesťané nemají dobré zkušenosti s USA, a naopak mají zkušenost s podporou a ochranou ze strany Ruské pravoslavné církve a Ukrajina je pro ně daleko, takže jejich přístup bývá pro nás často nepochopitelný a naopak.

Jsou Velikonoce. V čem se ty pravoslavné liší od katolických a jak byste stručně představil význam těchto svátků lidem bez víry?
Velikonoce, neboli svátek Vzkříšení Páně, je svátek svátků, který je základem křesťanské víry a na něm stojí církev. Jak říká apoštol Pavel, bez Vzkříšení by byla naše víra marná. Setkání ze vzkříšeným Kristem udělalo z ustrašených apoštolů, kteří se po ukřižování rozprchli, neohrožené hlasatele Evangelia – dobré zprávy o Vzkříšení. Toho vzkříšení, které nás osvobozuje z otroctví smrti a hříchu a otevírá nám skrze účast ve křtu na Kristově smrti a zmrtvýchvstání cestu ke spáse.
Pravoslavný svátek Vzkříšení je takový, že se musí vidět – nádherný, radostný, kde se všichni neustále zdraví slovy „Kristus vstal z mrtvých“ a odpovídají si „v pravdě vstal z mrtvých“. Netroufám si ho ale srovnávat s jinými, jistě krásnými oslavami. Odlišuje ho od ostatních kromě zpravidla jiného data mnoho dalších věcí.
Řada Čechů, i nekřtěných, má tendenci navštěvovat zvláště vánoční bohoslužby. Někdy zajdou do kostela i napřesrok, třeba právě o Velikonocích. Je pravoslavný svatostánek stejně otevřený jako třeba ty katolické? A když přijde někdo jako host k vám do kostela, co by měl při návštěvě dodržet, aby nenastalo nechtěné faux-pax?
Je třeba vstupovat do chrámu slušně oblečen, chovat se tiše, s úctou k lidem a prostoru, netlačit se a dívat se kolem sebe, jak se ostatní chovají, a přizpůsobit se. A vše dobře dopadne.
A závěrem tradiční otázka. Jaké jsou vaše osobní i životní plány do budoucna?
Postavit chrám a dále pracovat pastýřsky. Pokračovat v přednáškové činnosti na Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty University Karlovy. Rád bych také v dohledné době dokončil dva rozdělané překlady.
Nechť se vše zdárně zadaří! A chrám si jednou snad zajedu také osobně prohlédnout. Děkuji za rozhovor.

Vložil: Radovan Lovčí