Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Za to, jak se chováme k planetě, nás příroda potrestá. Já už se připravuji, říká spisovatelka Barbora Walterová Benešová

30.09.2021
Za to, jak se chováme k planetě, nás příroda potrestá. Já už se připravuji, říká spisovatelka Barbora Walterová Benešová

Foto: Se svolením: Barbora Walterová Benešová (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Barbora Walterová Benešová

ROZHOVORY NA OKRAJI Barbora Walterová Benešová (*1984) žije ve středočeské Jeviněvsi a pracuje v Mělníce. Je vdaná matka tří dětí, tisková mluvčí města Mělník a dřív pracovala v Mělnickém deníku. Prošla mj. časopisy Pestrý svět nebo Můj čas na kafíčko. Také napsala či píše víc než desítku knih.

Kolik jste dosud napsala knížek? Došlo i na povídky? Na verše? Pokusila jste se někdy o filmový anebo komiksový scénář?

Od roku 2015 mi u různých nakladatelů vyšlo šest románů a na sedmém se nyní pracuje v nakladatelství Fortuna Libri. Měl by vyjít na začátku roku 2022.

Své dvě první knihy jsem vydala pouze jako samizdatová vydání, ty se ještě neprodávaly v knihkupectvích a jsou spíš určeny pro rodinu a známé. To bylo v době, kdy mým největším snem bylo nějakou knihu vůbec vydat. Povídky a básničky jsem psala pouze na střední škole. Sice jsem se v tom čase poměrně úspěšně umístila v literární soutěži, ale bylo to spíš pro pobavení spolužáků a kamarádů. O scénář jsem se sice pokoušela, ale nedopadlo to… Ani jsem ho nikdy nedopsala.

Jak vzpomínáte na převrat, který jste zažila ve věku pěti let?

Z té doby si pamatuji jen útržky. Shodou okolností jsme bydleli v Praze Na Příkopě, což je od Václavského náměstí za rohem. Rodiče se mnou byli zvonit klíči. Ale to jediné, co si vybavuji, je, že sedím tátovi ´na koni´ za krkem a zuřivě cinkám: jako ostatní. Celý dopad událostí a dobu před rokem 1989 jsem začala chápat mnohem později, a to, v jakých situacích se lidé nacházeli a s čím se museli potýkat, jsem v podstatě schopna posoudit až dnes a jako matka. Mám tři děti ve věku 18, 15 a 11 let a rozhodně nejsem takový hrdina, že bych za minulého režimu dokázala proti systému veřejně bojovat.

Například byste se bála o osudy svých dětí?

Bála. A velmi mi záleží na vzdělání mých potomků. Ničím bych to rozhodně neohrozila.

Pak jste jednou začala psát a původně se chtěla stát autorkou celé fantazijní trilogie Bez volby, Apokalypsa a… A měl navázat třetí díl, tuším to mělo být Proroctví, ne?

Co jste jmenoval jsou právě ony dva romány, které jsem vydala samonákladem. Byl to spíš takový pokus. A splněné přání. Ale v oblasti tohoto tématu už se určitě angažovat nehodlám.

A proč ne?

Člověk se vyvíjí. Pochopitelně. I jeho tvorba a styl psaní se během let mění.

Kupříkladu ve druhé z těch knih ohrožuje svět extrémní mráz. Dnes ovšem, pravda, někteří alarmisti (což hned neberme pejorativně) hlásají, že se naopak otepluje.

Pochopte: knihu Apokalypsa jsem vypustila na svět, když mi bylo osmadvacet. Myslela jsem si, že vím o světě už všechno. Ale… Ani dnes mě ovšem, to nepopírám, téma apokalypsy a konce světa nepřestává uchvacovat. Pořád věřím, že na lidstvo musí být seslána nějaká ničivá katastrofa.

 

Autorka v kuchyni

Propána, a proč? Jsme zlí? Zač by to bylo?

Za to, jak se chováme k naší planetě a často i jeden k druhému. Za tohle nás podle mého názoru musí příroda jednou potrestat. I proto se na konec světa soustavně připravuji a snažím se také připravit celou rodinu.

Přesto nacházíte sama v sobě dostatek soustředění na psaní. Zaujala mě vaše ´kanibalská´ kniha a stát Sierra Leone sice neznám, ale kdybych tam jezdil, co mi teď povíte? Věřil bych jako znalec kraje, zvyků, lidu… vaší knize i dál stejně? Anebo ještě jinak: jste pro detailní studium reálií? A mimochodem: četla jste některý ze čtyř dosud existujících románů s Hannibalem ´Kanibalem´?

Hannibala Lectera pochopitelně znám.

A můj příběh? Sice jsem ho tvořila společně s mapou, abych tak řekla, ale ani já jsem nikdy v Sierra Leone nebyla. Jedná se tu výhradně o beletrii i snad jakýsi symbolismus. Zaměřila jsem se spíš na téma ztráty paměti, kterému je hlavní hrdinka vystavena.

Jeden z vašich dalších námětů mě obzvlášť děsí. A co myslíte, lze někdy vymýtit vynucenou ženskou obřízku?

Ženská obřízka je velmi ošemetné téma. Na jednu stranu mě samozřejmě připadá šílená, nebezpečná, neuvěřitelná, deformující a nepochopitelná, ale na druhou stranu se jedná o akt jiné kultury, která ji - z jiného důvodu, pro ně pochopitelného - vyžaduje.

A nic nedodáte?

Já si myslím, že proti obřízce se dá bojovat pouze vzděláním. Sama kultura musí přijít na to, jak nebezpečné, bolestivé a v podstatě zbytečné to celé je. Představte si ale, kdyby k nám do Čech někdo přišel a začal kázat, že jsou naše zvyky špatné. To, na co jsme celý život zvyklí. Vymýtit se obřízka asi nedá, nebo je to spíše velmi dlouhý proces, ale říkám, že má rozhodně smysl se o to alespoň pokoušet.

Napsala jste rovněž dva romány o černošce se silnou osobností, která si vezme za manžela velmi schopného českého lékaře (jménem Mikeš). Jsou tam autobiografické prvky? Působí to tak.

Ne. Také v tomto případě jde výhradně o fikci, o beletrii. O celý smyšlený příběh.

Tak to klobouk dolů, řekl bych. Působivá je i vaše další kniha Došel nám čas. Tady se navíc nabízí srovnání například s příběhy Jana Kovanice Blackout a Ondřeje Neffa Tma. Ten prvně zmíněný, dodám, na druhý navazuje.

Blackout i Tmu jsem četla. Na toto téma je ale napsáno knih opravdu hodně a mně osobně nejvíce zasáhla Vteřina poté od Williama R. Forstchena. Ano, právě tam někde se zrodilo mé prepperství, i když se to zřejmě pravým prepperstvím nazývat nedá. I z toho důvodu jsme si ale doma zařídili menší hospodářství se slepicemi, králíky a kozami, abychom byli soběstační a naučili se hospodařit. Připadá mi, že to, co uměly naše prababičky, už jsme dávno zapomněli. I proto jsem se v knize Došel nám čas zabývala tímhle tématem.

A kdyby čas opravdu doputoval k maléru?

Kdyby přišel blackout (a to mluvíme jen o rozsáhlém výpadku elektřiny), nevrátili bychom se o sto padesát let zpátky, protože v té době lidé tímhle způsobem (například bez proudu) uměli žít. My bychom se posunuli… minimálně o pět stovek let zpátky.

Je možné, že i ještě dál? Ale vraťme se do Afriky. Co pro vás kupříkladu představuje další její stát, Keňa?

Nejen Keňa, ale celá Afrika všeobecně… mě vždycky fascinovaly. Afrika především její rozmanitostí. Kmenové kultury, zvyklosti. Víte… Jako kdyby to byl docela jiný svět, než jaký znám. A ta jejich obrovská síla a odvaha prát se s životem, zatímco...

Dnešní moderní člověk tady je vystresovaný i z dopravních objížděk a situací, kdy nestíhá předem domluvenou schůzku. Honit se za kariérou a penězi? Toto provádět a třeba ani nevědět, kde a jak žijí moje děti? Říkám si: nejsou nakonec lidi v kulturách nazývaných primitivní někdy mnohem šťastnější?

Možná někdy ano. Ale já stále tuším - za zdmi některých vašich děl – nejryzejší realitu, z níž čerpáte. V knize Síla naděje přece působíte takřka jako terapeut, kterému se někdo zpovídal. Jde tu třeba o boj o děti - vedený v rámci páru -, anebo problém s věčným chlapectvím mužů, které některé ženy okouzluje a jiné vůbec ne.

Síla naděje je opravdu skutečný příběh, v kterém není nic přibarvováno, zatajováno. Stalo se. A mám jednu obrovskou výhodu: příběh dopadl nakonec dobře, i když si to vše museli oba hlavní hrdinové tvrdě vybojovat.

Další vaše kniha Od mamuta k modelce je o hubnutí. Téma, maně si vzpomínám, zpracovala v jedné knížce nedávno i Daniela Kovářová (Jak hubnout a nezblbnout, 2019). Původní hmotnost vaší hrdinky je 111 kilo. Rozhodne se a chce shodit třicet kilo. Bojuje, působí to věrohodně. A bojuje nelehce. Je v tom opět autenticita.

I tahle kniha je vyloženě autobiografická. Všechno, o čem hovořím, jsem prožila na vlastní kůži. Ještě před rokem a půl jsem byla mamut, a i když dnes nejsem modelkou, mohu o sobě s klidem říct, že jsem normální žena.

Snažila jsem se popsat celou svoji éru hubnutí tak, jak se mé tělo měnilo a jak začínalo nabývat správné anatomické tvary. Někteří lidé mi vyčítali, že jsem použila k tlusté ženě příměr mamuta, ale já v knize poukazuji pouze na své vlastní tělo, na vlastní pocity a na to, že jsem se vážně, skutečně jako mamut cítila.

Už jsem ale nechtěla být tlustá a nemocná. Kniha je navíc psaná s humorem a má jediný účel, a to pobavit. Nejde o žádný návod, jak má člověk zhubnout. Ale přiznám: když jsem zjistila, že se mi podařilo povzbudit další dámy, aby se svou nadváhou začaly něco dělat, tak jsem si řekla, že to smysl mělo.

 

Nyní již štíhlá autorka s kamarádem psem...

Hm, a co váš názor na dosavadní průběh utkání světa s covidem? To je totiž taky jako z nějakého vašeho románu.

Nechci hodnotit a ani nechci kritizovat všechna vládní opatření, i když si myslím, že spousta z nich byla nedomyšlená. Některá dokonce nesmyslná. A jak jsem už říkala, nejsem typ hrdiny, který bude veřejně bojovat. Ani zde. Píši. A hrdina jsem, ale akorát u televizního zpravodajství anebo někde na schodech u sousedů.

Asi se umím vyjádřit psaným slovem, ale nejsem taková, že bych někde na demonstraci vykřikovala bojovná hesla; ač i mě covidová doba sebrala hodně sil. I když sebrala, nakonec jsem se to rozhodla vzít tu dobu jen jako jednu z životních epizod, s kterými člověk nic nenadělá a musí se s nimi prostě smířit. Obávám se navíc, že za chvíli tu nebude covid, ale že přijde něco nového, s čím budeme opět muset bojovat… Akorát… Chci říct, že takhle jsem si svoji katastrofu nepředstavovala.

Naštěstí, jak řečeno, ve volných chvílích tvoříte. Myslíte, že vás výrazněji ovlivnilo rodinné prostředí?

Samozřejmě, že mě hlavně ovlivnili rodiče. Tatínek je malíř a ilustrátor a maminka učitelka. Zřejmě zvláštní kombinace. Ve mně se možná nějak nakumulovala.

Rodiče mě vždycky vedli k literatuře a k umění a kladli důraz na vzdělání a na morální zásady.

A i na psaní?

Psaní mě každopádně uchvacovalo odjakživa. Už jako malá jsem psala, a především maminka byla ten chudák, který všechny moje milostné a potrhlé příběhy musel vždycky přelouskat. První vydání knihy, která téměř neměla šanci na úspěch, mi pak zafinancoval táta, ale dodnes je především maminka mým největším beta čtenářem. Všechno přečte jako první a taky to jako první umí zkritizovat i pochválit.

A co jste, Barboro, četla v dětství? Které filmy na vás zapůsobily, anebo jaká hudba?

Vždycky jsem měla ráda fantasy příběhy, které se odehrávaly v úplně odlišných, nových a vymyšlených světech. Pochopitelně mě proto fascinovaly knihy od Tolkiena a milovala jsem Harryho Pottera. Ještě dnes, v sedmatřiceti čtu young adult literaturu, ale samozřejmě nepohrdnu ani detektivkou.

S hudbou je to u mě složitější. Nerozumím jí. V autě rádio neposlouchám a raději pustím audioknihu. Dokonce při jízdě na bruslích poslouchám audioknihy, ne písničky. Miluju příběhy, a když tedy hudbu přece poslouchám, mám ráda české interprety, kteří mi svými songy vyprávějí, popřípadě komentují nějaké aktuální téma. A nesmí chybět humor, toho poslední dobou značně ubývá.

Prozradíte mi své plány?

Chystám se pokračovat v humoristických románech a dokončuji jakousi pentalogii o moderních neandrtálcích a indiánech. Jsem přesvědčena, že se od pralidí zase tolik nelišíme. Aspoň moje rodina ne.

První díl toho má vyjít na začátku příštího roku v nakladatelství Fortuna Libri, jak už jsem nastínila, a další by měly následovat.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl