Duše mrtvých v dětském pokoji domu na Českobrodsku. Zasáhl tým lovců duchů. Záhady života

Foto: Se svolením Záhady života (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Jaroslav Drábek při vyšetřování používá různé technické přístroje.

Přinášíme vám další exkluzivní případ ze života brněnských vyšetřovatelů paranormálních jevů. Rodina, kterou skupina „lovců duchů“ EPRV777 navštívila v lednu 2018, souhlasila s bližším uveřejněním tohoto případu a vy tak díky jejich otevřenosti můžete nahlédnout do skrytého zákulisí skutečných událostí, které se staly v jejich rodinném domě na Českobrodsku. Ještě dříve, než se dozvíte o průběhu samotného vyšetřování, se v našem vyprávění ale posuneme zpět v čase a dáme nejprve prostor Pavlovi (41) a jeho partnerce Blance, aby pověděli, proč si k sobě nedávno pozvali tak netradiční hosty. Jaké zvláštnosti se v jejich domě odehrávaly?

„Nastěhovali jsme se sem v roce 2004, náš dům byl postaven na počátku 20. století a podle kroniky se v něm nic zvláštního v minulosti nestalo,“ uvádí nás do děje pan Pavel. Dozvídáme se ale, že na vedlejším pozemku se v roce 1997 oběsil zeť jejich souseda. 

Doteky odnikud 

„Stalo se to v přístavku, který přímo doléhá na zeď našeho domu (obýváku). Krátce poté, co jsme se sem nastěhovali, se začaly dít podivné věci. Ještě bych měl doplnit, že jsme náš dům koupili od jedné starší paní, jejíž muž byl v té době už po smrti,“ upřesňuje mladý muž. Už krátce po nastěhování si partneři, kterým se v té době narodil syn Pavlík (13), začali všímat prvních náznaků toho, že v domě nejsou sami.

Bez zjevného důvodu se otevíraly staré dveře na půdu, přestože byly vzpříčené a otevřít se daly jen stěží a silou. Jejich kocour na jednom konkrétním místě v obýváku často divočil. Začínalo to vždy stejně: nejprve se zaujatě díval určitým směrem, pak se celý naježil a vyděšeně utekl z místnosti. Krátce nato se rodina pustila do rekonstrukce, jež trvala následující tři roky. Možnost, že mají nějakého neviditelného hosta, však začala být stále patrnější.

Pavlíkova maminka, především když se zdržovala v kuchyni, zažívala zvláštní pocity, jež si nedokázala vysvětlit: „Někdo se mě často dotýkal na zadní straně nohou. Ten tlak byl tak hmatatelný, že jsem se pokaždé otočila. Jenže za mnou nikdo nestál, natož aby se mě dotýkal! Pokaždé jsem cítila zvláštní teplo a nevysvětlitelnou únavu. Tak silnou, že jsem nebyla schopna normálně fungovat a pořád se mi chtělo spát. Časem jsem si na ty zvláštní doteky zvykla natolik, že jsem se jimi už přestala zabývat. Když jsem ale po smrti svého tatínka, který zemřel v roce 2006, spatřila v rohu obýváku tmavou postavu v klobouku, přestala jsem pochybovat o tom, že máme vážný problém, s nímž si nedokážeme sami poradit.“ 

Členové skupiny EPRV777 se od tříčlenné rodiny také dozvěděli, že se v chodbě nad schodištěm už před lety objevil strašlivý zápach, připomínající septik. Teď už se podle jejich výpovědi objevuje jen občas a není tak intenzivní, jako dřív. Přesto se nedá říci, že by se zcela vytratil. Příčinu „mrtvolného“ zápachu, který se někdy line po celé chodbě, se jim dosud nepodařilo vysvětlit. 

Hlavní vyšetřovatel skupiny EPRV777 nám vysvětluje: „Tento typický zápach, na nějž si stěžuje mnoho našich klientů, obvykle poukazuje na přítomnost revenantů, navrátilců. Bloudivých entit, které se kvůli špatnému svědomí nebo zlým skutkům z nějakého důvodu vrátily ze záhrobí. Máme zkušenost s tím, že po odváděcím rituálu a odvedení do Světla nepříjemný zápach zcela mizí a už se neobjevuje.“ Bude tomu i v tomto případě? 

Až příliš mnoho událostí 

„Pravdou je, že se náš syn už od narození bál spát sám – v pozdějším věku nám řekl, že si stále pamatuje, jak mu „černý mrak“ lezl do pusy a on se z toho pozvracel. S přítelkyní si moc dobře pamatujeme, že od jednoho takového nenadálého zvracení už nechtěl dudlík, na kterém byl velice závislý. Také nám po celou dobu tvrdil, že večer a v noci slyší u něj v pokojíčku kroky. Neusnul jinak, než se zády ke zdi a pod peřinou. Nenutili jsme ho k samostatnému spaní, pouze jsme to čas od času s motivacemi vzhledem k jeho postupujícímu věku zkoušeli,“ tvrdí pan Pavel.

Jeho syn také občas cítí na těle zvláštní doteky – jako by jej někdo hladil po vlasech. „Nejednou se stalo, že jsem se na něj podívala a měl je úplně zježené, zelektrizované,“ doplňuje svého partnera Pavlíkova maminka. Kromě toho všeho partneři občas během noci přes zeď z obýváku slyšeli prapodivné zvuky, které připomínaly driblování pingpongového míčku. „Pozoruhodné bylo, že jsme to nikdy neslyšeli současně. Ten druhý z nás vždycky spal,“ prozrazují. 

Další významné projevy nastaly po smrti maminky paní Blanky na konci listopadu 2015. Pavlíka, když spal, probudila hlasitá rána. Spadla krabice od Člověče, nezlob se, která byla položena na prostředku stolu. Někdo do ní musel prudce udeřit, protože dopadla v poměrně velké vzdálenosti od něj. Přímo před očima chlapce se také v koupelně nadzvedla pákovka u umyvadla a začala téct voda. On se jí přitom ale ani nedotkl! Při večerním koupání dokonce viděl vlnit se vzduch u dveří do koupelny. 

Strašidelné Vánoce 

Další nečekané události na sebe nedaly dlouho čekat. Na Vánoce roku 2015, tedy měsíc po smrti Pavlíkovy babičky, celá rodina zřejmě nikdy nezapomene. „Den po Štědrém dni šel ráno náš syn do obýváku k televizi a strašlivě se lekl – jeho auto na dálkové ovládání rozsvítilo světla a vyrazilo samo proti němu od vánočního stromku. Byly v něm vložené baterie a bylo na příjmu. Tento den se to stalo ještě několikrát. Nejen synovi, ale nám všem,“ vzpomíná pan Pavel. Nejprudčeji a nejdále jelo auto v přítomnosti jeho partnerky ve chvíli, kdy nahlas vzpomínala na zesnulou maminku.

V ten samý den se stala ještě jedna zvláštní událost, pro kterou nenašli rozumné vysvětlení. Na vánočním stromku se jemně houpala jedna ozdoba, jež visela na ozdobném řetězu. Ten se pohyboval pouze v úseku přibližně patnácti centimetrů, dále se pohyb po řetězu nepřenášel. „V těsné blízkosti stromku jsem cítil mrazení a ježily se mi chlupy,“ dodává Pavlíkův tatínek a přiznává, že se o těchto Vánocích bez přehánění všichni báli. „Bylo slyšet pravidelné lupání laminátové podlahy, které se zřetelně neslo od dveří do ložnice a pokračovalo až k naší manželské posteli. Syn spal celou dobu s námi. Přes noc jsme vždy všude svítili a nahlas pouštěli rádio, abychom se uklidnili…,“ uvedl. 

Výpověd paní Blanky 

„Kamarádka mé kolegyně z práce je senzibilka. Spojili jsme se s ní, protože už jsme byli z toho, co se doma dělo, zoufalí. Také mě velmi bolely záda. Říkala mi, že mám u sebe dvě přivtělené duše a poslala je na dálku pryč. Musím uznat, že se mi po jejím zásahu ulevilo, i když jsem v nic takového nevěřila. Náš Pavlík míval špatné sny, tepaly mu žíly na krku a zmítal s sebou v posteli. Volala jsem proto v noci senzibilce. Ta tvrdila, že u něj někdo je. Čistila náš dům na dálku. Také se stalo, že u ní doma začal vyzvánět můj telefon, přestože já jsem jí nevolala. Možná se to všechno ještě rozbouřilo, protože podivností přibývalo a bylo to horší a horší. Slyšeli jsme různé zvuky okolo našich postelí, bylo to, jako by někdo přesouval nábytek. Když nic nepomáhalo, senzibilka se pokoušela energeticky ohraničit náš pozemek, aby se k nám už žádné bytosti nemohly dostat. Bohužel to nepomohlo. Také poslední dobou v domě cítíme vyčpělý cigaretový kouř. Někdy v ložnici, jindy v kuchyni nebo obýváku. Nedokážeme si to vysvětlit, protože doma zásadně nekouříme. Zajímavé je, že zápach kouře nikdy necítíme všichni, opět buď jeden, nebo druhý. Občas je ho schopný vnímat jen náš Pavlík… 

Lovci duchů na stopě: EPRV777 zasahuje 

Brněnští vyšetřovatelé přijeli na Českobrodsko v lednu 2018 ve dvoučlenné sestavě. Jaroslav Drábek k případu povolal i svou kolegyni Janu Randovou. „Nejprve jsme rodinu vyslechli a krátce nato začali s prohlídkou domu. Do místností, v nichž se nejčastěji objevovaly paranormální aktivity, jsme nainstalovali infrakamery. Bylo ještě světlo, a tak jsme zatím nahrávali jen na klasický obraz, nikoliv na infra.

Tým EPRV 777 před akcí

„K našemu obrovskému překvapení jsme na kamerovém systému spatřili to, co nám rodina popisovala. Autíčko Škodovka, třiceticentimetrový model osobního auta, popojel asi třičtvrtě metru dopředu! Musím upozornit, že jsme byli všichni společně v úplně jiné části domu a nikdo z nás se dálkového ovládání ani nedotkl! Viděli jsme jeho pohyb na obrazovce,“ popisuje Jaroslav Drábek své prožitky. „Šli jsme autíčko samozřejmě zkontrolovat, abychom případně vyloučili technickou příčinu a bylo zajímavé, že přestože v autu byly baterie, mělo vypínač v off-line poloze. Podlaha byla rovná a nebyl důvod, aby se auto samovolně rozjelo. A co víc, než jsem vešel do pokoje, »někdo« mi zavřel dveře přímo před nosem, přestože místnost byla úplně prázdná…“ 

Vedro jako na Sahaře 

Všichni se pak vrátili do obýváku a přímo nad hlavou z horního patra, kde autíčko „parkovalo“, se ozvala obrovská rána, jako by někdo udeřil pěstí do podlahy. Skupina se tedy opět dala do pohybu a vešla do místnosti, odkud zvuk vycházel. „Byla tam ohromná zima. Laserovým termometrem jsme naměřili pouhých 10 stupňů, přestože v té místnosti byla během předchozí prohlídky domu běžná pokojová teplota!“ tvrdí vyšetřovatelé a tuto skutečnost mi potvrdil i pan Pavel. Také jsem se dozvěděla, že během následujících dvaceti minut došlo opět k výkyvu teploty.

Tentokrát ale termometr nasměrovaný na radiátor ukázal neuvěřitelných 45,6 stupňů! „Já to nechápu, protože jsem osobně před příjezdem vyšetřovatelů vypínal topení v celém domě. Ze všech doslova kapal pot a nedokázali jsme v té místnosti skoro ani dýchat. Jako bychom byli v sauně,“ popisuje majitel domu. V žádném jiném pokoji k tak razantnímu výkyvu teploty nedošlo a určitě stojí za zmínku, že samotní vyšetřovatelé se s takovým úkazem v té míře dosud nesetkali, přestože už celkově řešili stovky případů paranormálních jevů v Česku i zahraničí. 

Na vlastní oči 

„Další věc, která nás hodně zaujala,“ popisuje Jaroslav Drábek, „byla výpověď rodiny o poměrně častém samovolném pohybu pákové baterie u umyvadla v koupelně. Napadlo mě, že by se to možná dalo technicky vysvětlit.“ Ale i tady vyšetřovatelé narazili na problém. „Zkoušeli jsme různé možnosti, ale k tomu, aby se voda spustila, bylo zapotřebí použití síly. Nebylo možné, aby se páka spouštějící vodu pohnula sama. Požádal jsem proto mou kolegyni Janu, aby do koupelny nainstalovala stativ s kamerou. A začaly se dít věci…“

Netrvalo dlouho a z koupelny se ozval její výkřik. Vyšetřovatelka Jana si totiž nejprve odskočila na toaletu a poté, kdy si umyla ruce, se na krátký moment podívala do zrcadla. V tu chvíli se přímo před ní páka na krátký moment sama nadzvedla a stejně tak rychle zase položila směrem dolů! „Byl to takový mžik, že nestačila ani vytéct voda. Přestože jsem už při vyšetřování zažila leccos, upřímně musím říci, že mě to nesmírně vyděsilo. Zemřelí dokážou jen málokdy vyvinout takovou sílu, aby vám hýbali s předměty přímo před očima.“ Není však bez zajímavosti, že jakmile vyšetřovatelé do koupelny nainstalovali kameru, páka se už ani nepohnula… 

Kdo je tady s námi? 

Ještě nebylo řečeno, že v nejbližší rodině pana Pavla a jeho partnerky došlo mezi léty 1997-2010 k devíti úmrtím. Byli mezi nimi i manžel paní Blanky, jenž zemřel v nemocnici v pouhých 34 letech a Karel, osmnáctiletý synovec pana Pavla – ten přišel o život při autonehodě. Jasná odpověď na otázku, kdo konkrétně nenašel po své smrti svůj zasloužený klid a stále se zdržoval z nějakého důvodu v blízkosti této rodiny, zatím nebyla. Přestože přístroje vyšetřovatelů neustále dávali najevo přítomnost zesnulých, PSB7, jehož prostřednictvím je možné slyšet jejich hlasy, zatím mlčel. „Detektory se mohly takříkajíc zbláznit, ale dlouho to vypadalo, že s námi zemřelí nemohou nebo nechtějí komunikovat. Jakmile se však přiblížila 22. hodina, jako by se něco zlomilo a představilo se nám celkem sedm osob,“ popisuje průběh vyšetřování Jaroslav Drábek. 

Zase spolu 

„Bylo to pro nás nesmírně emotivní,“ vzpomíná Pavel. „Z přístroje se totiž ozvaly kromě jiných i hlasy rodičů mé partnerky Blanky, poznali jsme je oba. Nemáme žádné pochyby o tom, že to byli oni. Na chvíli jsem uslyšel i mého tátu, který zemřel v nemocnici v roce 2010 a když jsem byl u kamer v jiné místnosti, Blanka společně s Jaroslavem Drábkem navázala komunikaci s mým synovcem Karlem (18). Byla přesvědčená, že to byl určitě jeho hlas. Já jsem tam s nimi bohužel v tu chvíli nebyl. Mimo jiné se nám tam také představila nějaká žena – Anna.
V našem příbuzenstvu nikdo takový nebyl. Cítil jsem potřebu pátrat, a tak jsem doma hledal ve starých papírech. K mému překvapení jsem našel historické doklady, které jsem dostal při koupi domu. Uvádí se v nich, že v roce 1919 dům patřil jisté paní Anně Fliegerové a jejímu muži. Může to být náhoda, ale také nemusí…“ 

Záhady života: Pane Pavle, byl pro vás průběh vyšetřování dostatečně přesvědčivý ve smyslu, že existuje život po životě? Co pro vás bylo největším důkazem toho, že se nejedná o sugesci?

„Jsme na sto procent přesvědčeni o tom, že to, co se u nás dělo, byla realita. Úplně první jistotu jsme získali v okamžiku, kdy jsme přišli za vyšetřovateli do jedné z místností a bavili se s paní Janou o úmrtí zetě naše souseda, který se asi před dvaceti lety oběsil. Měla zvláštní pohled a pak se zeptala: ‚JMENOVAL SE JAN?‘ Šel jsem z toho do kolen. Už jsem na to totiž úplně zapomněl, ale měla pravdu. Jmenoval se Jan, jenže jeho jméno rozhodně dosud nepadlo v žádném z rozhovorů, ani v předchozí emailové komunikaci. Jí ale tato informace přišla seshora a zcela správně. O něco později jsme jeho hlas uslyšeli v přístroji,“ řekl Záhadám života pan Pavel. 

Jaroslav Drábek jej doplňuje: „Jan měl mimořádnou energetickou sílu, zřejmě proto, že zemřel vlastní rukou. U sebevrahů to bývá velmi časté, stejně jako skutečnost, že po své smrti jen velmi těžko dokážou najít pokoje. Díky přístrojům jsme se od něj dozvěděli, že to byl právě on, kdo tak často pohyboval s Pavlíkovým autíčkem…“ A jak si vzpomněl pan Pavel, jeho synovec Karel byl kuřák! Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že cigaretová vůně, která se občas linula prostorem, ohlašovala jeho přítomnost. 

Cesta do světla 

Odváděcí rituál vyšetřovatelé prováděli společně s Blankou a Pavlem v dětském pokoji Pavlíka. Paranormální aktivity se tam totiž projevovaly nejčastěji a bylo to tedy správné místo k energetické očistě. Skončili asi v půl jedné ráno a v domě nastal konečně klid… 

O 14 dní později 

Dva týdny po ukončení vyšetřování jsem se spojila s panem Pavlem, abych se ho zeptala, k jakým změnám z jejich pohledu došlo: 

„Daří se nám velmi dobře. Mám pocit, jako by u nás konečně vládlo konejšivé teplo a světlo. Z mého pohledu se tady už nic paranormálního neděje a všechno se vrátilo do normálu. Náš syn je ještě obezřetný a je to pochopitelné. Od chvíle, kdy se narodil, tohle všechno vnímal skoro každý den. Je hodně citlivý. Bude nejspíš ještě dlouho trvat, než si ověří, že je nastalá změna trvalá. Jisté ale je, že po odváděcím rituálu se teplota ve všech pokojích srovnala na běžnou pokojovou teplotu. Zvuky, které jsme si předtím nedokázali vysvětlit, podivné kroky, bouchání a klepání, se od té doby neobjevily. Zmizel i zápach „septiku“ v chodbě, stejně jako cigaretový dým, jehož původ nám nedával žádný smysl. Také jsme si všimli výrazné změny na chování našich koček. Předtím často bezdůvodně bláznily, ale teď jsou naprosto klidné… Chtěli bychom touto cestou ze srdce poděkovat panu Drábkovi a paní Janě, díky kterým se u nás konečně rozhostil tak dlouho chybějící klid a pohoda v našem domě.“ 

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Anička Vančová