Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč tu mám platit hororově drahou elektřinu? Z Radimi do španělské Torrevieji. Seniorka jede na jih

09.10.2023
Proč tu mám platit hororově drahou elektřinu? Z Radimi do španělské Torrevieji. Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Lein dům v Radimi

Začínáme novou sérii. Je to vyprávění dámy, které táhne na sedmý křížek. Když jí zemřela maminka, prodala domek v pražském Braníku a odstěhovala se do Radimi u Kolína. Leckdo by očekával, zvláště když její zdravotní stav není úplně heja heja, že tam již zůstane. Ne tak Lea… (Poslední dobou se mi začínají prolínat sociální skupiny, jednak lidí, se kterými jsem pracovala v devadesátkách v časopisu 14, druhak těch současných, jež spolupracují s Krajskými listy.cz. A protože je Štěpán Cháb na nemocenské po těžké operaci srdce a jeho komenty nejdou jednoduše nahradit, vytáhla jsem z šuplíku něco úplně, ale úplně jiného – pozn. šéfredaktorky.) Lea je dobrodružná povaha, což není zdaleka vyhrazeno bujnému mládí, jak uvidíte dále. Ale dejme slovo Lee Hniličkové:

Počínající stáří je hrozná věc. Člověka zpomalí fyzicky, ale hlava pořád produkuje nějaké nápady. Kdysi jsem mluvila s paní, která hlídala děti od jednoho do šesti roků a tvrdila, že s těmi není problém, zato senioři že by se měli hlídat. Teď jí v podstatě dávám za pravdu. Anebo nedávám? Kdo ví...

Celé to začalo vlastně kdysi, v dětství. Chtěla jsem jít studovat do Francie. Vysnila jsem si ji. V hlavě se mi prala Jana z Arku s Gargantuou a Pantagruelem... Byl rok 1968, všechno tomu přálo, mámě se to líbilo, měla tam přítelkyni, která by kdyžtak pomohla. Pak přišel srpen '68 a bylo po snech. Pak jsem tedy studovala střední školu tady, DAMU taky tady, pak přišlo divadlo a hraní, a pak máma psychicky onemocněla a nebylo lze ji nechat doma samotnou, prostě sny usnuly. Pak máma zemřela stářím, divadlo zemřelo na covid, spousta lidí, co jsem měla ráda - zemřeli.

A přede mnou byla najednou už jen nevábná vyhlídka - stáří. A vlastně za to může i kamarádka, taky dáma v letech. To takhle povídáme o ničem a najednou z ní vypadlo - já už bych tak ráda byla sama, ve svým, v tom Španělsku... Zastříhala jsem ušima a začala vyzvídat. Co? Ty se chceš odstěhovat do Španělska? Ale to je šílený, ne? Ale vzpomněla rázem na všechna místa zájezdů, na kterých jsme tam byli s divadlem, na své staré sny. A najednou, v klidu, vsedě na lenošce, jsem „utrpěla" ten nápad. No jasně, na co tu čekám? - Proč já to vlastně konečně neudělám? Nic mě tu nedrží, jenom urny a hroby koček a ty se beze mne obejdou.

 

Nebojte se stáří, budete dělat pořád stejné pošetilosti, jen trochu pomaleji.

Leino oblíbené motto

 

A začala jsem se zajímat. Nacházela jsem na španělských realitních serverech úžasné domečky v podstatě za pár korun, tedy eur. Pak zdražili elektřinu, nechala jsem si zavolat z ČEZ, a ti mi řekli cosi v tom smyslu, abych nebyla překvapená, ale že budu patrně platit dvojnásobek toho, co teď. Zmocnila se mě doopravdy úzkost, protože jsem už dříve slyšela o hororových částkách, které udeřily na jiné lidi, co si zařídili ekologicky čisté elektrické topení. Letos na to dejme tomu mám, ale v dalších letech? A ten nápad se zase vrátil – proboha, co tady dělám? Proč tu bydlím? Proč nepřesídlím někam, kde se tak moc topit nemusí? S měsíčním příjmem 10 000 a s elektrickým vytápěním jsem letos celou zimu trávila ve svetrech a ve 14°C. Nic moc, řeknu vám. A začala jsem to vidět jasně. Letos jim zaplatím, příští rok už ne!

Pak jsme prohodili pár slov s kamarádem, který to provedl v 66 letech, Přestěhoval se do Španělska, teď je mu přes 70 a je nesmírně spokojen. A tehdy poprvé padl název města Torrevieja. A vyprávění o růžové laguně, kde je bahno, které mu pomohlo s bolavými koleny, a - bylo téměř rozhodnuto. Jediný problém zůstával, kde na to vzít... Před necelými třemi lety jsem totiž svůj dům prodala v podstatě za necelou polovinu, z důvodu absolutního nedostatku peněz - díky covidu jsem přišla o divadlo. Ve svém původním domě, v jeho přízemí, jsem ale zůstala bydlet se smlouvou ošetřeným právem doživotního bezplatného užívání, proto za polovinu. Zkrátka věcné břemeno. A tady pomohl kamarád radou a objasnil mi, že když dům odbřemením, že bude majitel jedině rád a jistě rád připlatí. A měl pravdu, kamarád. Majitel souhlasil a docela rád. Můj odchod mu logicky umožní počínat si v domě při nutných úpravách bez zábran a tak, jak potřebuje, beze strachu, že bábě spadne něco na hlavu. Nebude nucen koukat, jestli tam bába někde nevadí...

A tak jsem zvýšila intenzitu vyhledávání nemovitostí. Úplně původně jsem pomýšlela na Andalusii. Je to krásný kus světa s ohromným pruhem bílých vesnic, ale hlavně mě lákaly jeskynní příbytky - stálá teplota v jeskyni... Ale slova o bahně, které poskytuje Torrevieja, mě začala lákat víc. V podstatě lázně u domu. Našla jsem si webovou kameru Playa del Cura, kde lidi v době, kdy tady ještě mrzlo, lezli do vody a slunili se celý den. Kromě toho Rusko... Sleduju situaci od roku 2014 a nevypadá to nejlíp. Být co nejdál od Ruska, které mi už jednou zabránilo žít život podle mých představ. Naděje, že dojdou do Čech, tady existuje. Naděje, že dojdou do španělského království, je mizivá. Království... to se mi taky líbí. A chci euro. Tam ho mají. Kromě toho si odhlasovali letní čas... Chci odpoledne a večer dlouho světlo. A tam, jelikož je to na západě, je světlo hodně dlouho. Ráno mi tma nevadí, před devátou nežiju. Takže vlastně - bylo tak nějak rozhodnuto...?

Takže co teď? Takže co dřív? Tedy nejdříve je samozřejmě nutné něco najít. Dům. No... Domek. Domeček. Bungalow. Kdysi, když jsme se přestěhovaly s mámou do pražského Zahradního města, byly to jenom holé, nevzhledné, šedivé paneláky uprostřed velikých ploch hlíny, bláta a divných trávníků, spíš ploch ruderální vegetace. Tehdy mě napadlo - proč to, proboha, ženou do výšky, kdyby to dali naležato, tak by se vyřešily i ty prázdné plochy, každá rodina by měla svůj soukromý prostor, který by si upravila podle svého. Někdo přízemí, někdo patro, někdo dvě... Ta hrůzostrašná anonymita paneláků mě odpuzovala. Vydržely jsme mezi paneláky jenom rok...

Ale ten můj nápad, přání ve Španělsku zrealizovali! Domečky, jeden vedle druhého, 5 až 6 metrů šířka, 10 metrů hloubka, někdo má patro, někdo ne, někdo má na střeše terasu, někdo ne... A před domem terasa zcela pravidelně - někdo si zasadí dokola vegetaci, někdo jenom obří kaktus v rohu, někdo pomeranč, jak se komu líbí. Někdo tam má posezení, někdo nic, jen dlažbu, někde mají jenom markýzu, někde i sprchu pro osvěžení venku. A takových objektů celé dlouhé ulice i krátké uličky i ve městě, ale hlavně v jeho těsném okolí. Mezi takovými objekty jsem začala vyhledávat na španělských realitních serverech. Jeden takový domeček se mi moc líbil. Vegetaci na terase neměl, ale od souseda tam padala větev buganviley. Vyhledala jsem firmu a napsala jí email. Psát a číst anglicky jakž takž umím, mluvit a rozumět mluvenému slovu moc ne.

Tak mě tedy cca po týdnu vyděsil pět minut před nástupem na moji směnu telefonát a švitořící ženská osoba se mě snažila po telefonu k čemusi přimět… Pochopila jsem jen, že se ptá, kdy se hodlám přestěhovat a kdy přijedu. Ale to bylo všechno, čemu jsem rozuměla, protože ke všemu u nás ve vsi mají všichni operátoři mizerný signál, co občas i vypadává. Rozloučily jsme se s tím, že zavolá zase v pátek, prosila jsem o písemný kontakt, ale na to absolutně nereflektovala. Uff, to mě vyděsilo, kupovat barák po telefonu mi přišlo sice jako dobrý joke, ale zároveň mě to dost lekalo. Pak mi kamarád, který už tam léta žije, poradil makléřskou, ženami vlastněnou rodinnou firmu, registrovanou v Real Estate Association in the area MLS ASIVEGA, jež zajišťuje kvalitu agentury a která pomohla k bydlení jemu. Zaručil se za její poctivost a spolehlivost takovým způsobem, že to vypadalo, že by pro ně do ohně skočil, a varoval před fígly divokých a podivných ruských agentur.

Takže jsem se rozhodla dát zcela výjimečně na zřejmě dobrou radu a oslovit tuto firmu s tím, že žádnou jinou už radši nebudu hledat. Ten první telefonický anglický slovní bešamel mě hodně vyděsil. Po zhlédnutí nabídek mě ale naděje opustila - všechno pro mne moc drahé. Měla jsem limit do výše 60 000 € a věděla jsem, že tam takových domků je dost, ale u jiných agentur. V tiché beznaději jsem dny i noci trávila na stránkách Kyero, Green Acres a dalších, nacházela krásnosti, ale neoslovovala nikoho, čekala jsem a doufala v zázrak. Jednu noc mi pohled padl na skvělý domek, se zahradními pruhy, osazenými úžasnou vegetací všeho druhu, strelicie, kaktusy, jalovce, citrusy, velikost domu naprosto perfektní, na terase sprcha, červenobílá markýza, na oknech i dveřích ozdobné mříže, umístění mezi mořem a dvěma lagunami... A srdce se mi zcela zastavilo - úplně jiná agentura.

 

Když Lea poprvé uviděla svůj nový domov (o tom se dočtete později, ale pro kontrast s topovým snímkem sem vložíme i tento)... 

Dohledala jsem, že v ní pracuje jakási Češka, takže bychom se i domluvily. A co teď? Zradit - nezradit moji agenturu? Začala jsem psát. Té české agentce a vysvětlovat. Dopis jsem ale zatím neodeslala. Ráno, dokonale nevyspalá, jsem se po messengeru ptala kamaráda, jestli to mám - nemám udělat. Ten mě zrupnul na tři doby, že mám sledovat novinky u té agentury, na kterou mi poslal odkaz, že nevím, co chci, že riskuju a vůbec nechápu, o co jde. Také jsem ho zrupla na tři doby, že přece koukám na stránku agentury denně. Několikrát denně! Co se domů týče, že právě vím, co chci, a tohle že je přesně to ono a na stránkách té jeho agentury že pro mne prostě nic není... Zas něco namítnul, že s tímhle přístupem přijdu nejspíš o všechny peníze, já na něj zas aby neměl péči, že fakt nejsem úplně blbá, no ňafali jsme po sobě, dva umanutí stařešinové - on 70, já 67, jak rozzuření krysaříci a s tímto štěkotem jsme se oba odpojili.

Tak... pro jistotu, pro klid duše a aby se neřeklo, jsem se na stránku té jeho agentury teda ještě podívala, však jsem na ni zírala marně předvčírem. A hned jak jsem ji otevřela, málem mě opět skoro kleplo. Můj domek, s jalovci a streliciemi, citrusy, sprchou, pruhovanou červenobílou markýzou, tam byl! Prodávající patrně oslovil dvě agentury. Takže okamžitá odpověď, mail, málem jsem i telefonovala, když do pěti minut nepřišlo ani slovo. Celý den do mě nic nebylo, mail jsem marně hypnotizovala co pět minut. Bála jsem se, že zavolá a nebudu rozumět... Až odpoledne přišla odpověď, z které jsem ale měla dojem, že nejsem jediný zájemce, a že jestli mám opravdu zájem, musím rychle zaplatit 3000 € zálohu. Šílenost? Během hodiny bylo zaplaceno a v tu chvíli jsem měla pocit absolutního vítěze infarktového závodu.

Svěřila jsem se s tím kamarádce, té se protočily panenky, prohlásila: „No ty jsi blázen, uvědomuješ si vůbec, žes jen tak, nazdařbůh, poslala někam do Španělska 75 000 Kč?!" Zkroušeně jsem odvětila: „Jo, uvědomuju, ale co mám dělat? Musím věřit..." No, blázen. Zahloubala jsem se do mapy. Všechny uličky v okolí domu se jmenují po květinách. A tak to vypadá, že jsem vlastně našla dům v zahradním městě mých dětských snů, což mi přišlo úžasné, symbolické, prostě děsně signifikantní.

Pokračování v úterý 10. 10.

 

QRcode

Vložil: Lea Hniličková