Náš stát dotahuje nesmyslnost byrokracie a kontroly do extrémů, říká univerzitní učitel chemie a populární lektor kurzů tkaní

Foto: Se svolením Matyáše Orsáka, stejně jako snímky v článku

Popisek: Pes a jeho pán, Matyáš Orsák

ROZHOVORY NA OKRAJI Ing. Matyáš Orsák, Ph.D., (*5.ledna 1974 v Trutnově) je muž mnoha tváří, zájmů i profesí. Přednáší vysokoškolákům o chemii, píše odborné texty, zabývá se bylinnou léčbou, občas spojuje svůj čas s divadelním spolkem a je též znalcem mnoha textilních technik. A především, kdo jej zná osobně, ví, že jde o empatického člověka s úžasně pozitivní a optimistickou energií, kterou v mžiku dovede přenést i na ostatní.

Kde ses vlastně narodil, Matyáši, a z jaké rodiny pocházíš?

Pocházím z kraje bratří Čapků, konkrétně Malých Svatoňovic, kde se Karel Čapek narodil. Jsem hrdý na svůj rodný kraj, na své rodné městečko. I když tam jezdím už velmi málo za bratrem a jeho rodinou, přesto tam jezdívám velmi rád. A plně chápu pocity Karla Čapka a jeho vztah k tomuto kraji. Opravdu, rodné místo ve vás zanechává stopu, je součástí vašeho Já. Vždy když se blížím a přejedu kopcovitý hřeben, a vidím Jestřebí hory, Malé Svatoňovice vetknuté do svahu, pokaždé si říkám, že jedu domů.

To dobře znám, ve vztahu k Plasům a severnímu Plzeňsku. Vidím, že taky kořeníš hodně hluboko v rodné hroudě. Co bys nám prozradil o své rodině? Zatím jsme skončili u Karla Čapka, ale to asi nebyl tvůj příbuzný, jak tipuji?

No my jsme byli dost zvláštní rodina. Myslím, že jsem měl obrovské štěstí na rodiče. Oba byli dosti silnými osobnostmi, což samo o sobě občas přinášelo problémy do jejich soužití, ale na druhou stranu byli to velmi obětaví rodiče, kteří nás s bratrem podporovali. Mamka i taťka například oba ochotničili, oba se věnovali kulturní činnosti u nás v obci. Mamka působila jako muzejnice a ředitelka Muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, dále pracovala s mládeží a posléze zakotvila v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Po svém otci mamka zdědila výtvarné nadání, děda byl písmomalíř, malíř a výtvarník. Mamka se intenzivně věnovala kresbě a malbě, ale ani další techniky výtvarného projevu jí nebyly cizí. Kromě toho se věnovala i textilní tvorbě a tam byl určitě prazáklad mého vztahu k textilu a jeho vzniku.

Otec byl velmi pragmatický, velice zručný technicky a manuálně – a rozhodně vůdčí typ. Jeho celoživotní láskou byli hasiči a vše, co se kolem nich dělo. Otec byl starostou Krajského sdružení dobrovolných hasičů Královéhradeckého kraje a okresním starostou dobrovolných hasičů na Trutnovsku. Pokud mám nějaké umělecké cítění a vlohy, ty mám po mamce, technické nadání a manuální zručnost po taťkovi.

Máš zajímavé křestní jméno i příjmení. Matyáš je málo užívané, spíše staročeské jméno, které nesli někteří čeští a uherští králové. A Orsák zní jako maďarské přízvisko. Jak jsi vlastně k oběma jménům přišel a co tvá případná maďarská krev? Víš o hlubších kořenech svých předků něco bližšího?

Celkově to nebylo jednoduché. Já se vlastně měl jmenovat buď Jakub, anebo Ondřej. Ale mamka nebyla rozhodnutá. A protože v době těsně před porodem četla Matyáše Sandorfa, tak nakonec z toho byl Matyáš. Byl to tehdy dosti problém, nechtěli mé jméno původně zapsat do rodného listu. Ale nakonec se podařilo. Tehdy to bylo spíše výjimečné jméno. Dnes naopak zažívá boom. Všude slyšíte „Matyáši“. Na svém kontě mám taky prý několik Matyášů, kteří se po mně jmenují. Ne že by to byli mé děti, ale prý jsem rodiče natolik ovlivnil, že tak pojmenovali svého potomka. Což mi vždy bylo ctí, když mi to pyšní rodiči sdělili.

Příjmení Orsák je opravdu maďarského původu. Ono to je hodně už historické, ale náš předek se při tatarských nájezdech zatoulal na Moravu a tam se pozapomněl. A tak z toho vznikla větev počeštěných Orsáků. Přestože nás není mnoho, tak se historicky náš rod dostal i do USA, kde jsem zjistil, že žijí naši příbuzní, sice někde z páté předcházející generace, ale jsou to Orsáci.

Na návštěvě skanzenu v Kouřimi

A magyar vér temperamentumos! Aneb temperamentní jest krev maďarská. Zdraví tě po přeslici potomek maďarského rodu Huttary. Můj předek se tu také nějak pozapomněl a Češi pak z některých jeho potomků udělali Hutaře... Ale odbočím k tvé profesi. Co tě vlastně přivedlo k zájmu o chemii, kterou se profesionálně zabýváš?

Celý život mne provázejí náhody, někdo by řekl, že to je osud, ale tak prostě mne ovlivňovali vždy lidé. Mamčina kolegyně měla syna a ten byl takový chemik-pokusník, amatér. Zkoušel kdeco, od bouchacích kuliček přes elektrolytické pokovování a podobně. A protože jsme se jako rodiny stýkaly, já vždy odmala obdivoval, co provádí za pokusy a experimenty, že mne to natolik zaujalo, až jsem se o chemii začal zajímat. Obrovským skokem u mne byla kniha Chemie kolem nás. Mne vždy bavily přírodní vědy, rostliny, živočichové a také chemie. Jak jsem rostl do puberty, zájem o chemii rostl a prohluboval se. Na základní škole mne chemie hodně okouzlila, přihlásil jsem se i na olympiádu, kde jsem v okresním kole byl úspěšný. Jako žák jsem navštěvoval biologicko-chemická praktika, doma jsem dělal různé pokusy s barvičkami, kouzelnickými pokusy a podobně. Naštěstí pro mne i okolí mne nebraly výbuchy a výbušniny, za což jsem sám rád.

To ti plně schvaluji. Možná proto spolu dnes mluvíme ve stavu živém a nemusím s tebou komunikovat skrze spiritistické médium odněkud ze záhrobí. Mimochodem – má vůbec Česko dost chemiků? Některé technické či lékařské profese trpí nedostatkem pracovníků. Jak je na tom tvůj obor?

Tuhle otázku moc neumím zodpovědět. Já pracuji na České zemědělské univerzitě v Praze, což není přímo univerzita pro chemický obor. My vzděláváme studenty v oblasti potravin a potravinářství, kvality a bezpečnosti potravin. Tady je chemie naprosto nezbytná a nelze ji obejít. Ale co se týče např. technologů chemických, inženýrů a podobně, to je záležitost chemických univerzit.

Ještě se na okamžik vrátím k chemickým výbuchům, které jsou oblíbeným tématem řady veseloher… I když se nezabýváš cíleně výbušninami, taky ti někdy při pokusech něco nedopatřením vyletělo do povětří, nebo je to záležitost jen pro mimořádné smolaře?

Ve škole se nestalo naštěstí nic, jednou mi ale vzkypěla tekutina v aparatuře a vystříklo to do okolí. Bohudík to nebylo ani hořlavé, ani nebezpečné. Spíše to bylo hodně překvapující. Asi nejhorší věc, co se mi stala, je z oblasti humorné a pojí se s mým dětstvím a mými začátky coby chemika amatéra. Jak jsme na základce používali v biologicko-chemických praktikách lihový kahan, tak mne to inspirovalo k tomu, abych si nějaký kahan vyrobil. K výrobě mi posloužila malá plechovka. No při druhém použití (první se zcela vydařilo a kahan se osvědčil) mi můj kahan explodoval, plamen vyšlehl do asi půlmetrové výše a hořící líh se vylil na desku kuchyňského stolu v našem tehdy panelákovém bytě. Doma to naštěstí nikdo nezjistil, já i stůl jsme to přežili bez úhony. Roztřesené ruce, ožehlá ofina a strach z dalších takových akcí byly jediným důsledkem této mé havárie a výbuchu.

Nelákalo tě někdy psát také populárně? Říkám si, zda není pro vědce občas frustrující, že píší vysoce odborné a leckdy velmi ceněné práce, často však jen pro úzké vědecké publikum. A také, je to paradoxní, ale zatímco třeba špičkoví historici či jazykovědci jsou dobře známí i širší veřejnosti, o přírodovědcích, ale i řadě lékařů se totéž říci nedá. Není to vůči nim trochu nespravedlivé?

Já nemám moc velké ambice v oblasti psaní. Já jsem víc upovídaný než upsaný. Takže pro mne je výuka a slovní komunikace to pravé prostředí pro sdělování informací. Nepokládám se ani za nějak nadaného spisovatele. Ono bych řekl, že psaní mne brzdí v rychlosti mého myšlení. Řeč je v tomto pro mne uspokojující a umožňující mi myšlenky rychleji prezentovat, než bych je vypsal. Ale samozřejmě, že i psané slovo má svůj význam, a lze se k němu vracet, lépe jej promýšlet.

Kromě vědy máš také řadu koníčků. Věnuješ nebo věnoval ses divadlu. Který typ divadelních her ti je nejbližší a do kterého divadelního spolku náležíš?

Ono to není přesné. Já na prknech, která znamenají svět, vlastně pořádně nestál. Já jsem byl vždy ten, který byl vzadu, skoro neviděn. Jsem jednatelem divadelního spolku, ale spíše jsem jeho technickým zázemím, psychickou pomocí, řidičem a kulisákem, prodavačem lístků, tlumičem problémů a optimistou v dobách temnějších. Ale poslední dobou na divadlo už není čas, a tak jsem se z této role již stáhl a zaměřuji se na jiné věci. Ale přesto: divadlo a divadelní tvorba mi byla vždy blízká. Už díky mým rodičům jsem chodíval na různá představení, vždy jsem herce na divadle obdivoval. Mám rád slovní humor, miluji konverzační komedie, poslední roky mi učaroval dobrý muzikál.

V minulosti jsi vlastnil firmu na výrobu bylinných tinktur. Již se tomu nevěnuješ?

Firmu jsem vlastnil více než 10 let, myslím, že jsme s kolegou, já potom později sám, udrželi výrobu kvalitních bylinných preparátů v té kvalitě, v jaké jsme začínali, což nebylo v naší branži vždy úplně samozřejmé. Plno firem s ekonomickými a politickými změnami měnilo receptury, hledaly levnější alternativy a podobně. My měli vždy potřebu vyrábět tradičně, v dané kvalitě. Ale protože po metanolové aféře se politická situace kolem alkoholu, který byl a je základem rostlinných preparátů, silně stupňovala, rostly požadavky na výrobce, zpracovatele a prodejce alkoholu a potažmo i na výrobce lihových bylinných extraktů a tinktur, situace se pro mne stávala čím dál tím více nemožnou.

Pročpak? Můžeš být konkrétnější?

Myslím, že náš stát dotahuje nesmyslnost byrokracie a kontroly do extrémů. V jiných státech jsou bylinné tinktury jako ethanolové extrakty vyjmuty např. z daně z lihu, jsou hodnoceny odděleně, v ČR jsou potravní doplňky s ethanolem považovány nesmyslně za alkoholické nápoje (celní úřady na výrobce tinktur pohlíží jako na výrobce alkoholových nápojů). Už jsem neměl ani sílu a ani chuť vést několik evidencí lihu a řešit všechna hlášení. Z celé té výroby převládlo papírování a byrokracie, nesmyslná nařízení a podobně. Já to mám tak, že věci se mají dělat s láskou, pro radost. Hlavně ty, které vás neživí – a to byl i můj případ. Proto jsem toto raději přepustil jiným. Udělal jsem dobře. Ale rád používám byliny na léčbu i prevenci, oceňuji jejich vlastnosti ozdobné i třeba aromatizující.

Tkaní je jeho velký koníček.

Zabýváš se též textilní tvorbou a tkaním i barvením látek. Nedávno ses na Facebooku pochlubil originálními tričky vlastní výroby. Do jaké míry souvisí chemie s těmito zájmy a jak ses k nim vlastně dostal?

Chemie je všude kolem nás. Většina lidí to nechce vidět, ale je to tak. Já se snažím znalostí chemie využít všude, kde to jde. A barvení pomocí přírodních materiálů je jednou z možností, kde to použití chemie je přímo hned vidět. Z počátku to byly dvě paralely, které se logicky nakonec protnuly a spojily v jednu společnou oblast zájmu. I historicky při barvení přírodninami i později syntetickými barvivy se vždy využívají chemické procesy. A proto studium jednoho vedlo k poznání a prohloubení znalostí o tom druhém – a naopak. Stále se je co učit a objevovat. Mnohdy objevujeme již to, co naši předkové ovládali, jen se nedochovalo, jak toho docílit.

Já jsem spíš konzervativní, co se týče např. postupů, historických návodů. Plno věcí je z historie natolik dokonalých, že moderní technologie to ne vždy mohou překonat. Pro mne osobně je velkým přínosem objevit to, co naši předkové uměli, pochopit, co je vedlo k dané technologii a technice výroby. Pokud si to přečtete, ale nevyzkoušíte, nemůžete onu technologii zcela pochopit.

Ale jinak ano, snažím se aspoň občas i staré tradiční techniky posouvat k moderním trendům, rád se koukám na moderní trendy v designu textilu, materiálech. Ale vždy myslím a vidím i toho obyčejného člověka, který s minimem technického vybavení dokázal technologické zázraky.

Všiml jsem si, že své dovednosti vyučuješ také na kurzech. Jak často se konají a kde by se jich případní zájemci mohli zúčastnit?

Kurzy pořádám v době, kdy mám volno. Nelze říci, že to je pravidelně, ale snažím se kurzy rozvrhnout během celého roku. Některé jsou sezónní, třeba barvení přírodními materiály je lepší v době vegetace, kdy můžeme použít i čerstvý rostlinný materiál k barvení vlny, ale třeba předení – to je záležitost celoroční, i když naši předkové předli především v zimě, kdy byly práce na poli v podstatě hotové.

Tkalcovský stav

Pořádám kurzy předení, kurz tkaní na různých znalostních úrovních, kurzy barvení syntetickými i přírodními barvivy, různé předtkalcovské techniky, např. karetky, hřebenový stávek, stužkový stávek, síťování a další.

Pro vedení kurzu jsem, myslím, technicky vybaven. Ve své dílně – v tkalcovně U Moruše na Kladně mám několik kolovratů, nepřeberně ručních vřeten, různé druhy a počty tkalcovských stavů. Každý zájemce má na kurzu k dispozici potřebné vybavení a materiál. Důležitý je elán a radost z tvoření, chuť se něco naučit a dobrá nálada, která je pro celkově tvůrčí práci v kolektivu potřebná. Pak už to je vše. Ptal ses i na finance – jednodenní kurzy se pohybují od 1 100 Kč, dvoudenní kurzy od 2 100 Kč.

To jsou dnes docela lidové ceny. Mimochodem, zapomněl jsem na nějaké tvé hobby? Určitě jich bude ještě celá řada, že?

Příroda. To je můj velký koníček. Rád chodím přírodou, rád cestuji a objevuji pro mne neznámá místa. Mám v oblibě hrady a zámky, historii, zajímám se o květenu a živočichy. Zatím mne na cestách provází pejsek po mých rodičích, Kulíšek, belgický ovčák. Doma mi zpestřují život dva kočičí experti, Fanny a Gulliver, což by určitě potvrdili i účastníci mých kurzů, protože pro mé kočičí kamarády je to úžasná příležitost si hovět v tkalcovně, nejlépe lidem na klíně anebo jejich stavech, jejich tkaných látkách.

Vyučuješ v pražském Suchdole, ale bydlíš na Kladně. Na bydlení v Praze jsi jako univerzitní učitel neměl dost prostředků, jak jsi mi před léty říkal. Vyměnil bys časem Kladno za Prahu, nebo by ses po létech života zde označil za hrdého Kladeňáka?

Ani život na Kladně jsem si před mnoha roky nedovedl představit, vždy jsem žil na vesnici. Ale člověk míní, jiní mění. Přináší to výhody i nevýhody, asi jako vše. Pro mne je největší výhodou jednak moje dílna, která se zde nachází a je součástí mého domku, jednak krátká dojezdová vzdálenost do školy. Praha asi nebude mým domovem, myslím, že na Kladně dožiji, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Ale když, tak bych se spíš vrátil do Podkrkonoší, ovšem to vše se ještě ukáže.

A poslední a tradiční otázka na závěr. Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Mám několik věcí v osobním životě, které chci a vlastně potřebuji dodělat, jsou to i věci vlastně napříč mou profesí. Ale pak jsou i konkrétní záležitosti a ty budou čtenáře asi více zajímat. Mám v hlavě několik textilních projektů – výrobu metráže ovčího sukna, kompletaci a zprovoznění starého pletacího stroje, žákarového stavu, pokračování v prezentaci textilní výroby na různých seminářích, workshopech a ve skanzenech, určitě budu zase ve skanzenu v Kouřimi, po vydařené spolupráci rád opět navštívím Kittelův dům u Jablonce nad Nisou, kde jsme domluvili řemeslnou přehlídku a ukázku ruční výroby sukna. Chci pokračovat ve spolupráci s muzei a lidmi, kteří se zabývají textilní výrobou. 

Přeji ti, ať se vše zdárně vydaří a děkuji za milý rozhovor.

Vložil: Radovan Lovčí