Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Tak paní Smithová, teď už ho můžete vzít do huby. Aneb co přesně řekl první kosmonaut na Měsíci, než nastoupila cenzura, plus něco málo o sexu od čtenáře z Karlštejna

29.12.2014
Tak paní Smithová, teď už ho můžete vzít do huby. Aneb co přesně řekl první kosmonaut na Měsíci, než nastoupila cenzura, plus něco málo o sexu od čtenáře z Karlštejna

Autor: Archiv

Popisek: Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo? Kdepak, prý to bylo trochu jinak.

„Tak paní Smithová, teď už ho můžete vzít do huby.“ Toto jsou údajně první slova, která prý zamumlal v nervovém vypětí zatím nejznámější, nedávno zesnulý a dlouhá léta v ústraní žijící kosmonaut Neil Armstrong po prvním kroku na Měsíci v červnu 1969 a která Americký úřad pro letectví a vesmír (NASA) okamžitě zcenzuroval a nahradil přijatelnějším honosným výrokem „Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo“.

Když si totiž jednou malý Neil hrál před domem, zakutálel se mu míč pod okno sousedů, kteří se v tu dobu věnovali komentovanému manželskému sexu. Paní Smithová měla manželovi oponovat: „Jaký orální sex? To ho mám vzít do pusy? Nikdy! To až bude sousedův kluk běhat po Měsíci!“

Sex až nakonec?

Od časů dětství Neila Armstronga uplynula již dlouhá doba a názory části veřejnosti na sexuální praktiky se značně změnily. Část zhýralé americké veřejnosti již zastává názor, že by orální sex ani neměl považován za manželskou nevěru. „Vždyť šéfův penis v ústech sekretářky je vlastně takový neškodný zdvořilostní úkon, jakoby si v kanceláři potřásli pravicí na rozloučenou.“ Uvedená epizoda demonstruje nesmírný vliv nečekaných zážitků z oblasti sexu na duši dítěte, která může být takovým zážitkem nadosmrti ovlivněna. V současné době ve sdělovacích prostředcích probíhá rozpačitá diskuse o možnosti sexuální výchovy v základní škole a o vydání příslušné příručky pro učitele.

Z vlastní zkušenosti vím, že to z mnoha důvodů není jednoduchý úkol. A také se okamžitě ozvali typičtí odpůrci (vesměs pokrytečtí „pánbíčkáři“ z KDU ČSL), vydávající se za úctyhodné občany, a začali organizovat petice proti vydání takové příručky a zavedení sexuální výchovy ve školách. Jejich zdánlivě přijatelným argumentem je názor, že by mladí lidé měli být nejprve poučeni o problémech lásky a plánovaného rodičovství, a teprve později o sexu a ostatních souvislostech.

Kamarádi bývají rychlejší

Dotyční tupci totiž nerespektují skutečnost, že například již šestiletý kluk v rámci své představivosti pochopí princip zasunutí penisu do vagíny i možnosti přenosu pohlavních chorob, ale o mezilidských vztazích, lásce, plánovaném rodičovství a souvisejících problémech je s dětmi možno diskutovat někdy až po dvanáctém roce života, kdy o vlastním sexu byli už dávno a většinou nevhodným způsobem poučeni kamarády.

Jako absolutní většina mých vrstevníků v osmé dekádě života jsem byl i já poučen o těchto problémech staršími nebo zkušenějšími kamarády, a když jsem v osmi letech náhodou rozluštil azbukou vyrytý nápis na buku u blízkého palouku („Chuj a pizda bylo goda 1945“), pochopil jsem, že tady nějaká karlovická dívčina nebo záletná panička „podržela“ ruskému vojáčkovi, pro kterého byl tento zážitek zřejmě důležitějším než všechny slavné bitvy 2. světové války, popisované v pamětech generálů a politiků.

Malí „zasvěcenci“ byli vždycky

Před necelými třiceti osmi lety jsem jako již postarší nastávající tatínek čekal jednou na manželku mezi dětskými kočárky před gynekologickou poradnou, shodou okolností u kočárku pro dvojčata. Tu se kolem přiloudali dva kluci, jeden asi šestiletý a druhý suverénně vyhlížející devítiletý, zřejmě jeho sourozenec. Mladší klučina s očima rozšířenýma údivem pronesl: „Jé, tento kočárek je pro dvě mimina.“ A starší kluk suverénně podotknul: „No jó, dvakrát mrdala“ a významně na mne pohlédl, jakoby očekával, že já, jako starší a zkušenější, jeho „odborný“ postřeh potvrdím. Neoponoval jsem. Bylo mi jasné, že školní mládež z počátku 70. let získala o sexu a lidském rozmnožování stejný typ poučení jako příslušníci mé generace.

Poté co jsem sám zplodil děti, předpokládal jsem, že problematika věcného nenásilného poučení dětí o sexu a lidském rozmnožování nebude pro mne žádným problémem. S ohledem na to, že moje žena byla profesionální středoškolská pedagožka, bylo jasné, že tento úkol padne na mne.

Poučení s pomocí klasika

Zpočátku se to zdálo jednoduché. Když jsem ani ne sedmileté dcerušce a jejímu o rok a půl mladšímu bratříčkovi předčítal strašidelné příběhy z Erbenovy „Kytice“, musel jsem jim také vysvětlit, proč ta dcera matku proklela. Vysvětlil jsem jim, že v těle ženy se v určitém věku může uvolnit vajíčko, ze kterého v břiše vyroste děťátko, a to se jí pak v nemocnici narodí nebo se musí vyoperovat. K tomu je třeba ale manžel nebo mladík, který se s ní musí mazlit, aby došlo k uvolnění vajíčka. Podobně je tomu u zvířat, kdy kohout skáče na slepici, kozel na kozu, králík na samici („víte sami, jak jste se smáli, když jste viděli, jak si králíci hrají v kleci na koníčky“).

Pokud dívka není vdaná a narodí se jí děťátko, říkalo se mu nemanželské dítě, a to byla v minulosti velká potupa. Takovou ženu baby ve vesnici i dnes ještě pomlouvají. Víte, jak jsme na stezkách v lese kolem Karlštejna potkávali paní K., která se styděla, že má nemanželské dítě, a jezdila s kočárkem po cestách, kde ji pokud možno nikdo neviděl. I dnes to takové ženy někdy těžce nesou, a proto mámy nerady vidí, když jejich dcera jde s nějakým mladíkem sama do lesa. Možná jste si už všimli, že když jde kolem našeho plotu nějaká slečna s vojáčkem k lesnímu palouku nad naší zahradou, obvykle druhý rok již vozí kočárek. „To je mi jasné“ doplnila dceruška, „oni tam na louce blbnou, dělají kotouly“… - „A to jsou ty situace,“ povídám, „kdy se ve slečně to vajíčko nečastěji uvolní – jako ve slepici.“

Toto názorné vysvětlení jsem s ohledem na věk dětí považoval za dostačující a možnost dodatečného upřesnění jsem si ponechal na pozdější dobu. K mému údivu se mne mé až podezřele způsobné děti v dalších letech na nic z uvedené problematiky nedotazovaly. I když mi to bylo podezřelé, sám jsem se nevnucoval.

Co to slyším…?

Až jednoho dne, kdy dcera překročila desátý rok, měla doma na návštěvě dvě kamarádky ze sousedství. Když jsem přišel do obývacího pokoje našeho bytu v rodinném domu, holčičky si hrály s panenkami, synek na podlaze s autíčky. Jsa unaven z práce, uložil jsem se na gauč a požádal děti, aby mne chvíli nechaly na pokoji, že si potřebuji zdřímnout. Dceruška se mne ještě dotazovala, jestli jim vybuduji tu slíbenou klubovnu na půdičce u domu přistavené kůlny. „Postavím, postavím děti, postavím, teď mne ale nechte chvíli pospat.“

Dětské hlásky mne příjemně uspávaly a já ještě zaregistroval dceřin výrok: „To je prima, já si tam dám stoleček a postýlku“, „a pak tam budeš chodit se Stalichem mrdat,“ ozvalo se rádoby mužným hlasem ze země, kde si hrál synek s autíčky. Holčičky na tento výrok nijak nereagovaly, ale já se nevrle probral z usínání. „Co jsem to tady slyšel za ošklivé slovo,“ povídám důrazně. „Co se divíš, tatínku,“ povídá věcně dceruška. „Všechny děti ve škole už vědí, že to pánové se slečnami dělají, bez toho by nebyly děti a nějaké sloveso pro tuto činnost také musí být.“

Malý rychlokurz jazykovědy

Zdůrazňuji: „Tohle tedy děti je bohužel historický pozůstatek duchovní zaostalosti současné společnosti, že se nějaké hovorové tzv. slušné slovo dosud nezavedlo. Sloveso mr… se považuje za velmi sprosté slovo a v tzv. slušné společnosti se nemůže používat. Úředně se používá slovo souložit. Jistě si pamatujete, že když jsem vás někdy za odměnu nechal dívat se v televizi na film s hvězdičkou, viděly jste mnohdy, že když pán strhává šaty ze slečny šaty, obvykle ji táhne k posteli. V minulosti se posteli říkalo lože a od toho se odvodil výraz souložit. Už jste asi zaslechli tu lidovou písničku „Má roztomilá Maruško, vem mne s sebou na lůžko … Pochopitelně se dá taky soužidlit, soustojit, soustolit, soupodlažit, což se ve fabrikách a úřadech běžně provádí, ale úředně se ujalo pouze slovo souložit. Pak se k problému připletli ještě psychologové a zavedli pro nemanželský styk ještě pojmy jako kopulovat (pro zvířata) a kohabitovat pro lidi.“

Tu ke mně nesměle přistoupil synek a tiše se zeptal: „Tatínku víš, že místo toho mr.. se dá použít i slovo prcat?“  „Vím, Tomášku, vím, také jsem toto slovo již slyšel. To je zřejmě odvozeno od jadrného polského slova  pěrdoliť, které Čechům už nezní tak sprostě. Například pro Čechy žertovně a zvukomalebně znějící sloveso trtkať je zase na Slovensku vnímáno jako velmi sprosté slovo.“

Jak to bylo s nevzdělaným Lájošem

Dceruška zamyšleně procházela po pokoji a opakovala: „Souložit, kohabitovat..., taková slova jsem v životě neslyšela. Všichni kluci ve škole říkají mrdat.“ Znovu jsem zdůraznil: „Takové slovo používají lidé nevzdělaní, zaostalí a opilci, ale ve slušné společnosti to nikdo neřekne.“ A tu jsem si vzpomněl na jeden pubertální vtip a povídám: „Podívejte se, děti, kdybyste toto slovo použili někde mezi dospělými lidmi, znemožnili byste se jako ten Cikán Lájoš ze Zavadily před soudem v Berouně, když se rozváděl s manželkou.“

Děti ihned zbystřily pozornost, jak to bylo s tím Lájošem. Pan Lájoš totiž zjistil, že je mu manželka nevěrná. Řekl si, jsem slušný pracující Cikán, v sousedství vážený občan, nebudu manželku podřezávat, dám se s ní řádně rozvést. V naplněné soudní síni provádí soudce výslech: „Pane Lájoši, když jste se v sobotu vrátil dříve domů a zastihl manželku se zde přítomným panem Novákem, tak spolu souložili?“ Lájoš horlivě odpovídá: „Ano, pane soudce, taky souložili, ale hlavně mrdali.“ Vtom se otevřely dveře, vstoupila moje pedagožka a začala naříkat: „Ježíšmarjá, co to těm dětem vyprávíš.“ Povídám: „Maminko, hodina pravdy udeřila, dětem je třeba vše názorně a dětské mysli přijatelným způsobem vysvětlit.“ Dceruška se ale se vztyčeným prstíkem postavila proti manželce a povídá: „Maminko, nenadávej tatínkovi, já jsem teď přesně pochopila, jak se ten Lájoš u soudu znemožnil. Já už takové slovo nikdy nepoužiji.“ A dodržela svůj slib.

Když nastoupí skleróza, musí zaúřadovat škola života

Předpokládal jsem, že další výchovy v této oblasti se již ujme manželka. Jak se bohužel ukázalo, opět jsem do hry musel vstoupit já. Když bylo dceři šestnáct let, snila ještě o tom, že bude archeoložkou, a nechala se i se svým mladším bratrem nalákat jednou praštěnou slovenskou doktorkou na speciální výzkumný zájezd někam za podhůří Vysokých Tater, kde měli vyhrabávat a oprašovat kostičky objevených pravěkých lidí. Děti byly tímto pobytem v odlehlé oblasti nadšené, bydlely pod stany a kamarádily se s mladými Cikány z blízkého horského statku. Také si pochvalovaly místní obyvatele, kteří k nim byli pohostinní a v místní krčmě jim bez výhrad nalévali rum i slivovici a nedotazovali se, kolik je jim let.

Po návratu domů došlo k rozepři mezi dcerou a manželkou. Stalo se totiž, že jednou večer u táboráku, jak už je u mládeže tohoto věku zvykem, se i trochu muckali a jeden mladý archeolog začal dceru líbat a dávat jí tzv. francouzáky. Nezkušená nevinná dívčina to považovala za nějakou sexuální úchylku, vyskočila a dala mu facku. Potom své počínání musela ostatním přítomným těžce vysvětlovat. Manželce doma tudíž vyčítala, že je nezodpovědná máma, která dceru pustí do světa a řádně ji o takových problémech nepoučí, aby před ostatními nevypadala jako husa. „Copak ty ses takhle nikdy nelíbala?“ vyčítala jí. „Takové pitomosti jsem už dávno zapomněla,“ odbyla ji manželka.

Není nad sdělenou zkušenost

Po roce dcera navázala vážnou známost se svým spolužákem z gymnázia a manželka usoudila, že je třeba na téma sexu a ostatních souvislostí s dcerou vážně promluvit. Když jsem se jednou vrátil z práce, zaslechl jsem pootevřenými posuvnými dveřmi z kuchyně vzrušenou diskuzi manželky s dcerou: „Uznej dítě, jsou věci v mezilidských vztazích a v sexu, o kterých se potřebuješ od mámy něco dozvědět. Jsi už v kritickém věku a mohla bys v něčem udělat osudovou chybu.“ „Co mi chceš dnes ještě vysvětlovat. Takové řeči jsem už stokrát slyšela,“ odbývala ji dcera. „Pochop dítě, že v životě ženy mohou nastat údobí, kdy je pro ni pyj tou nejdůležitější věcí na světě,“ oponovala žena. „Ty jsi měla také životní údobí, kdy pro tebe byl pyj tou nejdůležitější věcí na světě?“ otázala se dcera. „Ano!“ odsekla manželka. „To jsi tedy byla pěkná slepice,“ usadila ji dcera.

Zachechtal jsem se a vstoupil do kuchyně. „Tvá dcera mne uráží,“ postěžovala si manželka, „dělej s tím něco, fotře.“ I zahájil jsem přednášku, že naše společnost je duchovně zaostalá a spoutaná mnoha předsudky z minulosti a že dospělí lidé o této problematice dosud neumějí s dorůstajícími potomky včas a věcně promluvit. No a že v zemích na západ od nás je již společnost poněkud pokročilejší. Zmínil jsem se i o názorné příhodě, kdy se mi v roce 1968 podařilo poprvé vycestovat do Západního Německa a tam se seznámit s jednou moderní mladou ženou.

Dotyčná rozvedená paní mne jednou pozvala autem na výlet do romantických lesů mezi Karlsruhe a Heidelbergem a tam se nám přihodila následující událost. Když jsme spolu žertem přeskakovali na lesním palouku přes pařez, upadla jí kabelka a obsah se vysypal po trávníku. Mezi různými ženskými serepetičkami tam byl ale i balíček prezervativů. Usoudil jsem tudíž, že jde o moderní prozíravou ženu, která s vyhlídkou vycházky do lesa se zjevně potentním mužem je na možnou situaci řádně připravena. Nevraživost mezi matkou dcerou rázem polevila a obě chtěly vědět, „co bylo dál“.

Otcův azyl přišel vhod

Předpokládal jsem, že další poučování dcery o problematice milostných vztahů si skutečně vezme na starost manželka, jak se o tom za mého mládí také psalo v tehdy dostupných příručkách o výchově dívek v rodině. Mým starostem v této oblasti ale nemělo být konce. V polovině 90. let jsem si ze seníku na přístavbě domu vybudoval takovou potenciální zateplenou a elektrifikovanou malou “dědkovnu“, kde jsem měl na stěně kreslicí prkno, psací stůl, telefon, také i stolek s počítačem a podél bočního okna i pohodlný gauč, kam jsem se při přerušení duševní práce mohl natáhnout nebo tam i přespat.

Mé jinak způsobné děti si tuto „dědkovnu“ také oblíbily, přejmenovaly ji na „šukovnu“ a začaly ji se svými partnery hojně využívat. Můj syn v sedmnácti letech také začal chodit s jednou manželčinou žákyní z gymnázia a návštěvy partnerů obou dětí u nás byly obvyklé a časté. Jednou se dcera se svým přítelem, pokročilým studentem medicíny, vrátili ze „šukovny“ ke mně v kuchyni a tvářili se velmi rozpačitě.

Kde selže prevence, musí následovat rychlá akce

Povídám s podezřením: „Co jste vy dva zase zmrvili?“ Její kluk váhavě vypovídá: „Pane Jurajdo, nám se stala taková mrzutost. Nám ta gumička praskla.“ Povídám naštvaně: „Vidíš, pitomče. To jsi budoucí doktor a nemáš přehled o základních fyzikálních zákonech tření? Než si navlékneš prezervativ, máš si pinďoura pořádně naslinit. Potom v případě, že se gumička zadrhne zvenčí, pinďour proklouzne uvnitř a gumička se nenatrhne. Zavolej teď rychle své mámě, ať se potenciální bába také o něco stará. Všimnul jsem si, že při cestách vlakem z Berouna se tvá máma často baví s jednou přisprostlou doktorkou, tak ať sežene příslušnou následnou antikoncepci. A ať sebou hodí, než vyjde má žena z koupelny a začne vyčítavě naříkat, jaké to zase neštěstí postihlo naši rodinu.“ Do půl hodiny přijelo auto s jeho mámou a postkoitální pilulkou a situace byla protentokrát zažehnána.

Zrovna v tu dobu na mne začala manželka naléhat, abych si se synem vážně promluvil a jako „chlap s chlapem“ odpovědně ho poučil o problémech a nebezpečích sexuálních vztahů – aby se „něco nestalo“. A toto že patří do kompetence „fotra“. Oponoval jsem, že syn byl už dostatečně poučen ve chvílích, když jsem byl nucen poučovat jeho sestru a jejího partnera, a že z literatury, kterou má na polici on, toho o sexu už zřejmě ví více než já sám. Po několika dnech naříkavé výtky manželky na toto téma skončily a žena se mi rozpačitě svěřila, že Tom je velký „bordelář“. Když prý mu prala košili, zjistila, že má v kapsičce v toaletním papíru zabalený prezervativ. „Tak mu tedy uděl pochvalu,“ povídám. „Jde na rande s tvojí žákyní a je na to technicky řádně vybavený.“

Na vzdělávání není nikdy pozdě

Léta plynula, děti konečně upadly do stavu manželského a já se sice se zpožděním, ale přece jenom dožil dědkovského stavu a z mé historické „dědkovy“ se logickým vývojem událostí stala nakonec „vnukovna“ kde u počítače a hudební věže provádím mj. i hudební výchovu vnoučků. Jelikož staršímu z vnoučků je již šest let a začal navštěvovat základní školu, kde učitelky vesnické dvoutřídky zřejmě ještě nemají k dispozici výše diskutovanou příručku, padne obtížná povinnost sexuální výchovy vnoučků zřejmě zase na má bedra. A tak jako téměř pětasedmdesátiletý „vetchý dědoušek“ tajně docházím do synovy pracovny, kde máme v jeho knihovně společnou polici se sci-fi literaturou. Já ovšem listuji v sousední polici, kde má syn bohatou literaturu z oblasti lidské sexuality – a se zpožděním se snažím doplnit si znalosti, které jsem v mládí zanedbal.

Drahomír Jurajda

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace