Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Jsem vyčerpanej. Zhubnul jsem. Všechno je mi velký a jsem šedivej, říká Tomáš Hanák, který od základů překopal svůj život. Má tři děti a je mu jich docela líto, tvrdí také herec a vzpomíná…

28.10.2016
Jsem vyčerpanej. Zhubnul jsem. Všechno je mi velký a jsem šedivej, říká Tomáš Hanák, který od základů překopal svůj život. Má tři děti a je mu jich docela líto, tvrdí také herec a vzpomíná…

Autor: Youtube, repro

Popisek: Tomáš Hanák si spokojeně žije v Nižboru na Křivoklátsku

„Z téhle hospody se stala hodně ostrá životní výhybka,“ říká herec v rozhovoru pro Instinkt. „V mládí jsem se docela zodpovědně věnoval potulce, střídání zaměstnání i bydlišť, živil jsem se rukama, nikoli vystrkováním obličeje - a všechno mě bavilo. Jenže pak to nabralo kurz k mediální známosti, celebritnímu prachu, jenže s přibývajícím věkem i k pocitům, že jen zlomek z toho, co dělám, má smysl,“ vzpomíná herec.

Chtěl jsem zdrhnout někam, kde mě neznaj

„Chtěl jsem se vystěhovat, do Ameriky, do Bulharska, vlastně kamkoliv, kde by lidi neznali můj cha-charizmatickej ksicht - a kde bych se taky tolik netrápil beznadějí ze správy naší země. Děti jsem zplodil, každé s jinou maminkou, což samozřejmě taky stálo spoustu trablů a bolestí, mé filmové role nestojí za zmínku.  A pít nemůžu, takže varianta nalít se jako cep a padnout pod vlak nepřichází v úvahu,“ popisuje herec, jak na tom byl ještě před pár lety.

Krizi vyřešilo nádraží

„A po padesátce, relativně úspěšný, jsem začal mít vážné obavy, že život už jen setrvačností dojede do krematoria. A ať teda zubatá radši moc neotálí. Ale pak přišlo tohleto nádraží. Zkráceně se dá říct, že jsem showbyznysem vydělal peníze na to, abych se mohl vrátit k práci rukama. Až jednou budu stát u nebeských bran a svatý Petr bude váhat, jestli mě má pustit dovnitř, řeknu: „Petar, u čerta - to je málo? Ta zachráněná kůlna a ty vagony, který neskončily ve vysokých pecích,“ usmívá se Hanák.

Makám, ale jsem šťastnej

Po letech tvrdě maká. „Jsem vyčerpanej. Zhubnul jsem. Všechno je mi velký, kalhoty stahuju, aniž bych musel rozepínat pásek. Taky jsem zešedivěl, protože to bylo finančně a hlavně administrativně strašný, získat všechna povolení, dostat sem staré vagony, vykopat kanalizaci... peklo. Noc před kolaudací byla přímo apokalyptická, všechno jsme doháněli na poslední chvíli... Ale: zkolaudováno. Otevřeno. Od té chvíle mě permanentně bolí lícní svaly, neboť mám trvale přiblblej úsměv... ale já jsem opravdu blažený,“ říká Hanák.

Občas ho najdete za pípou

Ve svém podniku si občas stoupne i za pípu. „Dělal jsem to s vidinou, že tady budu pracovat, ale samozřejmě by bylo nejlepší nechat si plastickou operací upravit obličej tak, aby nebylo poznat, že ten šedivej chlápek, co obsluhuje a myje sklo, je Hanák. Vy tomu stejně nevěříte, ale mě už Hanák dávno nebaví. Hanák ať je tenhleten zachráněný sklad z roku 1893,“ tvrdí herec.

Dětskou práci mám rád, říká herec

Zapojil prý i rodinu. „Syn Tomáš je nadšen, dcery též. Manželka dělá trošku drahoty, ale už, zdá se, trochu taje... Už napekla pár koláčů a dortů a hosti padají do mdlob, když to ochutnají. A děti mi tady pomáhají. V kuchyni, u nádobí, dcery támhle za pípou. Já mám rád dětskou práci. Líbí se mi ve vietnamských obchodech, že tam pracujou děti majitelů, desetiletá holčička sedí zvesela za kasou a zná nazpaměť všechny ceny. Tak to má být. Jsem alergickej na to přílišné hájení dětí, na přílišnou starostlivost, pak z nich vyrůstají hamburgerama vykrmený spratkové,“ konstatuje.

Vlastní hospodu, sám ale abstinuje

Sice vlastní hospodu, sám ale už několik let nepije. Léta totiž pil první ligu. „Říkal jsem si původně, že ve chvíli, kdy z pípy vytryskne první pivo, poruším svou abstinenci a jedno si dám, doufaje, že mi bude odpuštěno a nezřítím se na šikmou plochu. Přiznávám ale, že se bojím. Ale jsou to muka, když v záři zapadajícího slunce vidím v ruce hosta sklenici, v níž se naše polotmavé třpytí fakt jako drahokam, když slunce proniká skrz sklenici. Démant. Já mám pivo strašlivě rád, ale mám strach. Jedno by asi bylo v pořádku, ale druhý den bych si dal možná už dvě... Mám podobný problém i s přiblblýma hrama, z debilní počítačové hry Tetris jsem míval svého času vyteklý oči,“ popisuje své sklony k závislostem.

Hraní mě přestalo bavit

Vážně už ho omrzelo být slavným hercem? „Mě už hraní přestalo bavit. Kolem divadla a filmu se motám už dlouho, navíc naděje na dobrou roli není nijak velká, protože jsou tady lepší herci, kteří právem dostávají ty dobré role. Já jsem si v těch pěta, sedmapadesáti řek, že bych zkusil něco jinýho, jiný tempo. Jsem zalezlej v Nižboru na Křivoklátsku a dělám práci, z které mám nejednou mozoly. Učím se dělat řemesla, trvá mi to dlouho, ale to uspokojení z takový práce je nesrovnatelný s průměrně odvedeným představením,“ řekl v rozhovoru pro pořad Sedm pádů Honzy Dědka.

Vážně mu chybí komanči?

Má tři děti, občas se prý o ně bojí. Dnešní doba je jiná, než ta jeho. „Vyrůstal jsem v době, která je dneska brána někdy s politováním, někdy s přezíravým úsměvem. Ale to mládí bylo samozřejmě krásný, bezstarostný, bez počítačů, fůra času na všechno možný, včetně sladký nudičky. Bylo právo a povinnost pracovat, nehrozilo existenční nebezpečí. Pokud člověk nebyl přímo v disentu, dalo se přežívat, kumpanie a partičky podnikaly výlety vlakem na chaty s lahváčema, na Rujánu, když už to jinam nešlo,“ vzpomíná s nostalgií.

Proč je mu líto vlastních dětí?

A dnes? „Mám patnáctiletýho syna a dvě dcery, 26 a 24 let, a občas je mi jich docela líto. Slovy Tomáše Halíka - ne, že bych ho nějak studoval - asi často cítí tíseň. Tváří v tvář tomu, jak se prezentuje současný život v médiích a v reklamě, kde je všechno super a hned, musejí přicházet i nepříjemné otázky, co bude? Obstojím v tak obrovské konkurenci, dané obrovským přístupem ke vzdělání a informacím? Dokážu se uživit? I rodinu? Nebudu za pitomce, zbytečně dřepícího do devíti večer v někde v open-space kanclu? Pokrok je tak rychlý, že nelze odhadnout, co bude za rok,“ říká Hanák. I to je jeden z důvodů, proč z Prahy utekl do Nižboru, k pípě. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace