Agónie. Patnáct let v posteli, v teplákách, někde vzadu televize jako kulisa. Bez hudby, bez knih, bez lidí. Čáslavská popsala do detailů nejhorší dobu svého života, deprese

Foto: Archiv

Popisek: Věra Čáslavská, která žije v malinkém bytě v Černošicích, na snímku z dokumentu Olgy Sommerové Věra 68

„Deprese je strašná věc, nechci se rouhat, ale je to snad horší než rakovina. Ztratila jsem patnáct let! Dovedete si to představit?“ řekla slavná olympionička Věra Čáslavská, která skončila v Bohnicích a byla dokonce závislá na prášcích na spaní, ve velkém rozhovoru, který před časem poskytla magazínu MFDnes a jehož spouštěčem byla další rána, jíž čelí. Rakovina…

Deprese u olympioničky propukly po stíhání syna Martina, který měl v roce 1993 na diskotéce roztržku s otcem Josefem Odložilem, kvůli níž exmanžel Čáslavské zemřel. Přestože prezident Václav Havel po čtyřech letech Martina amnestoval, sportovkyně bojovala s depresemi a jak sama říká, na patnáct let „odešla ze života.“ Co dělala celé dny? Nic, vůbec nic. „Ležela jsem. Nečetla, neposlouchala svoji milovanou hudbu. Někde běžela televize jako kulisa, možná. Nikoho jsem k sobě nepustila, jen děti. Výjimečně jsem vyšla zadních vchodem v teplákách nakoupit jak polední člověk na světě!“ popsala černou díru, do níž se propadla na dlouhých patnáct let.

Zničila mě bezmoc a křivda

„Když jsem pochopila, že každé moje slovo na Martínkovu obranu je kontraproduktivní. I právník radil, abych do toho nezasahovala. Naháněli nás strašným způsobem: matka otcovraha, syn vrah... Přivážela jsem tolik let do republiky jen pozitivní zprávy, úspěchy a najednou taková ťafka. Kdyby šlo o mě, uměla bych se tomu postavit. Za syna taky, samozřejmě. Zničila mě bezmoc. Křivda. To mě položilo,“ popsala paní Věra počátek duševní choroby, která měla u ní obzvláště těžký průběh.

„Antidepresiva? Ta jsem občas dostávala v Bohnicích, kam mě odvezly děti. Taky prášky na spaní, na těch jsem nakonec byla závislá. Chtěla jsem jenom spát. Vzala jsem si večer prášek, probrala se, vzala další – za noc třeba pět nebo sedm. To nebyl spánek, který by mně dodal sílu, ale agónie. V roce 2001 jsem si řekla, že si ničím zdraví, psychiku, že s prášky se nevyspím, a jestli s prášky nebo bez nich, stejně se nevyspím – a všechny jsem spláchla do záchodu. Utrpení dalších osm let. Byly to hrozné roky,“ vysvětlila Věra Čáslavská, která tehdy pobývala střídavě v Bohnicích, až ji i tam odepsali, že je nevyléčitelná. „Moc jsem nespolupracovala, nebrala léky, cpali je do mě násilím, nechtěla jsem chodit na procházky na provázku jako děti v mateřské školce, doktor vyhrožoval, že mi dají elektrické šoky. Ani ty mně nepomohly. Vůbec, a navíc je to ponižující, s kolíkem mezi zuby. Takže se sešlo konzilium lékařů, seděl v něm i profesor Höschl a můj ošetřující lékař docent Libiger, přišla jsem v teplákách, stála jsem tam jako obžalovanec, ale mně bylo všechno jedno. Pak si zavolali děti, řekli jim, že jsem překročila časový limit, kdy můžu být hospitalizovaná, a musím pryč – do eldéenky, nebo nevím kam. Martin našel takový ústav pro staré lidi v Samopších, a to teprve byla katastrofa. Nechodila jsem nikam, nesměla jsem přes den ležet, jen chodit sem tam jako v kriminálu. Sama v pokoji, to byl luxus, který tam Martin odpracoval velkou brigádou, spal ve stanu – jen abych měla svůj pokoj. Pak mi dovolili chodit pět kilometrů za Samopše, do vesnice se symptomatickým jménem Mrchojedy.“

Chtěla natočit vlastní rekviem

Nakonec jí pomohly děti, kolegové sportovci a Olga Sommerová, která s ní začala točit dokument. Ten měl být původně určený pro známé v případě úmrtí gymnastky, jak si vymyslela sama Čáslavská. „Olze se líbil můj scénář, jen byl problém získat pro soukromou věc filmy z archivu. Prý by bylo dobré natočit aspoň malý dokument. Tak jsme začaly točit. Pořád. Dva měsíce. Říkám Olze: Vždyť toho máš jak na seriál! A ona: Ano, točíme celovečerák. To jsem zase padla do mdlob já,“ popsala to paní Věra a dodala: „Ještě nebylo vyhráno. Lidi se po patnácti letech takhle neuzdravují. Zdravá jsem se cítila až od roku 2009. A to bylo prima. Nové besedy pro mladé lidi, rozhodla jsem se napsat knížku, začala jsem znovu.“ 

Šest let poté ale přišla rakovina. V květnu podstoupila náročnou operaci. Rozhodnutí, jestli na ni jít, nebylo pro Čáslavskou těžké. „Ne. Možná pro syna Martina, seděl vedle mě, nemluvil, jen tak divně mrkal. Pan doktor mi dal na rozmyšlenou čtyřicet osm hodin a já mu odpověděla za vteřinu: Chci radikální řešení, tedy operaci. V IKEM tak zůstal kousek mojí slinivky, jater, žaludku a celý žlučník i dvanácterník,“ řekla s tím, že druhou možností bylo neoperovat a čekat.

A šest let potom – další pecka, zeptali se Věry Čáslavské. Ta odpověděla nečekaně:  „Myslíte rakovinu? Největší pecka byl rok 1993, co se stalo rodině, Martinovi. Nám všem. Martin byl veselý, společenský kluk. A skoro z puberty skočil do starce. Já jsem se zbláznila. Strašný.“

Život „na vysoké noze“

„Proč ne? I teď s nemocí vyjde nastejno, když budu někde v koutě kňučet nebo když se budu smát – v obou případech zůstane slinivka malinká, nedoroste. Tak se směju,“ okomentovala Čáslavská svůj nynější, stoprocentně pozitivní přístup k životu. Přesto by mnozí mohli tvrdit, že moc důvodů k radosti nemá. Bydlí sama v domečku po rodičích, polovinu má její sestra Eva. „Tatínek ho koupil v době, kdy Zápotocký prohlašoval, že žádná měna nebude, ale tatínek přece jen vybral aspoň část z vkladních knížek, na které každému z nás dětí šetřil. A koupil tenhle deputátnický domek. Nic moc to není – když jsem si vehementně zatloukala hřebík na obraz, dostala jsem se do druhé místnosti. Mám tam jednu malinkatou místnost, v předsíni kuchyň, mini sprchu a luxusní záchod. To mi stačí,“ prozradila paní Věra, která mívala i byt v Praze.

„Měla jsem to složitý. Po rozvodu s Pepíkem jsem bydlela s dětmi v Dejvicích, ale přišly restituce a nový majitel nás vyhodil. Bez náhrady, zrovna jsem dokončovala totální rekonstrukci, elektriku, parkety, no všechno. Ještě jsem malovala strop a v ten moment se ohlásila revoluce, nechala jsem mokrou štětku na zemi a mazala na Václavák. Pan restituent se dozvěděl, že vlastním parcelu v Praze a že jsem začala pomalu stavět. Musela jsem narychlo sehnat náhradní bydlení,“ popsala. Dům na té parcele nakonec nedostavěla, prý už nezbyly peníze. „Dělala jsem s dětmi, co se dalo, oklepávali jsme staré cihly, když kolem nás chodil jeden Japonec, co bydlel v domě po Matouškovi, ten zatoužil po našem domě. To bylo jako z nebe, v pravý okamžik. Přišel a říkal, že by v našem domě rád s rodinou bydlel, že by nám dal půjčku na dostavbu a splátky si v budoucnu odbydlí.“

Ani penzi nemá paní Věra velkou. „Vyměřili mi osm tisíc. Chybělo mi pět let, což je přesně doba po tom, co jsem podepsala 2000 slov a nikdo mě nezaměstnal. Teď mám o tři tisíce víc a taky příjem z toho domu. To i Martin a Radka. Ale nebylo to tak dlouho. Když jsem po té strašné nespravedlnosti se synem, kterou jsem prostě nezvládla, na patnáct let opustila život, dům zchátral, že v něm bydleli i bezdomovci. Až nedávno ho daly děti dohromady,“ říká paní Věra.

Tahám kačera

„Já jsem sportovkyně, celou duší. Vždycky jsem k úspěchu potřebovala odvahu. Teď, skoč! Tak jsem skočila. Jenže po operaci přišla chemoterapie, rakovina je hrozný žrout času. Jsem na kapačkách skoro pořád, kromě chemoterapií v nemocnici přijde každý den v šest večer sestřička, napojí mě na infuzi, jednou je to svíčková, podruhé guláš, vypadá to pořád stejně blbě jako mléko, ani to nevoní,“ řekla olympionička, která do Motola stále dojíždí na chemoterapie.

„Normálně jezdím sama. Cítím se dobře, nic mě nebolí, tak mám dobrou náladu. Jen za sebou tahám stojan s infuzí, kačer mu říkám. Jsem k němu přikovaná denně do rána,“ dodala. „Nedělám z toho žádné drama, píchám si inzulín, chodím na chemoterapie a mám dobrou víru, že jsem se z každé šlamastiky dostala. Ano, chci žít, mám pro koho a spoustu úkolů,“ končí pšesto všechno optimisticky.

Vložil: Anička Vančová