Šokující svědectví z konce války: Nedaleko středočeských Lešan byly zřejmě ukryty slovenské zlaté cihly! Záhady života
06.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Zlatý poklad - ilustrační foto
K největším záhadám 20. století patří osud majetku, který během druhé světové války nezákonně získala nacistická Třetí říše a její spojenci. Jeho část zmizela na tajných zahraničních kontech, v podzemí, ale i neznámo kde. Podivné okolnosti souvisejí také s jedním vojenským transportem, směřujícím na jaře 1945 ze západního Slovenska do Čech. Bylo hlavním cílem jeho mise ukrytí části zlatého pokladu ze zásob Slovenského štátu?
Skupina mužů v tmavých uniformách stojí před vysoko šlehajícím ohněm. Jeho záře osvětluje rukávy ozbrojenců, ozdobené dvojitým křížem v bílém poli. Píše se 9. květen 1945 a slovenští příslušníci Hlinkovy gardy přikládají do plamenů nezvyklé palivo. Jaké? Jsou jím bankovky takzvané První Slovenské republiky alias Slovenského štátu (stát existující v letech 1939 až 1945 – pozn. redakce).
Důvodem rychlé likvidace peněz byla údajně okolnost, že předchozí den oficiálně nabyla platnost kapitulace nacistického Německa, které drželo nad Slovenskem ochrannou ruku. Navíc bankovky již neexistující země nebyl prý čas využít, nebo snad schovat. Na okraji středočeských Lešan tak měla toho dne lehnout popelem celá peněžní zásilka z utajovaného vlaku, vezoucího část cenin ze Slovenské národní banky. Ta údajně čítala stovky milionů tehdejších slovenských korun! Jenže opravdu byl onoho dne spálen celý objem převážených peněz? A končí tím celá záhada okolo zvláštního transportu do středních Čech? Ani zdaleka ne!
Jak vzniklo první „nezávislé“ Slovensko
Množství navždy zničených bankovek totiž nepředstavuje jediné tajemství našeho příběhu ze samotného konce války. Co vše tehdy mělo být skryto před zraky nepovolaných Čechů a dalších osob? Jak se zdá, na palubě vlaku se totiž mohla nacházet i malá část zlata z národního pokladu země pod Tatrami. Měl se tento lesklý kov stát platidlem za jisté tajné operace na konci druhé světové války?
Než se vrátíme do pohnutých, ale současně pro mnohé Evropany radostných dnů na jaře 1945, uveďme si nezbytné informace o vzniku národního pokladu Slovenského štátu. Tato klerofašistická země vznikla 14. března 1939 na zbytcích Německem okleštěného Česko-Slovenska, tzv. Druhé republiky. Diktátorský (a naoko nezávislý) stát pod vládou Josefa Tisa byl vyhlášen po Hitlerových výhrůžkách maďarskou okupací. Avšak především v zahraniční politice byl zcela podřízen nacistické Třetí říši. Záhy byla na jeho území zavedena slovenská koruna, která se s původní československou směňovala v poměru jedna ku jedné. Nově vzniklé peníze měly být kryty státním zlatem. Proč tomu tak ale zpočátku nebylo?
Krádež zlata v přímém přenosu!
Němečtí okupanti během dvou vln násilného obsazení našeho území zabavili bez skrupulí přes dvacet tun vzácného žlutého kovu ze zásob Národní banky Československé. Další tuny zlata, patřící Československu, pak Třetí říše získala bez větších problémů ze sejfů britské Bank of England. Britové v tomto ohledu zpočátku vesele s Němci spolupracovali. Avšak na samotném území Slovenského štátu se v březnu 1939 nenacházely větší státní zásoby zlata nebo stříbra. Ani od Němců oficiálně Slováci žádnou část ze zabaveného čs. zlata nedostali. Guvernér Slovenské národní banky Imrich Karvaš proto musel vcelku rychle získat drahocenný kov z jiných zdrojů.
Na jeho menší část se složilo přes 90 000 Slováků v několika vlnách ze svých zlatých a stříbrných šperků, ze soukromých peněz a z dalších cenností. Větší část slovenského státního pokladu však byla získána výměnným obchodem Slovenska s tehdy neutrálními evropskými zeměmi a s Třetí říší za nedostatkové zboží, jako byl petrolej, dřevo, textil, cukr, zpracovaná kůže a další klíčové suroviny.
Nejvíc drahého kovu pak pocházelo z těžby v Banské Štiavnici a Kremnici, kde se nacházela i mincovna a sejfy Slovenské národní banky (avšak slovenské zlato bylo uloženo i v Bratislavě a v zahraničí – pozn. redakce). Bylo součástí tohoto pokladu od roku 1942 i zlato a stříbro, zabavené slovenským Židům a odpůrcům režimu Josefa Tisa, jak tvrdí některé neoficiální zdroje? A byla také menší část kovu v barvě slunce v posledních dnech války ze země pod Tatrami násilně odvezena do protektorátu Čechy a Morava?
Přísně tajný transport
Dělníci nakládají v Žilině do železničních vagónů bedny. Na jejich přesun dohlížejí příslušníci takzvané Hlinkovy gardy (elitní polovojenské jednotky Slovenského štátu – pozn. redakce). Poté 29 členů Hlinkových gard, jejichž vzorem byly jednotky SA a SS, doprovázelo vlak i na jeho další cestě.
Za většinu toho, co o cestě víme, vděčíme poválečnému svědectví jednoho ze členů ozbrojené eskorty, konkrétně Antonu Boroňovi z východoslovenského Sabinova. Tento muž, který před vynuceným vstupem do Hlinkovy gardy neprojevoval přílišné nadšení pro válečné snažení své země, vyprávěl svůj pozoruhodný příběh v polovině května 1945 na Zemském četnickém velitelství v Praze. Co vše uvedl?
Podle Boroně, který před účastí na své vojenské vlakové misi působil i v partyzánských řadách, a byl dokonce vyslýchán gestapem, vyrazil ostře hlídaný vlak ze Žiliny kolem 3. dubna 1945. Celému transportu velel zbrojník Štaurovský (obdoba hodnosti poručíka – pozn. redakce). Jemu podřízené mužstvo pak tvořili jak důstojníci Hlinkovy gardy, vyzbrojení pistolemi, tak i poddůstojníci a vojáci. Ti měli samopaly a pušky. Kromě toho vlak o celkem deseti vagónech disponoval dvěma kulomety. Co tak cenného vezl, že byl tak pečlivě hlídán?
Zlato v desátém vagónu
První vůz za lokomotivou sloužil jako mobilní kuchyně a další dva pro převoz gardistů. V dalších sedmi nákladních vagónech byl podle Boroně umístěn vzácný náklad. Kromě pšenice, cukru, mouky a podrážkové kůže se zde odděleně nacházel také tehdy velice vzácný olej a nafta. Ale nebyl tento náklad ve vlaku umístěn i jako zástěrka pro nejcennější „zboží“, nacházející se v desátém, nejvíce střeženém vagónu?
Do něj byl prý zapovězen vstup obyčejným vojákům gardy a jeho náklad měl být přísně tajný! Proč však byl jeho obsah prozrazen? Zřejmě vzhledem k nepříliš vysoké morálce slovenských ozbrojenců. Kromě deseti beden s nápisem: ČSR. Národní banka v Praze, naplněných slovenskou měnou různé hodnoty, měl vagón obsahovat také jednu extrémně cennou zásilku, bednu plnou zlatých cihel a dalších zlatých předmětů. Nebo že by v ní bylo ještě cosi cennějšího, než zlato?
Pouze převážené bankovky měly pak mít hodnotu přes 400 milionů slovenských korun a náklad měl být částí slovenského národního pokladu. Ale možná vůz obsahoval ještě více cenností, než málo informovaný poddůstojník Boroň tvrdil. Podivné je, že zúčastnění důstojníci Hlinkovy gardy, mající s touto kolonou co do činění, později existenci bedny (či beden?) se zlatem popřeli. Mluvili pravdu, nebo měli až příliš dobrý důvod záměrně mlžit?
Podezřelá zastávka v Jindřichově Hradci
Každopádně nezvyklý průběh jízdy vlaku naznačuje, že muži v tmavých uniformách v něm mimo jiné ustupovali před sovětskou Rudou armádou. Ta se blížila na Slovensko ze severovýchodu. Současně se možná vlak záměrně vyhýbal některým místům, kde by mohly hrozit sabotáže rebelujících českých odbojářů. Tajemství jeho nákladu bylo totiž zřejmě brzy po vyjetí ze Žiliny částečně prozrazeno. A nebyl pro zvláštní jízdu cik-cak napříč protektorátem ještě i jiný důvod?
Poté co vlak projel Púchovem, Vsetínem a Přerovem, zamířil do Pardubic. Zde však nepokračoval po nejpřímější trati do Prahy, ale zamířil jižním směrem, přes Chotěboř do Jindřichova Hradce. V tomto nádherném jihočeském městě se vagóny zdržely dlouhých jedenáct dnů. Příčinou měla být prý cílená sabotáž českých železničářů, kteří zřejmě již něco tušili o jeho vzácném nákladu. Ti tu prý vlak nechali stát záměrně...
Pokud se podíváme do mapy, vidíme, že Hradec leží nedaleko rakouských hranic. Co z toho plyne? Právě do rakouských dolů a alpských jezer směřovaly ke konci války kolony nacistických náklaďáků s ukořistěným bohatstvím. Právě tady mělo být navždy ukryto před rychle postupujícími spojeneckými armádami. Mohla tu být ze slovenského vlaku gardisty nebo Němci vyložena malá a cenná část nákladu, která se poté ztratila kdesi v Rakousku, jež tehdy bylo ještě součástí nacistické Třetí říše?
Až příliš zvláštní souvislosti!
Přestože o této možnosti Boroň i další dostupné zdroje mlčí, nelze ji zcela vyloučit. Poněkud zvláštní totiž je, že by si po zuby vyzbrojení Slováci s jihočeskými rebely neporadili. Každopádně další pouť transportu směřovala pro změnu na severozápad. Vlak projel přes Veselí nad Lužnicí, Tábor a Benešov. Nakonec se dostal do Čerčan (asi osm kilometrů severně od Benešova – pozn. redakce), kde zastavil v sobotu 5. května 1945.
Tedy právě v den, kdy v nedaleké Praze vypuklo povstání a dny Třetí říše se chýlily ke svému trpkému konci. Avšak dávno předtím se na Vysočině od vlaku oddělil jeho původní velitel Štaurovský, aby velení dočasně předal svému zástupci Bohuckému. Štaurovský pak odcestoval autem do středočeské Prosečnice, čímž předznamenal i konečný cíl vlaku. Tím totiž nebylo nic jiného než blízký výcvikový prostor Zbraní SS na Benešovsku, v originálu pojmenovaný jako SS-Truppenübungsplatz Bene-schau.
Proč přijel i nejvyšší velitel gardy
V tomto neprodyšně uzavřeném území, určeném pro výcvik elitních nacistických smrtihlavů v černých uniformách, se toho času už nacházelo několik rot Hlinkových gard. Jejich členové zde oficiálně procházeli bojovým výcvikem pod dohledem německých instruktorů. Podezřelé je, že počátkem května 1945 zde osobně pobýval i hlavní velitel gard Otomar Kubala. Proč tomu tak bylo? Nacházeli se zde gardisté pouze kvůli úprku před Rudou armádou (Američané, přicházející ze západu, byli k zajatcům většinou vstřícnější než Sověti – pozn. redakce), nebo zde měla přítomnost jejich nejvyššího velitele i další a skrytý důvod?
Ve světle tajemných okolností, jež spojují toto území jak s legendárním Štěchovickým pokladem, tak i s uložením údajného archivu Karla Hermanna Franka, se však tento výcvik a přijíždějící slovenský vlak jeví v poněkud jiném světle. Počítali snad někteří velitelé SS nebo vysoce postavení nacističtí politici, že se na Benešovsku budou výborně vycvičení SSmani společně se slovenskými gardisty bránit ještě několik dnů po již tehdy předpokládané kapitulaci Německa?
Tajný nacistický plán
Byli tito muži cvičeni pro chystané sabotáže a hlídání tajných úložišť v době míru na osvobozeném území Československa? Pro předcházející hypotézy existují poměrně pádné argumenty. Je totiž téměř jisté, že na území od civilistů částečně vyklizeném prostoru SS-Truppenübungs-platz Beneschau bylo nacisty ke konci války pečlivě ukryto hned několik podivných zásilek. Zda obsahovaly zlato, archivy o činnosti nacistických represivních složek v protektorátu, či dokonce plány a součástky utajovaných německých technologií a zbraní, se můžeme jen dohadovat. V každém případě bylo v eminentním zájmu nacistů zdržet spojenecké vojáky, aby byl čas dokončit úschovu zdejších cenností. A později je nenápadně zpovzdálí hlídat.
Češtině výborně rozumějící Slováci by k tomu (na rozdíl od většiny Němců) byli ideálními a nenápadnými kandidáty. Již zmíněný důstojník Štaurovský z „našeho“ oddílu navíc uměl plynně německy. Podezřelé totiž je, že většina mužů z Hlinkových gard stejně jako členů SS během poválečného výslechu mlžila ohledně svého působení v zakázaném prostoru na Benešovsku na jaře 1945. Navíc právě v okolí tohoto prostoru mezi Vltavou a Sázavou probíhaly v květnu 1945 poslední kruté boje mezi ustupujícími SSmany a jejich protivníky. Ti zde navíc do poslední chvíle hlídali klíčové mosty přes Vltavu. Co vše nám to naznačuje, stejně jako příjezd našeho záhadného vlaku do těchto míst?
Další neobvyklé manévry
Vlakový transport bez části gardistů (kteří mezitím v Čerčanech a jejich okolí dezertovali) totiž podle svědectví mnoha Čechů a Boroně zamířil 6. května do již zmíněné Prosečnice. Zde jeho cesta skončila a nastalo vykládání beden na přistavené nákladní vozy Hlinkových gard. Poté tyto automobily odvážely slovenskou měnu (a možná něco dalšího?) směrem k Lešanům. Za těmito vesnicemi měly být do večera 9. května spáleny všechny přivezené peníze. Ale bylo tomu tak?
Podle pozdějšího vyšetřování benešovského okresního četnického velitele Josefa Volfa vskutku v Prosečnici zastavil zmíněný vlak, plný bankovek a beden zlata. Volf dokonce našel očitého svědka pálení bankovek, Ladislava Pavlasu, který osobně znal některé slovenské gardisty. Jenže proč se nejméně jedna bedna se slovenským zlatem kamsi ztratila? I po odjezdu kolony aut z Prosečnice totiž vozy s gardisty podivně jezdily sem a tam po Čechách. Chtěli slovenští velitelé zamést stopy?
Podle Boroně nejdřív auta zamířila do Čimelic, aby se zde po oddělení části slovenských vojáků, přecházejících do amerického zajetí, obrátila směrem na jihočeské Nevězice a Varvažov. Tam měl ještě Boroň bednu se zlatem na korbě jednoho z aut vidět. U Varvažova se od svých kolegů natrvalo oddělil, neboť válka skončila a ve své cestě neviděl další smysl. Po úspěšné cestě do Prahy šel informovat příslušné čs. orgány o svém příběhu. Následovala jeho výpověď před československými četníky a zpravodajci. Kam však směřovala kolona aut dále?
Měl poklad sloužit pro financování tajných akcí?
Bylo zlato převezeno snad opět kamsi k rakouským, nebo německým hranicím? Zbytek Hlinkových gard byl totiž kolem 20. května 1945 objeven na Strakonicku, kde jeho bývalí příslušníci vykonávali strážní službu. Tentokrát však již pod československým velením. Všichni Slováci tvrdili, že o převáženém zlatu nic nevědí. Údajně vezli jen bankovky a již zmíněné suroviny. Mluvili pravdu? A je pouze náhoda, že koncem války nacisté shromažďovali i jakési další tajemné bedny na nedalekém zámku Konopiště? Možné totiž je, že měli své tajné instrukce...
Možná bylo slovenské zlato ukryto na Benešovsku, v jižních či západních Čechách, nebo odvezeno do Rakouska. Anebo bylo živelně rozkradeno částí Hlinkových gardistů? V každém případě je jeho přítomnost na palubě vlaku velmi pravděpodobná. Boroň prý totiž viděl bednu zlata víckrát na vlastní oči. A tyto informace potvrdili čs. vyšetřovatelům i další svědci. Co když měl drahý kov sloužit jako výkupné pro beztrestnost některých vysoce postavených členů Hlinkových gard, s nimiž bylo po válce (až na výjimky) zacházeno poměrně v rukavičkách? Anebo sloužilo jako zdroj pro tajné operace záškodníků a hlídačů benešovského výcvikového prostoru SS a jeho tajemství v době po válce?
Žádnou z těchto variant nelze vyloučit, ať už zlato patřilo přímo do slovenského státního pokladu, nebo bylo uloupeno obětím perzekucí v době prvního Slovenského štátu. Podle některých informací se na těchto obětech měl přiživit i samotný velitel Hlinkových gard Kubala. Tento muž během druhé světové války totiž podezřele rychle zbohatl. Objevíme někdy celou pravdu o tomto tajemném příběhu, nebo zůstane navždy ukryta pod zemí?
Petr Koutský
Převzato z časopisu Záhady života
_20241006.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL