Tajemné kopce Malý a Velký Blaník. Záhady života
15.09.2024
Foto: Záhady života
Popisek: Spisovatelka Zuzana Koubková
O Velkém i Malém Blaníku u českých Louňovic se vyprávějí rozmanité tajemné historky. Kromě obligátních a zcela pohádkových spících rytířů jde o věrohodnější příběhy z poměrně nedávných let. Svědci prý na úpatí hory spatřili zvláštní postavy, jakoby z jiných epoch. Další lidé tvrdili, že vstoupili do nitra Velkého Blaníku, kde údajně plyne čas jinak než venku. Co je na podobných historkách pravdy, jsem se zeptal sympatické autorky knih Zuzany Koubkové, která je v tomto kraji jako doma.
V dálce zahoukal sýček. Ticho lesa, přerušované jen zvěří na nočních toulkách, ukončil vzdálený hluk. Zvuk sílil a svým pravidelným rytmem připomínal teskné rytmy afrických bubnů. Z nicoty mlhavé pěšiny se vynořily obrysy jezdců na koních a neurčité dunění se změnilo v pravidelný dusot koňských kopyt. V matném světle bylo možné rozeznat nádherná brnění, přilby a meče, lesknoucí se v měsíční záři. Po cestě jel oddíl rytířů na koních. Má to jen jeden háček. Už dávno není středověk! Kde se tu tedy vzali? Ozbrojenci se blížili ke skále, kde na ně vyděšeně zíral krajský komisař Putzlacher. Jeden rytíř si ho všiml. Komisař v šíleném zmatku uprchl pryč a z této příhody se nemohl dlouho vzpamatovat. Byl to jen sen, nebo pověstmi opředený Velký Blaník ukrývá časový paradox?
Předchozí záhadný příběh se totiž odehrál na počátku 19. století a rozhodně nebyl jediný! V druhé polovině téhož století se na svazích hory ztratil během vylamování základního kamene pro Národní divadlo kamenický pomocník Václav Podbrdský. Tento muž tu údajně spadl z výšky téměř šedesáti metrů, aby se o osmnáct let později náhle objevil a podal u vlašimského soudu žalobu. Jejím cílem bylo vymoci ušlou mzdu od jeho bývalého mistra Františka Šolína. Podbrdský tvrdil, že celou dobu pobýval v nitru Velkého Blaníku, kde se měl setkat s postavami z českých dějin. Soud nejenže vyhověl jeho žádosti, ale tento muž byl nakonec pro údajnou nepříčetnost dokonce zproštěn obvinění za „vyhýbání se vojenské službě“.
Uvnitř Velkého Blaníku měla v 19. století na dlouhou dobu zmizet i jakási mladá dívka nebo později dvě malé děti. Všichni tvrdili, že v kopci a v jeho okolí plyne čas jinak než venku. Další žena z Podblanicka, jakási Kyptová, se pro změnu měla u záhadného kopce setkat se staromódně oblečeným pánem, který se na ni vyděšeně díval, a poté se rozplynul ve vzduchu! Jde ve všech případech o pouhé báchorky, šířené pověrčivými lidmi bez špetky soudnosti? Podle následujícího rozhovoru se spisovatelkou Zuzanou Koubkovou to tak rozhodně nevypadá…
Vím, že máš nedaleko Velkého Blaníku chalupu, kam jezdíš od dětství. Část tvé rodiny také pochází právě z Podblanicka, svérázného a drsného regionu na pomezí jižních Čech a Českomoravské vrchoviny. Zakládají se podle tebe záhadné historky o této oblasti na skutečnosti, nebo se jedná o nepodložený mýtus?
Sama jsem zřejmě v této oblasti jako malá prožila podivný zážitek. Bylo mi tehdy asi třináct let. Šly jsme s maminkou z chalupy a uprostřed pole jsme spatřily zvláštní postavu vysokého muže, zahaleného v kápi. Muž jako by nepatřil do současné doby. Když jsme se o pár vteřin později ohlédly, na onom místě tento zvláštní člověk už nestál. Podivné bylo nejen jeho oblečení, v té době ještě nebyly mezi lidmi rozšířeny různé fantasy hry, ale především fakt, že tak rychle zmizel. Nejbližší stromy totiž byly od něj vzdálené několik desítek metrů! Dodnes si to neumím vysvětlit, přestože s nadsázkou říkám, že postava vypadala jako Aragorn z Pána prstenů (smích).
Možná jsi tehdy opravdu spatřila něco zvláštního. Ostatně pozorování nezvyklých lidí jakoby z jiných dob nejsou u Velkého Blaníku nijak výjimečná. Kde k tvému zážitku došlo?
Tehdy jsme šly od Kamberku k místu, kde se před druhou světovou válkou těžilo zlato. Mezi místními je známé jako Roudný. Dělaly jsme tehdy takový okruh kolem naší chalupy. Vyšly jsme z lesa a pokračovaly polní cestou. Přesné místo si ale pamatuji jen zhruba, nestalo se to přece jen včera.
A co další záhady, související s tímto regionem?
Můj dobrý známý, bydlící v sousední vesnici, měl u Blaníku spatřit zvláštní osoby, tajemné jezdce v dobových, starých oblecích… Zatímco o Velkém Blaníku se traduje, že v něm spí rytíři, Malý Blaník souvisí s kultem sv. Máří Magdalény a místní rozbořenou kaplí. Zatímco Velký Blaník má disponovat mužskou energií, jeho protějšek je spojen s energií ženskou. Podivné také je, že mnoho návštěvníků má na Malém Blaníku u zbořené kaple nepříjemné pocity a nechce tam chodit. Na stráni mezi Velkým a Malým Blaníkem pak leží louka, o které se traduje, že se na ní cvičí rytíři v boji. To je samozřejmě přehnané, ale místní lidé tu opravdu občas slýchávají zvláštní zvuky a vidí světla, která tam nemají být. Okrajem tohoto lesního palouku, takzvané Rytířské louky, vede dodnes cesta, stará několik staletí. K tomuto místu se váže historka, kterou zažil přímo jeden můj předek.
Můžeš ji, prosím, popsat podrobněji?
V 19. století jel přes tuto louku s koňským povozem můj příbuzný Josef Vurm, po kterém jsem zdědila chaloupku. S vozem tehdy vjel po cestě do zvláštního stínu, který nevrhalo nic viditelného v okolí. Koně se náhle zarazili a odmítali jít dál. Můj předek je pak musel vzít za oprať, švihat bičem a odtáhnout násilím dál, ale jeden z koní se splašil a začal pádit pryč. Naštěstí byl předek šikovný, chytil se vozu a naskočil na něj. A dojel se splašenými koňmi až do Louňovic pod Blaníkem na zdejší náměstí! Ovšem ta historka má zvláštní pokračování…
Jsem na ně zvědavý...
Přibližně o sto let později projížděl po stejné cestě na motocyklu můj otec, který jezdil pravidelně za matkou do Louňovic pod Blaníkem. Bylo to v šedesátých letech minulého století. Když se ocitl na výše popsané louce, opět vjel do neobvyklého stínu, který tam neměl být. V ten moment mu takzvaně chcípnul motor a zhasly také všechny kontrolky a světla. Stroj jel ale dál setrvačností, protože cesta v tom místě klesá z kopce. Otec se marně snažil motor nastartovat a povedlo se mu to až ve chvíli, kdy vyjel z podivného stínu ven. V tom okamžiku stroj sám od sebe rychle naskočil. Přitom můj otec v té době onu historku o našem předkovi Vurmovi ještě neznal!
To je zvláštní shoda okolností, pokud lze o něčem takovém mluvit. A jak je to s těmi podivnými zvuky, které jsou na Rytířské louce údajně slyšet? Zajímavé je, že podobné místo s podivnými zvuky z dávných dob existuje v Čechách například i nedaleko Kounova v místech zaniklé středověké vesnice.
Má se jednat o zvuky, podobné řinčení kovu a ržání koní, ale snad existují i obyčejnější vysvětlení těchto akustických jevů. Jde totiž o mokrou louku mezi dvěma kopci. Třeba by to mohlo být způsobeno jakýmsi větrným vírem, k čemuž se přiklání například známý český spisovatel Otomar Dvořák. Zbytek pak má možná na svědomí lidská fantazie. Anebo za tím stojí zcela jiná příčina, to už nechám na posouzení jiných.
Pokud popustíme trochu uzdu fantazii, existuje třeba někde v okolí Velkého Blaníku jakási časová smyčka, snad červí díra. Tomu by mohly nasvědčovat příběhy o lidech, kteří vešli na krátkou dobu do hory, aby se na povrch vrátili až po desítkách let. Podobné historky se totiž vážou i k jiným, nejen českým kopcům. Například k Untersbergu na rakousko-německých hranicích. Ale vraťme se i k dalším méně známým mystériím Podblanicka. Která to jsou?
V Louňovicích pod Blaníkem byl v polovině 12. století opatem Godšalkem založen ženský premonstrátský klášter jako protějšek mužského kláštera v Želivu. Ten byl později, v roce 1420, během husitských válek vypálen. Dodnes se traduje, že tam straší. Babička například vyprávěla, že se tam má objevovat přízrak bezhlavé ženské postavy nebo ohnivý pes (úsměv). Jde o místo, kde v mém dětství prováděli archeologové vykopávky, dnes jde o jeden z dvorů mezi louňovickými domy. Některé z lokálních pověstí mě inspirovaly také při psaní mojí třetí a poslední knihy z templářské trilogie s pracovním názvem Tajemství zlatodolu, která by měla brzy vyjít.
Co z těchto místních pověstí, příběhů z okolí Louňovic pod Blaníkem, jsi do knihy zakomponovala?
Například tu o zmíněném ohnivém psu, který se zjevuje horníkům v ději mé knihy. Horníci si myslí, že se pes objeví vždy, když nějak přehánějí těžbu. V románu jsem se snažila vystihnout myšlení středověkých lidí, což nebylo vždy snadné. Svět člověka 14. století byl totiž úplně jiný než náš.
Vraťme se k mystériím minulých dob z jiného pohledu. Věříš na minulé životy?
Nemůžu říct, že přímo věřím, ale během regresní hypnózy jsem spatřila jakéhosi staršího muže, potácejícího se kaštanovým sadem. Podle jeho oblečení mohlo jít o rozmezí mezi koncem 18. a počátkem 20. století. V regresi jsem spatřila také ušpiněnou holčičku, hrající si na předměstí nějakého evropského města, nebo průvod lidí s pochodněmi. Viděla jsem též z výšky hrady, do kterých se mi ale nechtělo vstoupit, protože jsem měla pocit, že se mi tam stane něco špatného.
Jak tyto zážitky pokračovaly a co si o nich myslíš?
Nelze říci, že by mě vše výše prožité přesvědčilo o reálnosti minulých životů. Podle mého názoru šlo spíš o cosi jako rodovou paměť mých předků. Všechna místa a objekty z předešlého prožitku, kromě velké plachetnice u karibského pobřeží, totiž vypadaly až moc česky. Mimochodem, kořeny své rodiny jsem mimo jiné vypátrala na Podblanicku až k onomu již zmíněnému Vurmovi, tedy někdy do roku 1839.
Na chvíli jsme opustili záhady obou Blaníků. Vrátíme se k nim. Co dalšího podivného s oběma kopci souvisí?
Slavnou Veřejovou skálu na Velkém Blaníku, kde má být magický vstup do nitra hory a kterou za 2. světové války zkoumali i nacisté, zřejmě není třeba příliš rozebírat. Na ní má například docházet k nelogickým změnám teploty i jiným neobvyklým fenoménům. Zvláštní je ale například i méně známý objekt kaple sv. Máří Magdalény na Malém Blaníku.
Jaká je historie této zvláštní stavby, zrušené na příkaz císaře Josefa II. kolem roku 1785?
Dnes rozpadlou kapli postavili horníci v 18. století, ale náznaky úcty k Máří Magdaléně jsou na tomto místě ještě mnohem starší. Mohlo by snad jít i o jakýsi předkřesťanský kult, možná Matky Země. S dějinami lokality snad souvisí i pocity lidí, kteří se zde necítí dobře a tvrdí, že by tu nikdy déle nepobyli ani nepřespali. Oproti tomu další návštěvníci nepociťují problémy žádné, ba naopak se cítí dobře. Sama jsem u kaple spala a nic zvláštního jsem tam neprožila. Pocity turistů u ní tedy nejsou jednoznačné. Tvrdí se také, že kdesi na úpatí Malého nebo Velkého Blaníku měl kdysi dávno stát jakýsi hrad.
Co o něm víš?
Nikde se nenašly pozůstatky této údajné pevnosti, která měla být podle některých tvrzení jen malým hrádkem nebo tvrzí. Žádné základy se ale nenašly, takže je otázka, zda nejde pouze o reáliemi nepodloženou legendu. Podle některých předpokladů měla pocházet ještě z keltských dob, podle jiných mohl být tento hrad středověký.
Stala se ti ve zdejší oblasti i nějaká další tajemná příhoda?
Ano. Šlo o můj zážitek s čímsi, co bych nazvala bludným kořenem. Šla jsem před několika lety kolem Malého Blaníku. Když jsem ho celý obešla, najednou jsem měla pocit, že jsem na zcela jiném a mně neznámém místě Čech. Přesto jsem si uvědomovala, že stále chodím dokola, ale nemohla jsem najít správnou cestu. Ačkoliv celé okolí velmi dobře znám! Až po mnoha minutách jsem se znovu zorientovala. Podobný zážitek se mi později stal i na dalším místě a od té doby považuji bludné kořeny za realitu.
Jak si tento jev a jeho příčinu vysvětluješ? Může souviset s lidskou psychikou, nebo snad, fantastičtěji, s údajným narušením časoprostoru na tomto místě? Nemohlo jít o běžné ztracení se, způsobené dezorientací?
S tím ztracením nevím, snad může jít o obyčejnou dezorientaci (úsměv).
Může tedy být okolí Velkého i Malého Blaníku čímsi výjimečné ze záhadologického pohledu? Jak tento kraj vnímáš ty osobně?
Co se týká mého vnímání Podblanicka. Jezdím tam celý život, takže jsem na tu oblast zvyklá. Ale popravdě… myslím, že tam něco trochu jinak bude. Za starých časů tu žili Keltové, jsou tu zbytky oppida, k tomu to zlato, které vyvolává v lidech obvykle horší emoce. Nesmíme zapomínat ani na spoustu historek o setkání s jinými světy. Dříve tam také řada lidí trpěla psychickými nemocemi. Úplně jednoduchý kraj to rozhodně není...
Petr Koutský
Převzato z časopisu Záhady života
Vložil: Redaktor KL