Nebe a dudy. Kozy převlečené za zebry už u Sázavy neběhají, ale záběry z filmu tam ještě najdete. Filmové stopy
26.05.2018
Foto: René Flášar
Popisek: Vila továrníka Bartoše
FOTOGALERIE Myslím, že není ve starší a střední generaci člověka, který by tento film nemiloval. Nerudný továrník Bartoš (Jaroslav Marvan) je symbolem nabubřelé pýchy a zla nejen pro dělníky v továrně a lomu, ale také pro své nejbližší okolí. Vše se změní jednoho dne, kdy se mu stane úraz a následně se dostane do rodiny chudého dělníka Antonína Fábery (Jindřich Plachta), kterou tvoří ještě jeho dcera a dva malí osiřelí synovci. Pobyt v prostém domku továrníka promění k nepoznání…
Film Nebe a dudy byl poprvé uveden v roce 1941 a hned si získal srdce diváků. A i dnes lidé stále roní slzy, když se v záběru objeví dva malí chlapci, sourozenci Tonda a Vašek (Jiří a Lumír Blahníkovi), aby byli spravedlivě potrestáni za přeměnu kozy Jůlinky na zebru.
Smutný osud továrny
Natáčelo se v barrandovských ateliérech, Týnci nad Sázavou a v okolí Prahy. Zatímco Fáberova chaloupka byla filmařskou rekvizitou postavenou v ateliérech, Bartošova továrna byla skutečná a patřila podniku Jawa. Za jejím postavením stál úspěšný podnikatel evropského formátu, konstruktér, vynálezce, zbrojař, kandidáta na prezidenta a zakladatel slavné značky motocyklů, inženýr František Janeček. Jak už asi tušíte, ve skutečnosti se v továrních halách nevyráběly konzervy, ale šlo o slévárnu hliníku a šedé litiny a výrobnu motocyklů.
Jak by se asi František Janeček tvářil, kdyby se dnes ocitl v areálu své fabriky, respektive před tím, co z ní zbylo? Člověku se až nechce věřit, že je něco takového možné a ptá se sám sebe, kam se poděla úcta k dílu našich předků? Továrna byla dlouhá léta opuštěná a chátrala, dílo zkázy pak bylo dokonáno několika požáry... Dnes už zde toho ze staré slavné továrny příliš mnoho nenajdete.
S Fáberou na rybách…
Týnec má ale i hezkou vzpomínku na natáčení filmu Nebe a dudy. Tou je místo, kde Fábera s Bartošem společně chytají ryby. Pokud se vydáte po břehu řeky Sázavy ve směru na místní část Brodce, nemůžete ho minout. Řeka se zde stáčí ve velkém oblouku, v pozadí vidíte železniční most a za ním budovu továrny. Někoho by možná mohl zmást vzhled mostu, který má ve filmu obloukovitý tvar. Původní železniční most, byl na svém místě ještě nedávno, teprve před několika měsíci ho Správa dopravní a železniční cesty vyměnila za nový. Ten je sice moderní a bezpečnější, ale už nemá své charakteristické znaky.
Prakticky na stejném místě, kde chytali pánové Plachta a Marvan, je možné i dnes potkat rybáře čekající na svůj úlovek. „Chytit se tady dá snad úplně všechno, dnes mi například v síti uvízl kapr a cejn,“ chlubí se jeden z oslovených rybářů. Přestože je velmi mladý, film Nebe a dudy dobře zná. „To snad v Týnci zná každý, ten film je vlastně náš,“ usmívá se rybář a pak už znovu pospíchá ke svému prutu a vytahuje z vody další rybu. Je vidět, že filmaři měli místo dobře zmapované a věděli, kam „své“ rybáře umístit.
Kostel zůstal stejný, jeho okolí by Fábera nepoznal…
Za dalšími filmovými místy musíme do okresu Praha západ. Nedaleko Davle se Fábera procházel smutně kolem řeky Vltavy, když mu Bartoš odmítl vydat rybářský lístek. O pár kilometrů dál lesem pak najdeme v obci Trnová kostelík, kam chodil Fábera s dcerou Aničkou na nedělní bohoslužby. Kostel se od čtyřicátých let minulého století prakticky vůbec nezměnil. „Přestože zvenku působí trochu pošmourně, je stále zachovalý a dokonce se v něm každý měsíc konají nedělní bohoslužby,“ prozrazuje mi žena, která vlastní dům naproti.
Vida, tak Fábera by mohl zavítat do kostela i dnes, sice ne každou neděli, ale i tak je to dobrá zpráva. Čemu by se ale určitě velmi podivil, je změna blízkého okolí kostela. Jen pár desítek metrů od něj vyrostl moderní obytný satelit. Nevkusné domy by Fáberovy nejspíš přišly jako z jiného světa. Sídliště navíc zůstalo nedostavěné, protože investorovi došly peníze, celkový dojem z onoho místa je tak ještě o to smutnější.
Bartošovu vilu přes zeď neuvidíte
O čtyři kilometry dál, v obci Jíloviště měl továrník Bartoš svoji vilu. Ta je dnes obrostlá stromy a obehnaná vysokou zdí. Nad kovovými branami střeží vstup několik průmyslových kamer. Je jisté, že vila patří i v současnosti některému z úspěšných podnikatelských subjektů. Mimo jiné je zde sídlo společnosti vlastnící obchodní dům Bílá labuť. Pořídit přes tyto bariéry aktuální fotografii je téměř nemožné. Jediné místo, z něhož je kousek vily vidět, je boční ulice, ale ani z ní není výhled ideální.
Tady naše dnešní putování končí, protože v barrandovských ateliérech, kde se natáčela většina dalších scén, bychom už kulisy k filmu dávno nenašli. Než se úplně rozloučíme, povězme si ještě něco o životních osudech některých z hrdinů filmu. Zastavíme se u Aničky Fáberové (Jana Romanová) a sourozenců Tondy a Vaška (Jiří a Lumír Blahníkovi).
Anička Fárová - Jana Romanová
Jana Romanová se narodila 19. Května 1920 v Praze. Před filmovými kamerami debutovala poprvé v osmnácti letech jako přítelkyně ve vlaku v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Svatební cesta (1938) s Adinou Mandlovou, Františkem Krištofem – Veselým a Evou Gerovou v titulních rolích. V československých filmech pak úspěšně hrála až do roku 1947.
Jana Romanová na snímku ČT z filmu Muži nestárnou z roku 1941, kde hrála s kým jiným než Janem Pivcem
Zároveň spolupracovala s rozhlasem. V roce 1943 se provdala za herce Jana Pivce. Jejich manželství ale dlouho nevydrželo. V roce 1948 je již Jana Romanová rozvedená a dokonce se i znovu vdává, a to za muže anglické národnosti. O rok později odchází navždy z Československé republiky a usazuje se v Anglii. Poslední stopa této herečky se objevuje v 50. letech, díky své přítelkyni a herečce Adině Mandlové a jejím memoárům. Kde přesně v dalších letech Jana Romanová žila, kdy zemřela a kde je pochována, se zatím nepovedlo nikomu vypátrat. Většina jejího života tak zůstává zahalena rouškou tajemství.
Miláčci diváků Jiří a Lumír Blahníkovi
Největšími miláčky diváků se stali sourozenci Jiří a Lumír Blahníkovi, kteří ve filmu představovali osiřelé sourozence Tondu a Vaška. Narodili se 20.února 1936 v Praze známému skladateli Františku Blahníkovi. Lumír zdědil po otci hudební nadání a skvěle hrál na akordeon, na něž již odmalička doprovázel zpívajícího brášku Jiřího. Oba pak s otcem chodili po rozličných hospodách a koncertních síních, kde chlapci udivovali obecenstvo svým nadáním.
Díky svému talentu, ale i kontaktům táty na filmaře se postupně dostali k natáčení několika filmů. Poprvé v roce 1940, kdy se objevili v Cikánově melodramatu Pro kamaráda. Jejich největším hitem se však stali právě sirotci ve filmu Nebe a dudy.
Jirka a Lumír ve filmu Nebe a dudy
Úspěch filmu jim přinesl další popularitu v kabaretních a divadelních vystoupeních. Oba bratři si zahráli s nevídaným úspěchem například ve Velkém sále pražské Lucerny a v šesti představeních inscenace „Řezbář Ukřižovaného“ v pražském Národním divadle.
Po válce vystupovali Jiří i Lumír v různých kabaretech a estrádách, někdy i společně, ale většinou už pak každý zvlášť. Před filmovou kameru se v poválečných časech postavil již jen Lumír, a to pouze jednou. Zahrál si v ideologickém snímku Milujeme, který vypráví o partě učňů, kteří zabrání sabotáži. Jiří se před kameru již nikdy nedostal. Zemřel 9. května 1995 v Praze ve věku padesáti devíti let. Lumír přežil svého bratra o dvanáct let. Zemřel 2. června 2007 ve věku jednasedmdesáti let.
Vložil: René Flášar