Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Na chvíli zlatokopem. Do osady Roudný, kde se ještě ve třicátých letech těžilo zlato. Český poutník

25.03.2018
Na chvíli zlatokopem. Do osady Roudný, kde se ještě ve třicátých letech těžilo zlato. Český poutník

Foto: René Flášar

Popisek: Zlatodůl Roudný. Prý je v něm ukryto ještě 30 tun zlata

FOTOGALERIE Na první jarní výlet se vydávám do obce Kamberk, kde navštívím unikátní muzeum a pak budu pokračovat do nedaleké osady hledat zlato! Jestli máte chuť, vydejte se na putování společně se mnou.

Autobus zastavuje na návsi v Kamberku a já se ocitám v jiném světě. Namísto městského zmatku a špíny stojím na čisté a udržované návsi. Okamžitě mě napadá citát jednoho nejmenovaného obchodního řetězce: Zde je svět ještě v pořádku. Ale není čas na dlouhé rozjímání, proto rychle vyrážím za první historickou zajímavostí, kostelem svatého Martina. Původně gotická stavba se v roce 1720 stala obětí požáru a na jejím místě vznikl současný barokní svatostánek, který je jednou z hlavních dominant obce.

Další požár

Místní jsou také pyšní na svoji další významnou památku. Tou je Kamberská tvrz, která byla založena již ve 13. století pány z Landštejna. V 15. století poprvé zpustla, ale ještě na konci stejného století se dočkala obnovy a sloužila až do roku 1785, kdy se změnila ve faru. V roce 1869 ji poničil další z rozsáhlých požárů a trvalo dva roky, než ji opravili. Budova dnes opět prochází rozsáhlou rekonstrukcí a není přístupná. Nejhezčí pohled na ni se návštěvníkům naskytne od zdejšího rybníku. 

Muzeum místních věcí

Za největší chloubou místních se musím ale vrátit zpět do centra obce. V budově obecního úřadu a pošty se totiž nachází také unikátní Muzeum venkova. Přestože je pondělní odpoledne a starostka obce Alena Jenšíková vede zasedání obecní rady, dělá si na mě půlhodinku času a muzeem, které je tvořeno více jak šesti stovkami exponátů, mě osobně provádí.

„Vše, co zde vidíte, je nějakým způsobem spjato s Kamberkem. Všechny věci pocházejí od místních lidí a v minulosti se používaly při běžném životě," říká a při otázce, kdo je autorem expozice, trochu zčervená. „Většinu věcí posháněl můj manžel, který je už bohužel několik let po smrti. Bylo nám líto nechat odvézt na skládku věci, které už lidé nepotřebovali nebo nechtěli. Tak jsme je schovávali, a když už jich byla pěkná kupa, vymysleli jsme tohle muzeum," prozrazuje usměvavá paní starostka.

Poklona předkům

Výjimečné je muzeum také v tom, že vzniklo bez jakékoliv dotace. Vše si místní vybudovali vlastní pílí a z vlastních prostředků. Výstavní prostory jsou ve dvou budovách, mimo obecního úřadu, kde se můžete vrátit například do školních lavic z počátku minulého století, zabraly také část bývalé družstevní záložny. Ve zdejších prostorách lze obdivovat starou zemědělskou techniku a domácí hospodářské potřeby, jako je například máselnice.

Na vlastní ruce si zkouším obsluhu přes sto let staré mlátičky a skláním se před umem a silou našich předků. Mám co dělat, abych mohutným a těžkým kolem alespoň dvakrát otočil. Představa, že bych tak měl činit celý den, je příšerná. Muzeum nemá pevnou otevírací dobu, přístupné je obvykle jen po telefonické domluvě. Nemusíte se ale bát, že budete někoho obtěžovat. „Jsem buď na úřadě, nebo doma a do muzea vždy ráda zaběhnu," dodává paní starostka Jenšíková.

Vzhůru za zlatem

V Kamberku by se dalo jistě ještě nějakou chvíli pobýt, ale já toužím dnes ještě zažít pocit úspěšných hledačů zlata. V hlavě mám úryvky z knih Jacka Londona o zlaté horečce na Aljašce, ale ta je bohužel poněkud daleko. Mířím proto alespoň do nedaleké osady Roudný, kde je od července 2013 otevřená interaktivní naučná stezka o dolování zlata. Vybudoval ji Český svaz ochránců přírody ve Vlašimi v areálu bývalého zlatodolu, který byl podle historických pramenů nejvýnosnější v celém Rakousko-Uhersku a těžba zde skočila vlastně teprve nedávno, v roce 1950. 

Z historických pramenů se dozvídám, že hlavní rozvoj zlatodolu Roudný nastal po roce 1893, kdy těžbu v plné síle obnovila berlínská firma Stantien a Becker a po roce těžbu zmodernizovala anglická společnost Sugdan a Fischer. Nový závod na úpravu rudy, v té době nejmodernější v Evropě, byl otevřen v září 1904 a nastartoval nejslavnější období zlatodolu Roudný. V následujících letech pak patřil k nejvýznamnějším zlatým dolům v Evropě, počátkem 20. let byl dokonce nejvýnosnějším zlatým dolem Evropy. Objem těžby se v té době pohyboval kolem 30 kilogramů zlata měsíčně. Ve 30. letech byly proto přímo v Roudném postaveny nové ubytovací domy pro přibližně 400 zaměstnanců. Dnes jsou nově opravené a obývají je místní lidé. Za pohled stojí i stále udržovaná původní hornická hospoda.

Odhaduje se, že na Roudném bylo za celou dobu jeho historie vytěženo 7 tun zlata. A pozor, předpokládá se, že zbývající zásoby zlata, které zatím zůstává v zemi, mohou činit dalších 25 až 30 tun! Kdo ví, zlaté časy místního kraje tak možná teprve přijdou.

Rýčem k suvenýru

Do dnešní doby se ze zlatodolu zachovalo několik původních staveb – kromě dělnické kolonie také vila ředitele zlatodolu v osadě Roudný a přímo v prostoru dolu a úpraven původní báňský hotel, budova ředitelství a další domky, které jsou dnes součástí areálu Ústavu sociální péče Ratměřice, dislokovaného pracoviště Roudný.

Bývalé štoly jsou nepřístupné, ale na povrchu je na přibližně 4,5 kilometru dlouhé naučné trase možné nalézt pozůstatky těžby. Cestou lesem směrem na Bořkovice jsou dodnes velmi dobře patrné haldy po těžbě. Zajímavá je i zřícenina staré louhovny nebo zarostlé kalojemy. Právě v těchto místech je vidět, že křemenný písek, který sem byl po louhování vyvážen, byl velmi jemný a bílý. Ve druhé části naučného putování se nabízí možnost si s pomocí rýče vykopat kousky tavicí misky, které tu tvůrci stezky schovali do přivezené zeminy. Není na tom nic těžkého, takže i já si na závěr své dnešní „expedice“ odvážím malý suvenýr.

Vložil: René Flášar