Není Sibiř, jako Sibiř aneb Hledání pravé zimy. Putování po České Sibiři. Český poutník

Foto: René Flášar

Popisek: Krajina České Sibiře

FOTO První dva měsíce letošního roku do našich končin příliš sněhu a mrazu nepřinesly, proto se v dnešním pokračování našeho cestovatelského putování vydávám hledat skutečnou zimu. A kde jinde hledat pravé zimní počasí, nežli na Sibiři. Protože jsem ale český poutník, vydávám se samozřejmě na Českou Sibiř. Takže žádné velké zásoby a desítky teplých svetrů a rukavic. Nasedám do autobusu a mířím do obce Miličín.

Přestože je Miličín obcí, nazýván je hlavním městem České Sibiře. Dostanete se sem celkem lehce, Miličín totiž leží na hlavní silnici, spojující Prahu s Táborem a Českými Budějovicemi. Zastavují zde desítky dálkových i místních autobusů. Rušná silnice číslo 3, která rozděluje obec na dvě části, ale místním jinak přináší víc problémů než užitku. Přejít v době dopravní špičky z jedné části obce do druhé je prakticky nemožné. A pro místní i turisty je velmi stresující trvalý hluk z kamionové dopravy.

Lev nad Miličínem

Přesto má Miličín turistovi co nabídnout. Především je to výšlap na místní kopec pojmenovaný Kalvarie, k němuž vede křížová cesta a na vrcholu stojí kaple Utrpení Páně. V zimě, kdy jsou stromy bez listí, je z tohoto místa báječný pohled na centrum Miličína i do širokého okolí. V mohutných vrstvách obnažených rulových skal východní části temene Kalvarie vytvořila dlouholetá činnost vody a vzduchu několik opravdu pozoruhodných útvarů, které obyvatelé kraje velmi trefně pojmenovali. Kromě Skal u jezírka poutá moji pozornost mohutný útes, zvaný Petrovská skála, a především skalní útvar Miličínský lev, který skutečně připomíná ležícího lva.

Kalvarie

O této skále se pochvalně zmiňuje i místní turistický průvodce, který píše, že: „Skalní útvary nemají v České Sibiři obdoby. Je od nich nezapomenutelný pohled do lesnatého jihočeského kraje, na památný Blaník, kopce středních Čech a Českomoravské vysočiny, i na modravá pásma Šumavy.“

Miličínský kostel

Místo veřejnosti zapovězené...

Já si vás ale dovolím pozvat ještě na jedno místo, které v oficiálních průvodcích zatím nenajdete. Vstup do této lokality je totiž úředně zakázán. Jde o bývalý lom, který v roce 2005 obec odkoupila a roku 2008 začala rekultivovat. V budoucnu by měl sloužit k turistice a rekreaci. Cedule o zákazu vstupu ale u jeho vchodu zůstává, přestože už minimálně přes dva roky by měly být rekultivační práce ukončeny.

Pokud tedy najdete odvahu a vstoupíte i přes zákaz do areálu lomu, čeká vás pohled na čistou vodní hladinu a skály jako v divoké Kanadě. Tedy vlastně Sibiři. Velkolom, který svému účelu sloužil až do roku 1992, mají v oblibě především potápěči. Pravidelně se noří do zdejších hlubin, aby zachycovali podvodní svět. Pod hladinou našli řadu zajímavých živočichů, ale také starý klavír nebo bicykl. O jejich nálezech i historii zdejšího místa podrobně informuje naučná tabule, umístěná nad lomem.

Zatopený lom v Miličíně na podzim

Záhadná voda

Kolem kostela Narození Panny Marie se vracím do centra Miličína. Mé kroky vedou tentokrát k budově bývalého zámku, který v 17. století prakticky lehl popelem a zůstalo z něj jen několik domů. Ale ani ty lepší osud nepotkal. Dnes jsou z nich neobydlené a chátrající ruiny. Od milovníka České Sibiře Jana Patočky, který má zdejší končiny prochozené křížem krážem, se ještě dozvídám něco málo z historie: „Předchůdcem miličínského zámku byl středověký hrad, o němž však nelze na základě písemných pramenů s jistotou zjistit, kde stával. Prvním známým majitelem hradu a zároveň i městečka Miličína byl v letech 1283-1286 Vilém z Miličína, přívrženec Záviše z Falkenštejna,“ říká mi nad skleničkou grogu v jedné z místních restaurací. Při dalším rozhovoru se ukázalo, že se také potápěl do už zmiňovaného lomu. „Tamní voda má zvláštní složení, žádné vysazené ryby zde delší čas nepřežily. Daří se jen původním podvodním živočichům a vážkám,“ prozrazuje mi při loučení. Potom už nahazuje batoh na záda a vydává se na další toulky po České Sibiři.

Zatopený lom

Zima? Zima!

A pokud se nyní ptáte, zda jsem v Miličíně našel tu pravou zimu, odpověď najdete na fotografiích. Mráz sice zalézal přes límec až pod kůži, ale sněhu bylo pomálu. Na závěr mám ovšem přeci jen  dobrou zprávu. Když jsem nasedal do autobusu a opouštěl Miličín, začaly se na Českou Sibiř sypat vločky sněhu, přes které téměř vidět nebylo. Zdá se, že pravá zima právě dorazila! Tak vzhůru na výlet!

Tipy:

Do Miličína se dostanete autobusem z Prahy nebo Tábora. Cesta z Prahy trvá kolem 70 minut, z Tábora přijedete do Miličína po dvaceti minutách. Na Českou Sibiř můžete přicestovat také vlakem. Vystoupíte na zastávce Ješetice a po modré značce zamíříte k Miličínu. Od nádraží je vzdálen necelých sedm kilometrů.

V centru Miličína se můžete občerstvit ve dvou restauracích nebo si svačinu pořídit v bufetové samoobsluze přímo u hlavní silnice, která je otevřena od šesti hodin ráno až do pozdních večerních hodin.

Vložil: René Flášar