Vieweghova Ďáblova tlama; co spisovatel spatřil, když zemřel, jak se chtěl zabít i proč je sám... V dobrém i ve zlém? To pro ´biomanželku´ neplatí, ta bere jen to první

Foto: ČT

Popisek: Michal Viewegh nyní žije sám v městečku Sázava

Populární 13. komnata ČT se vrací k osobnostem, které už zmapovala: Další osudy hrdinů otevřela Tereza Pergnerová ve speciální sérii k 10. výročí pořadu. Výpověď Michala Viewegha, našeho nejprodávanějšího romanopisce, ČT poprvé natočila a odvysílala v roce 2009. Byla především o jeho boji s bulvárním tiskem. K desátému výročí pořadu „13. komnata“ se tvůrci rozhodli oslovit osobnosti, které po natočení svých příběhů museli čelit dalším, často ještě závažnějším osudovým nepřízním, z nichž se jim opět podařilo vyváznout, jak píší.

Michalu Vieweghovi praskla v prosinci roku 2012 aorta, zažil dokonce klinickou smrt. Jak vypověděl jeho lékař, byl ve stavu klinické smrti více než hodinu. Na konci tunelu prý Viewegh potkal ne světlo, či J. Krista, ale velkého zajíčka – tolik alespoň jeho malá dcerka, která z toho má docela legraci… Takovou koronární příhodu obvykle přežívá jeden pacient z deseti. Michal nejen přežil, ale vrátil se do literárního světa a úspěšně navázal na svou bývalou tvorbu. 

Nebylo a dosud to ale není vůbec jednoduché. Dokud nedostal správná antidepresiva, bojoval s vážnými depresemi a zcela racionálně uvažoval o způsobu sebevraždy, která by vypadala jako nehoda a finančně tak zabezpečila jeho blízké. O prvních měsících po návratu z nemocnice mluví jeho maminka i bratři Jan a Josef, nakonec oni to jsou, kdo se o Michala stále starají. Jeho žena totiž požádala o rozvod. Sám Viewegh říká, že místo sebevědomého manžela měla najednou na krku přestárlé dítě, o než se musela starat a v podstatě tím dodává, že ji chápe. A jako gentleman o ní neřekne jediného křivého slova, podivuje se, jak se mu před dvanácti lety podařilo uhranout tak krásnou ženu, jen na otázku, kam se poděla láska, odpoví: „Zeptejte se v Nuslích.“

 Veronika Vieweghová v pořadu 13. komnata

Michal Viewegh netají, že býval velký hédonista, jak to on sám nazývá. Chrlil jeden bestseller za druhým, vydělával hodně peněz, byl znám jako talentovaný, sebevědomý, jízlivý i lehkomyslný „povrchní humorista“, ve svých knihách zesměšňoval vše, s čím nesouhlasil. Netají se ani s tím, že nebýval své ženě vždy věrný a že jí to dokonce v době své nemoci řekl. Jeho stále ještě žena Veronika (rozvod probíhá, podle dotyčné dámy je důvodem ono přiznání jejího muže) v 13. komnatě mluví také. A nemůžeme se zbavit dojmu, že její chladný, studený a racionální přístup k manželovi – tak to alespoň na kameře vypadá, kdy sedí jak dokonale upravená „biopanička“ na pěkné moderní sedačce v bytě, který má díky manželství s úspěšným mužem, jehož se zbavila, když už není ten sekáč, co býval… Mno, pane Vieweghu, my si myslíme, že není moc čeho litovat, to je ale jen náš dojem ze zhlédnutí tohoto pořadu.    

Zkříslo mě to a já, při vší skromnosti, se změnil k lepšímu 

Ale zpět k pořadu: Krátce po návratu z nemocnice si Viewegh nebyl jistý, zda bude vůbec někdy schopný ještě napsat klasický milostný román, spousta věcí ho přestala zajímat, měl deprese, vážné potíže s pamětí a nedostatek energie. Vadilo mu, že ztratil svou pověst samostatného a čistě racionálního muže, že je zcela závislý na svých blízkých. Překonával sebelítost: „Nepřipadám si jako padouch, který si zasloužil od osudu takovou ťafku.“ Ještě dnes, tři roky po srdeční příhodě, bojuje s výpadky paměti, zároveň se stal pokornější a vnímavější k tomu, co se kolem něj děje. Tvrdí: „Zkříslo mě to a já, při vší skromnosti, se změnil k lepšímu. Býval jsem pyšný český buran, který všechno ironizuje, aniž o tom něco ví. Dnes jsem pokornější a ochotný ledacos připustit.“ Ve svých nových knihách se spolu s hrdiny přiznává k tomu, že někdy ublížil ženě, bere na milost duchovní stránky života, které kdysi bagatelizoval, připouští, že muži jeho příběhů nemusí být jen superosobnosti, naopak se tu objevují zlomení i nešťastní. 

Sám v osobním životě prožívá nepříliš klidné období, jak už bylo řečeno, žije v odluce od manželky ve svém domě v Sázavě a schyluje se k rozvodu, své dcery vídá jen po domluvě s manželkou, ale literární fanoušci ani zájemci o filmové adaptace jeho děl ho neopustili. Opět se setkává se čtenáři na autogramiádách, besedách a autorských čteních, předlohy jeho knih slouží ke scénářům dalších filmů. Reakce čtenářů ho posilují. Sám k tomu říká: „Promiňte ten patos, ale smyslem života pro mě vždycky bylo psaní. Chvíle, které jsem trávil v pracovně nad stránkami svých knih, patří k nejšťastnějším v životě.“ A jaké má plány? Psát. „Potřebuju hlavně dvě věci – paměť a energii. To kdyby se zlepšilo, budu spokojený.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová