Adrenalinový sport, který v ČR jednoznačně vede. Toužíte po neobvyklých zážitcích? Naše čtenářka radí, jak na to, úřad práce je to pravé místo... Životní K.O.

Foto: Archiv

Popisek: Úřad práce, ilustrační foto

Úřady prý existují proto, aby dávaly našemu životu řád. Stále častěji však nás spíš připravují o čas, trénují výdrž, trpělivost a umění vyplňovat a shromažďovat hromady nejroztodivnějších potvrzení a formulářů. Na druhou stranu nás ale návštěva úřadu často nečekaně obohatí. Kde jinde bychom poznali současně tolik různých lidí a zažili taková překvapení?

O svůj čerstvý zážitek z návštěvy úřadu, které se nelze jen tak vyhnout, protože je povinná, se s námi podělila čtenářka KrajskýchListů.cz paní Vondrušková. A že to byl opravdu zážitek. Posuďte sami: „Byl krásný dubnový den. Navštívila jsem úřad práce. Skončilo čtvrtletí, a tak jsem sebrala poctivě vyplněné formuláře a pěšky, abych si užila jara, jsem došla k budově. A tam se děly věci!“ konstatuje paní Vondrušková a pokračuje ve vyprávění, které by bylo téměř lyrické, nebýt nahořklé příchuti každodenní reality.

Po schodišti stoupaly davy, na výtah čekala fronta. Ve třetím patře nešlo z výtahu moc dobře vystoupit, schodiště se změnilo v předčekárnu. Není divu, bylo tam denní světlo a vzduch. A na schodech se dalo i sedět. Proklestila jsem si cestu k přístroji na pořadová čísla. Vylezl lístek číslo 168, který oznamoval, že u přepážky, kterou jsem zvolila, bude přede mnou jedenáct klientů. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, jaká že jsme to klientela. Převažovali důchodci s pojízdnými taškami a matky s dětmi a kočárky.

Drobná závada, nejspíš aby čekající neztuhli navždy

Prostory, suplující čekárnu, tvořily dvě propojené chodbičky se spoustou dveří a třemi lavicemi. Dalo mi hodně námahy postavit se tak, abych nebránila příchodu a odchodu ostatních. Ale i tak jsem každou chvíli vycouvala a zase nacouvala zpět, aby mohli lidé procházet. V první chodbičce byly jedny dveře, ve kterých se úřadovalo a nad nimiž byla tabule se svítícími pořadovými čísly, bohužel ale byla mimo provoz. A tak po zaznění zvukového signálu museli lidé, kteří tam patřili, vlézt do druhé chodbičky, do níž nepatřili, a přečíst si, které číslo je na řadě. Stávalo se, že to neudělali, a po nějaké době ze dveří vyšla úřední osoba a číslo vyvolala.

Nad ostatními dveřmi čísla vesele skotačila a mátla převážně starší občany, neboť číselná řada se pěkně rozpadala podle toho, jak to u které přepážky ‘odsejpalo‘. V pravidelných intervalech se davy prodíral mladík a vstupoval do kanceláří. Ukázalo se, že nepředbíhá, že je zaměstnanec.

Tolik lidí jinde nepotkáte

Děda se síťovkou měl vestičku z koženky a k ní umně připletené rukávy, límec a zapínání. Kristýnčina matka měla ohromné náušnice. Malý Josífek měl na sobě tmavomodré kalhoty, bílou košili s  límečkem a tmavomodrého motýlka. Pořád se něco dělo, kočárky přijížděly a vyjížděly, lidé obsazovali uvolněná místa, úřednice chodily na záchod, a když nechaly otevřené dveře do umyvárny, chodbička měla na chvíli denní světlo, vzduch a jakoby se zvětšila.

Děti běhaly, pokud na to měly věk, pokud ne, tak je měly matky v náručí nebo v kočárku. Měly s sebou jídlo a pití a hračky a mohlo by se zdát, že je to nějaký dětský koutek. Ale bylo to vyvážené. Důchodcům padaly hole a berle, neustále přeparkovávali pojízdné tašky, sbírali ze země čepice, které jim smetali procházející.

Od narození až do smrti – počkají si všichni

Představte si, že jeden děda je ročník 1919. A to není všechno, Terezce, která není v kočárku vidět, protože se narodila předčasně a ještě je zakrytá plenkou, je čtrnáct dní.

Přes nepohodlí klídek. Ale nebylo to trvalé. Dáma, která se nemohla smířit s tím, že naskakují čísla vyšší hodnoty, než má to její, dávala hlasitě najevo nespokojenost. Několikrát vstoupila do kanceláře s tím, že už toho má dost. Sdělení, že stále není na řadě, ji neuklidnilo. Nespokojenost se přenášela i na ostatní, začali se vrtět, ošívat a nadávat na úřad, na drahotu a ptát se, kdo za to může?

Věříte si? Nevěřte! Všechno je už zase jinak

Konečně naskočilo moje číslo. Přistoupila jsem k přepážce s jistotou, kterou jsem získala v předchozích čtvrtletích. Formuláře jsem měla vyplněné, kolonky proškrtané, platby zakroužkované, doklady ofocené.

,,Máte s sebou evidenční list?“
,,Nemám ho s sebou a nemám ho vůbec.“
,,Nevím, co je nájem a co služby.“
,,Je to přece ve smlouvě!“
,,Potřebuji na to zvláštní papír.“
,,Aha.“

Byl krásný dubnový den… a dál už to znáte," končí paní Vondrušková.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská