Ve své autobiografii přiznává, že on i celá rodina smrděli, protože se prostě nemyli, jak měl sex s muži a mnohem víc. Gérard Depardieu se odhaluje až na dřeň, čtěte

Foto: repro

Popisek: Gérard Depardieu

UKÁZKA Z KNIHY Nakladatelství XYZ vydalo velmi otevřenou a šokující autobiografii francouzské filmové legendy Gérarda Depardieu Prostě je to tak. Hluboká niterní zpověď slavného herce obsahuje řadu těžko uvěřitelných vzpomínek a vůbec poprvé v knize Depardieu odhaluje svůj vnitřní hlas. Kniha byla licencována do devíti evropských zemí; jen ve Francii se prodalo 120 tisíc kusů. Francouzské noviny Le Point zařadily biografii mezi nejlepší knihy roku 2014.

Extravagantní umělec Gérard Depardieu se už od dětství nechával vést svým vnitřním hlasem, který ovlivnil jeho život, životní rozhodnutí a pohled na svět. Jeho prostřednictvím také vypráví o svém nuzném dětství, bouřlivém dospívání i o sexu s muži. Rozepsal se i o tom, jak si přivydělával prostitucí, seděl ve vězení či kradl. Pětašedesátileté herecké legendě se nevyhnuly ani eskapády spojené s jeho náklonností k alkoholu. Nechybí ani kapitoly o jeho vztahu k Francii, Rusku a Putinovi.

Na dřeň své duše

„Depardieu je osobitý, originální, šokující. Známý herec se ve své knize odhaluje až na dřeň. Na dřeň své duše. Podává svědectví o komplikované a zároveň citlivé a nesmírně vnímavé osobnosti. Depardieu jako člověk bolavý, zranitelný a neznámý – taková je to kniha!“ říká překladatel Jiří Žák.

Čtenář se stává součástí Depardieova vnitřního monologu, a získává tak možnost podívat se na svět jeho očima. Očima dítěte, které se málem nenarodilo, protože se jeho matka v těhotenství bodala pletacími jehlicemi do břicha; dítěte, které vyloučili ze školy a které nemá co ztratit, protože nic nemá. Přečtěte si ukázku ze dvou kapitol.

U NÁS DOMA

Dédé vařil „šlichtu“, plíčky, které se dávají psům nebo chudým. Dělal „šlichtu“. Vypadalo to jako zvěřinové ragú a úžasně to vonělo. Cítil jsem to až na ulici, utíkal jsem do kuchyně. Volal jsem: „Co je to? Co je to?“ Neodpověděl. Tak jsem naléhal a řekl jsem: „Vypadá to krásně, můžu ochutnat?“ „Já pracuju a ty jíš,“ bručel. A pak, až po chvíli: „Tak na! Jez, jez… Tvoje matka by takovou dobrotu neudělala!“

Bydleli jsme u školy ve čtvrti Omelon v Châteauroux. Barák páchl bídou, protože jsme se nemyli. Myli jsme se jen jednou týdně. Kurva, jak tam to smrdělo! A Dédé, který se často vracel domů příšerně namazanej, si občas u školy rozbil držku.

Tam jsem se narodil, u zdi. U zdi ulice maršála Joffra, ve čtvrti Omelon v Châteauroux. Žili jsme ve dvou malých místnostech, namačkaní jeden na druhém, a mně bylo líp venku, kde jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Bylo to nádherné dětství.

Nikdy jsem nejedl u stolu se svými rodiči. Nikdy jsem nejedl ani se svými sourozenci. Matka nás nikdy u stolu neshromáždila. My děti jsme se nikdy nezdravily – u nás doma se vlastně nezdravil nikdo. Žádné rodinné večeře, žádné dobrý den. U nás doma to prostě bylo tak. Život byl přítomný, učil ses ho tím, že ses na něj díval, ale žádná slova, nikdy. Základ tvořila věčně těhotná matka, které život klepal na břicho. Základem byl také Dédé, který se vracel domů k smrti opilý a zvracel do zeleného kýblu, pokud ovšem nezvracel venku. Viděl jsi zvratky. Jindy přišly rány, křik, vláčení za vlasy… A já jsem sbíhal po schodišti, abych Liletku ochránil.

Ti ostatní, mí sourozenci Alain, Hélene, Catherine, Éric a Franck sice prožívali totéž co já, ale když se z nich stali dospělí lidé, nevedli takový život jako já. Zůstali v původním modelu. Proč? To jsem se často sám sebe ptal. Ano, prožili tytéž věci jako já, ale pravdou je, že nikdy nepřišli do styku s pletacími jehlicemi. Neříkám to proto, že by se ze mě díky tomu stal nešťastný člověk, to ne, vůbec ne, ale od té doby jsem prostě ve střehu.

ÚSMĚV

Do školy jsem nechodil dlouho, protože mě brzy vyrazili. Rodiče nemohli platit školné… Nemohli platit nic. Nemohli mi zaplatit svaté přijímání, tak mě vyrazili i faráři. Ani křest mi nemohli zaplatit… Učitelé a faráři se spojili, aby mě zakázali, aby mě odstranili. Já nevěděl, že jsem odstraněný, pochopil jsem to až později. Učitelé a faráři mě vždycky strkali ven. A přitom to žádní hajzlové nebyli, jen úplně obyčejní lidé. Když mě město Châteauroux jmenovalo po Truffautově filmu Poslední metro nebo snad po Pialatově snímku Pod sluncem Satanovým – už si přesně nevzpomínám po kterém - čestným občanem, přišli mě pozdravit… Četníci, kteří mě strčili do díry kvůli krádeži auta, přišli taky. Ostatně jediní, kteří pro mě představovali nějakou autoritu, když jsem byl dítě, nebyli ani učitelé, ani faráři, ale četníci. Vždycky jsem si s četníky a policajty skvěle rozuměl. Byli laskaví, sice autoritativní, ale laskaví. Nejsou to takoví pitomci, jak na první pohled vypadají.

Opustil jsem školu, protože mě neprávem obvinili z krádeže, kterou jsem nespáchal. Byl jsem nejchudší ve třídě a jediný, kdo nepokračoval ve studiu – školné stálo pět franků a to bylo pro Dédého moc. Využili mé nepřítomnosti a tu krádež mi přišili. No jasně, ukrad to ten chudák, kdo jiný! Syn chudáka! Zmizela pokladnička ředitele školy, do které si střádal na vánoční dárky. A ukradl ji ten, kdo mě obvinil, Bernard Valier! Ach, ty svině!

V deseti letech jsem se ocitl sám na ulici. Koukal jsem sousedce mezi stehna a s rukou v kapse jsem si ho honil. Jmenovala se Memmette. Bez placení jsem chodil do kina. Toulal jsem se mezi regály v obchoďáku a s jednou rukou v kapse jsem si ho honil, dělalo mi to dobře, lechtalo mě to. A druhou rukou jsem si bral z regálů, co se mi líbilo. Musel jsem přece něco jíst. Naučil jsem se rozpoznávat pohledy lidí, odhadnout, kdo se na mě dívá zvědavě a podezřívavě. Naučil jsem se usmívat. Když se neusmíváš, máš strach, že jsi ztracený, a v tom okamžiku se stáváš snadnou kořistí.

Dédé se nikdy nesnažil zjistit, kde jsem. Už se nedokázal postarat ani sám o sebe, a co se týče Liletky, té nestačily dvě ruce a dva cecky na uživení tří malých telat. První bezesnou noc jsem strávil na pouti. Co dělají lidi za těmi rozsvícenými okny? To jsem se v duchu ptal. Co tak můžou za okny všichni dělat? Viděl jsem, jak se pohybují, zvedají ruce a mluví, zatímco já jsem si ho pořád honil. Nepotřeboval jsem, aby se o mě někdo staral. Dokázal jsem to sám. Nebyl jsem nešťastný.

Naučil jsem se lépe se usmívat, abych ostatním ukázal, jak jsem důvěryhodný, jak se nebojím. Když mi chlapi s ksichty a la Lino Ventura, kamioňáci a kolotočáři nabízeli, že mi vykouří ptáka, chtěl jsem prachy a stanovil jsem si cenu. Bylo mi deset, ale vypadal jsem na patnáct. Nikdy mě nic nepřekvapilo. Myslím, že mě Liletka naočkovala proti překvapení větou, kterou jsem si navždycky zapamatoval: „Málem jsme tě zabili!“ Jestliže se mi podařilo přežít pletací jehlice své matky, z čeho bych měl mít strach? Z nikoho a hlavně ne ze sebe. Mám v sebe absolutní důvěru, v sebe a ve svůj osud. Tahle důvěra je napjaté lano mého života, po němž bez zachvění přejdu. Vzpomínám si, jak mě fascinoval provazochodec, který přešel přes náměstí u katedrály po napnutém laně, dvacet metrů nad našimi hlavami. Jednou v sobotu odpoledne v Châteauroux. Tím chlapíkem jsem byl já, byl jsem to já, kdo později díky víře v sebe přešel nad hlavami všech, kteří se třesou. A ten chlap náhle začal pochybovat, ucítil jsem to ve svých nohách, začal balancovat a kymácet se, rostly v něm pochybnosti a strach, a čím víc se kymácel, tím víc pochyboval a byl ztracen, věděl, že umřel dřív, než spadl. O několik minut později jsme viděli, jak se roztříštil o zem.

Vyrostl jsem spíš na ulici než ve škole. Předtím jsem se naučil jenom číst a psát. Ale ulice tě nenechá jen tak projít. Musíš věřit ve svou dobrou hvězdu a spoléhat se jen sám na sebe.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová