Musí se řešit jen zásadní věci, říká starosta po návratu z Kosova
06.04.2013
Foto: archiv RNDr. Ivo Šance
Popisek: Starosta Kutné hory, RNDr. Ivo Šanc
DOTAZNÍK Současný starosta Kutné hory z uskupení Šance pro Kutnou Horu, RNDr. Ivo Šanc, CSc. je na české politické scéně, co se jeho vzdělání a znalostí týče, zdá se, zářnou výjimkou. Na přelomu tisíciletí působil například jako člen mise UNMIK v Kosovu (mezinárodní starosta Gnjilane a Prištiny), nebo jako ředitel České styčné kanceláře pro výzkum a vývoj v Bruselu. Aktivně hovoří anglicky, španělsky, rusky, pasivně německy, srbochorvatsky a francouzsky. Do jaké míry využívá svých nabytých zkušeností právě při starostování?
Vystudoval jste Přírodovědeckou fakultu, jak jste se dostal k politice?
Začátek devadesátých let jsem chápal jako novou životní příležitost. Najednou jsme mohli cestovat, mohl jsem se věnovat činnostem, které nám do té doby byly zapovězeny. Veřejný život, veřejné záležitosti, společenský rozvoj i obnova a rozvoj Kutné Hory pro mne představovaly novou výzvu.
Jak vzpomínáte na své působení v misi UNMIK?
Na práci pro OSN v Kosovu vzpomínám rád, i když jsem se od té doby věnoval několika dalším zajímavým činnostem. V Kosovu jsem se setkal a spolupracoval se zajímavými lidmi, dostával jsem se do dramatických situací, hlavně při řízení vyjednávání mezi Srby a Albánci. Poznal jsem kousek světa, kde se odehrávaly dějiny a byl jsem při tom…
Působil jste jako mezinárodní starosta Gnjilane a Prištiny. Co jste se při tomto působení naučil?
Snažil jsem se učit, jak řešit situace zdánlivě neřešitelné. Jak moderovat vyjednávání mezi dvěma skupinami znepřátelenými na smrt, jak rozlišovat mezi vzletnými slovy a někdy nepěknou realitou. A neměl bych zapomenout na to, že jsem si vylepšil angličtinu. Nejdůležitější však byla zkušenost být mezi lidmi, kteří se museli vypořádat s následky války, s osobními a rodinnými tragédiemi a nalezli chuť žít, být zodpovědný k sobě, k rodině, ke společnosti.
Přivezl jste si i nějaké poznatky do Čech?
Z Kosova jsem si možná přivezl trochu odlišný přístup k problémům, než na jaký jsme tu zvyklí. Nelámat si hlavu nedůležitými maličkostmi, ale bezodkladně řešit zásadní věci. To u nás není zvykem, ale v Kosovu to jinak nešlo. Tady mám často pocit, že jsme schopni do krve se pohádat kvůli maličkostem, strávit řešením maličkostí hodiny a dny a přitom se vyhýbat zásadním věcem.
Ve druhém funkčním období působíte jako starosta Kutné hory. V této pozici jste se mimo jiné zasadil o zapsání Kutné Hory na seznam světového kulturního dědictví, přispěl jste k realizaci rozsáhlé rekonstrukce komunikací a infrastruktury v historickém jádru i k renovaci několika historických památek. Je nějaký další úkol tohoto formátu, který máte na stole?
Právě v této době se chystáme na vybudování a obnovu sportovišť v Kutné Hoře. Chceme postavit sportovní halu, která nám tu citelně chybí, a obnovit lehkoatletický stadión. Jsou to velké investiční akce, které však musí být doprovázeny i rozvojem sportu ve městě, zejména sportu pro děti a mládež.
Co podle vás Kutnou horu nejvíce tíží?
Velkým problémem Kutné Hory je nákladní automobilová doprava. Nákladní auta se vyhýbají dálnicím a silně zatěžují naše město. Velkým problémem je i míra nezaměstnanosti a nedostatek pracovních příležitostí pro mladé vzdělané lidi.
Jak vypadají investiční plány města pro dohlednou dobu? Jsou na spadnutí nějaké projekty, které se v dohledné době budou realizovat?
Zmínil jsem sportovní halu a lehkoatletický stadión. Pracujeme i na obnově systému zásobování teplem. V příštím roce chceme přejít na vytápění slámou a chceme i rozšířit okruh odběratelů tepla. Čeká nás obnova několika ulic mimo centrum města. Dokončujeme rekonstrukci sokolovny v Malíně a jsme připraveni začít opravovat rodný dům Mikoláše Dačického v centru města.
Jak vypadá současná situace v obci Neškaradice?
Situace v Neškaredicích je o dost příznivější, než tomu bylo před rokem či dvěma. Je to zčásti díky působení romských aktivistů, kteří mají snahu pracovat s dětmi a s rodinami. Významně se na tom však podílí i to, že se odstěhovala skupina problémových romských obyvatel.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Nemůžu říci, co je typický běžný pracovní den. Někdy strávím půl dne řízením jednání městské rady, jindy jedu do Prahy. Dnes jsem například měl čtyři návštěvy, dvě jednání s městskými úředníky, pracovní oběd s organizátory sportovních akcí, studoval jsem podklady pro výběr ředitelů dvou škol, četl protokoly ze soudních jednání o nemocnici, připravoval podklady pro jednání o financování výstavby sportovní haly atd.
Nacházíte v tak nabitém programu čas na rodinu?
Děti jsou dospělé a žijí mimo Kutnou Horu. S vnučkami se potkáváme většinou jen o víkendech, takže na rodinu toho času není potřeba tolik, jako v minulosti.
Svého času jste se prý aktivně věnoval hudbě...
Jako kluk, středoškolák a rok i jako vysokoškolák jsem hrál na flétnu v několika orchestrech různých žánrů. Mám na to krásné vzpomínky. Aktivní provozování i prožívání hudby představuje úžasný zážitek. Možná se k aktivní hudbě jednou vrátím.
Aktivně sportujete. Jaký sport máte nejraději?
Bez sportu si nedovedu život představit. Mým celoživotním sportem byl a je volejbal. Sice jsem neměl bůhvíjaký talent a nedotáhl to příliš vysoko, ale volejbal hraji aktivně dodnes. A kromě toho rád lyžuji a jezdím na kole, bruslím a začal jsem jezdit na inlinech.
Prý se rád věnujete fotografii. Co fotíte?
Fotím hodně a rád. S digitálním fotoaparátem je to opravdu snadné. Samozřejmě fotím rodinu, tedy vnučky, ale nejvíce toho nafotím v přírodě a v krajině na cestách doma i v zahraničí.
Také prý rád cestujete? Je nějaké místo, na které se obzvláště rád vracíte?
Pracovně i turisticky jsem procestoval celou Evropu a navštívil další čtyři kontinenty. Ta nejmilejší místa však nacházím doma v Čechách. V Podkrkonoší, kde jsem prožil dětství, v Jižních Čechách. A pak na středním Slovensku – kolem Banské Bystrice a na Polaně. Těším se, že se jednou vrátím i na Kubu.
Jana Vlková