Ukrajinská vláda je spíš generální štáb než politické grémium, řešící, aby se země stala vlastí všech, kteří v ní žijí, říká zkušený novinář, obávající se jaderné apokalypsy

Foto: Hans Štembera

Popisek: Milan Syruček

ROZHOVOR Jsme na pokraji velkého válečného konfliktu nedozírných důsledků? Bývalý dlouholetý zahraniční zpravodaj Mladé fronty, zkušený novinář, který byl také dlouho v Sovětském svazu, Milan Syruček, v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz připomíná, co se vznáší jako Damoklův meč nejen nad Evropou, ale celým světem - tisíce jaderných hlavic, připravených k boji. Vyprovokuje dodávání zbraní Amerikou a případně některými evropskými státy nevídaný konflikt, kdy se Rusko bude cítit bezprostředně ohroženo v blízkosti svých hranic? Je mírová iniciativa Evropské unie v případě jejího ztroskotání také labutí píseň EU? To vše a mnoho dalších zajímavých pohledů čtěte v aktuálním rozhovoru.

Jak se díváte na současnou nejaktuálnější situaci na východě Ukrajiny?

Znepokojuje mě. Není klid zbraní, naopak. Separatisté získávají půdu – obrazně i doslova – a proto budou chtít dál útočit, aby do příměří, které stejně musí přijít, získali co nejlepší pozice. Ukrajinské jednotky se tomu pokusí stůj co stůj zabránit, ze stejného důvodu. Separatisté nebudou spěchat s novým příměřím, když jsou na postupu. Ukrajinské jednotky zoufale čekají na nové dodávky zbraní, aby si pozice vylepšily. Upřímně řečeno, ty dodávky jsou zatím v oblasti spekulací. A pokud by je například Polsko uskutečnilo, stejně nepůjde o novou techniku, ale  uvolnění skladů dodávkami z éry Varšavské smlouvy. Vždyť pro nové zbraně není vycvičena jejich obsluha. A kromě ukrajinské armády jsou tam jednotlivé jednotky dobrovolníků, dokonce organizované politickými stranami, které nemají jednotné velení, jednotnou strategii a dokonce v řadě případů ani taktiku. Přesto s novým klidem zbraní nebudou spěchat, o civilisty a jejich oběti dnes už nikomu nejde.

Co říkáte na mírovou iniciativu  Německa a Francie? Bude alespoň zčásti vyslyšena?

Byla to jediná možnost, jak uchovat Evropskou unii ve hře o mír a stabilitu na evropském kontinentě. Vlády jednotlivých členů EU by od svých voličů nezískaly podporu pro jiný než diplomatický zásah, nedožily by se ani konce svého volebního období, EU  by zkrachovala jako nástroj schopný udržet mír a pořádek na svém kontinentě. OBSE je v důchodu, svoje si odsloužila. EU má sice komisařku pro zahraničí, ale Německo a Francie mohly – a také musely – ukázat, kdo fakticky vládne v EU, a kdo je také schopen zastupovat Evropskou unii v případě tak silného protihráče, jako je Rusko. Podaří-li se jim dosáhnout dohody, velice stoupne prestiž obou.  Znovu nastolí otázku, podle jakého klíče řídit EU i v budoucnu. Nepodaří-li se jim to, může EU stihnout osud Titaniku.

Je podle vás v zájmu Ruska přijmout nabídku vrcholných představitelů Francie a Německa  a pokud ne, co se podle vás dále stane?

Pro Vladimíra Putina je důležité, že nikoliv on jede do Berlína nebo Paříže, ale šéfové z těchto metropolí jedou k němu. Už to je v jednání výhoda. Za druhé, s dohodou musí více spěchat EU, nikoliv Ruská federace. Západoevropští politici jsou více závislí na veřejném mínění a to očekává přijetí dohody. Evropané se také více obávají, aby prezident Obama nevyužil možnost, kterou mu dal Kongres, a proto potřebují příměří co nejrychleji.  To vše jsou také důvody, aby EU přijala podmínky, které chce splnit Vladimír Putin, než prosadit ty, které by byly pro Rusko nevýhodné. Taková dohoda ukáže Putinovu převahu, proč ji nepřijmout?  Pokud se dohoda neuskuteční, separatisté budou dál postupovat a Evropská unie nemá zatím jinou možnost, jak tomu zabránit. Další sankce stejně neřeší situaci na bojišti a nejsou perspektivou východiska z konfliktu.

Budou Spojené státy, případně některé jednotlivé státy EU a NATO - například Polsko, dodávat ukrajinské armádě samostatně zbraně, bez globálního rozhodnutí? Tak, jak to bylo naznačeno na konferenci v Mnichově?

Jestliže by USA skutečně oficiálně začaly dodávat Ukrajině zbraně, vytvoří to novou kvalitu konfliktu a nový stupeň reakce Moskvy. Ta nemusí spočívat jen ve zvýšení dodávek ruské vojenské techniky, ale podle amerického vzoru poslat ruské vojenské dodávky tam, kde to bezprostředně ohrozí Spojené státy, třeba na Kubu jako v roce 1962. Za druhé to oficiálně zatáhne Spojené státy do konfliktu, který měl zatím podobu – alespoň navenek – evropského. Pravda, USA jsou zainteresovány v Evropě už od helsinské konference, jsou spolu s Kanadou jejími přímými účastníky. Ale dodávkami zbraní by poté musely vstoupit i do jednání o příměří, pokud by se o něm ještě dalo jednat. Pro nevyprovokovaný konflikt byla po kubánské krizi zřízena přímá dálnopisná linka mezi Washingtonem a Moskvou, čtyřikrát jištěná a prověřovaná každých 45 minut. V několika případech pomohla, tohoto případu by se již netýkala. Zatím veškeré úsilí americké a sovětské diplomacie bylo po roce 1962 zaměřeno na to, aby se obě mocnosti nestaly přímými účastníky nějakého lokálního konfliktu tím, že by stály na jeho obou stranách – ať se to týkalo Blízkého východu, Afriky či kterékoliv jiné oblasti, tím spíše Evropy. Ale konflikt přímo na ruských hranicích? Která mocnost by z toho nevyvodila důsledky? Nezapomínejme, že každý z obou těchto států má po deseti tisících raketách s jadernými hlavicemi. Dosud slouží tomu, aby nebyly použity. Kdyby však nastal vzájemný střet vlastními zbraněmi, byť v cizích rukou, ale na hranicích jednoho z nich, mohla by nastat neřízená reakce, jako tomu bylo v černobylském reaktoru. Pak nebylo síly, aby ji zastavila. To je však ten nejkrajnější scénář, který existuje snad jen proto, aby se nikdy neuskutečnil.

Je naše armáda podle vás vůbec připravena na přímou vojenskou pomoc Ukrajině a je k tomu politická vůle?

Naše armáda má vynikající některé své složky, dokonce na světové úrovni. Ale sama armáda nikdy neřeší, zda a jak bude použita. Nerozhoduje to ani prezident, ač formálně je vrchním velitelem. A dovedete si představit, že by se jednotně dohodli prezident, vláda a parlament, když nepanuje shoda ani v těch nejbanálnějších otázkách? A dovedete si představit, že by dnes Češi šli bojovat za Ukrajinu, když kolikrát předtím nebojovali ani za sebe? Nemyslím to ironicky, ale reálně. Nežije se nám sice nejlépe, ale zase nikoliv tak špatně, abychom chtěli žít ještě hůř. A hlavně: za co bychom tam vlastně bojovali? Za nezávislost nebo autonomii dvou ukrajinských oblastí? Šedesát let jezdím do Ruska a na Ukrajinu a v obou zemích mám řadu přátel, ale na adresu ukrajinských politických činitelů musím připomenout, že konflikt nezačal vloni či předloni, ale přinejmenším od roku 1995, kdy lvovská oblast přijala rozhodnutí Banderu jmenovat národním hrdinou a charkovská, doněcká a další východoukrajinské oblasti přijímaly opačná usnesení. Zlo způsobil také Juščenkův jazykový zákon, který diskriminoval čtyřicet procent Ukrajinců, hovořících rusky.  A také téměř dvacet procent obyvatel, kteří se hlásí k ruské národnosti, ať už jako potomci přistěhovalců počínaje 18. stoletím, nebo těch, kteří ve 20. století sem přicházeli za prací, nebo byli posláni jako funkcionáři. V nejednom státě jsou dva úřední jazyky a nevadí to. Vadí mě však, že současná vláda spíše připomíná generální štáb než politické grémium, které se vážně zamýšlí nad budoucností země, aby se stala vlastí všech, kteří v ní žijí. Myslím si, že plán na politické řešení budoucí tváře země neměl vycházet z Berlína, Paříže a Ruska, ale z Kyjeva. I když bude přijat, bude to chápáno jako amputace z vnějška, nikoliv vlastní řešení. V očích části Ukrajinců bude mnichovskou dohodou, v jiné části versailleským mírem, ale nebude symbolizovat to, co bylo dohodou mezi Čechy a Slováky, podepsanou Klausem a Mečiarem v brněnské vile Tugendhat bez účasti kohokoliv třetího.

Václav Fiala

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová