Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Viděli jste někdy glóbus? směje se Spencerová těm, co prorokují zkázu Ruska. A přidala v Česku neznámé důvody, proč má Putin radost. Názor odjinud

06.10.2014
Viděli jste někdy glóbus? směje se Spencerová těm, co prorokují zkázu Ruska. A přidala v Česku neznámé důvody, proč má Putin radost. Názor odjinud

Autor: aTeo

Popisek: Takto vidí vztah Putina a Obamy grafik aTeo...

ROZHOVOR Izolace Ruska, jeho hospodářský úpadek a pád Putinova režimu? To opravdu nehrozí, tvrdí novinářka Literárních novin a analytička zpravodajských zdrojů Tereza Spencerová. „Událostí, které budou měnit tvář světa už v dohledné době, je překvapivě moc. A u nás se o tom překvapivě mlčí," říká.

Informování o ukrajinských událostech v posledních dnech dominuje ponuré téma masových hrobů, které údajně nacházejí proruští separatisté na území Donbasu, jejichž existenci vyvrací kyjevská strana a okolo nichž panují nejasnosti. Jakým informacím lze věřit, jaké jsou možnosti ověřit autenticitu a rozsah krutostí páchaných na civilistech a jakou proporci je asi nutno nastavit pro pravdivé vnímání poměru zvěrstev páchaných ukrajinskou armádou a separatisty?

Upřímně řečeno nevím, čemu věřit. Zatím je jisté, že ty nejradikálnější informace přinášejí některé ruské portály, u nichž jsem si za uplynulý rok, tedy za dobu ukrajinské krize, jistá jen tím, že nemají problém se lhaním. Obecně lze ale nejspíš souhlasit s tím, že nějaké masové hroby objeveny byly, otázkou je, jak „masové“ jsou. A samozřejmě, kdo je pachatelem těchto zločinů. Západ už se ale o Ukrajinu jakoby úplně přestal zajímat a k tématu hrobů podivně mlčí, a tak Rusko využívá příležitosti k propagandistickému útoku. Nicméně, nejlepší bude si počkat, co se z toho nakonec vyvrbí.

V „mírové“ většině Ukrajiny se dle některých pozorovatelů stává národním sportem házet poslance, kteří byli věrní Janukovyčově režimu, do popelnice či je rovnou mlátit. Volební odhady dávají čím dál větší šanci na značný počet křesel nacionalistům vedeným Ljaškem a Tymošenkovou. Volby se blíží. V jak moc vyhroceném informačním prostředí žijí běžní Ukrajinci, chystající se k volbám? Jak popsat stav emocí, které se promítají do médií? A jaké externí síly ve formě nadací a zejména západních politických představitelů do „duší" ukrajinského voliče promlouvají?

Házení poslanců do kontejnerů je opravdu čím dál tím oblíbenější, až musela kyjevská policie vcelku slušně a opatrně vyzvat „aktivisty“, aby s tím přestali, protože je to „porušování zákona“, a navíc přece také „necivilizované“. Ljaškovi radikálové se opravdu před volbami vezou na vítězné vlně, protože nezatěžují lidem hlavy popisem reality nebo snad dokonce návrhy na reálné řešení problémů, ale nabízejí vlastně jen velká slova, gesta a čirou anarchii. Jejich popularita nejspíš ještě poroste, protože dosavadní vedení státu dnes a denně prokazuje, že zemi sice dokázalo dovést do opravdu hluboké krize, k rozpadu a k válce, ale nyní už netuší, co dál. Třeba americká agentura Bloomberg konstatuje, že prezident Porošenko už se ze všeho nejvíc snaží jen odvádět pozornost od faktu, že de facto prohrál vše, co mohl – Ukrajina nemá Krym, přijde o Donbas, v zimě bude mrznout, asociační smlouva s EU byla odložena o rok, přesně jak to před rokem požadoval Janukovyč a byl za to svržen, členství v EU je reálné nejdřív za pět let, USA jakoukoli pomoc podmiňují provedením důkladných reforem… A tak chodí a proklamuje, že v roce 2020 se budou mít Ukrajinci jako v ráji a HDP na hlavu dosáhne takřka kuvajtských výšin, což podpírá údajem, že letos se sklidilo o milion tun brambor víc než loni, a slibuje, že nedovolí obrození fašismu, a to v době, kdy Světový židovský kongres vyzývá ukrajinskou církev, aby přestala glorifikovat nacisty. Jaceňukově Lidové frontě zase hrozí, že se do parlamentu nedostane vůbec, a tak se nynější premiér zkouší chlubit tím, že cestou na Valné shromáždění OSN do New Yorku letěl ekonomickou třídou a ušetřil tak státní kase obrovské peníze, ale bulvár přišel na to, že se pak ubytoval v jednom z nejdražších hotelů… Summa summarum, je to pohled na smutné a ochotnické divadlo.

Světová média pořádají přestřelku na téma „vydrží Rusko sankce či ne“? Proruští pozorovatelé tvrdí, že Putin vše potřebné doveze odjinud, výpadek kapitálu i obchodních kontraktů doplní ze zemí BRICS, zapojí rezervy, obnoví soběstačnost Ruska a tak zvítězí. Oponentním názorem je, že zchudlé, izolované a sankcemi vyčerpané Rusko svrhne Putina, ať už formou lidového povstání nebo palácového převratu naštvaných oligarchů. Co z obou teorií je pravděpodobné a co ne?

Při těchto debatách mám největší problém především s tou představou o „izolaci Ruska“. Copak šiřitelé této teze nikdy neviděli glóbus? Je tu většina Asie, Latinská Amerika, Afrika… My je ze své postkoloniální pozice sice nepovažujeme za „svět“, ale oni světem jsou. Když se člověk podívá na mapu a bude si k tomu počítat, s kým vším Rusko i díky západním sankcím prudce zlepšuje vztahy, vyjde mu, že v izolaci se proti většině planety ocitá spíš Západ. Osobně si myslím, že otázka, „zda Rusko přežije západní sankce“, nemá v praxi žádné opodstatnění, stejně jako tolik vzývaný „převrat“. Aktuální průzkumy veřejného mínění říkají, že většina Rusů má za to, že západní sankce nemají co dělat s politikou Kremlu vůči Ukrajině, ale že jejich cílem je oslabit Rusko obecně. Jinými slovy, je to podle všeho další ukázka západního „nepochopení“ ruských reálií – my si tu vytváříme jakési myšlenkové mapy a oni si beztak myslí a dělají cosi po svém.

A co se týče zmíněného vyčerpání. V Karském moři bylo minulý týden objeveno nové ložisko ropy odhadované na miliardu barelů, přičemž americké odhady mluví o tom, že v okolí bude nejméně dalších osm miliard barelů, což je při současných cenách bezmála bilion dolarů. Ironií je, že tyto vrty spolu s ruskou Rosněftí zahájil americký ExxonMobil, ale kvůli Obamovým sankcím musel přerušit 9 z celkem 10 svých projektů v Rusku. Šéf Rosněfti, mimochodem sám na americkém sankčním seznamu, nově objevené ropné pole posměšně nazval „Vítězství“. Teď je jen otázkou, jestli se tam vrátí ExxonMobil dřív, než jeho místo u bilionového rezervoáru zaujmou firmy z Číny, Jižní Koreje nebo dalších zemí.

A jen tak mimochodem, říkáte, že úspěch Rusku přičítají jen „proruští pozorovatelé“. Mám dojem, že je to pohled čistě na českou realitu. Stačí totiž číst americké -- a západní obecně – seriózní ekonomické portály, a z českého kontextu se ocitnete ve zcela jiném světě.

Prezident Zeman dostal od českého komentariátu i části politické scény „za uši" kvůli svému projevu na ostrově Rhodos, na konferenci pořádané ruským oligarchou Jakuninem. Zeman vyzval k usmíření s Ruskem, zrušení sankcí a společnému boji s islámským fundamentalismem. Větu po větě, slovo po slově... Co z uvedených konstatování vás vytáčí, za co Zemana chválíte? Je jeho počin „na hraně vlastizrady", jak pravila TOP 09, neb „Rusko je protivník, nikoliv spojenec", jak pravil náš nový vrcholný zástupce ve velení NATO Petr Pavel?

S prezidentem Zemanem souhlasím, že ekonomickou válku s Ruskem je potřeba co nejdříve ukončit. Jinak totiž mimo jiné hrozí, že Putin dokoná obrat k Východu a vše, co jsme z Ruska potřebovali odebírat, spolkne Asie, která zároveň nahradí i to, co jsme do Ruska chtěli kdy prodat. Ve výsledku si tady pak zůstaneme sedět už nejen s hnijící zeleninou a ovocem. Samozřejmě, druhá část Zemanova projevu byla už klasická – zase bojoval s islámem. Je to jeho oblíbené téma a má na něj samozřejmě právo, i když mi už dnes připadá poměrně divné, že se USA a pár západních zemí tak halasně pustily do boje proti jedné z mnoha džihádistických „part“; nesmíme zapomínat, že islámský chalífát má podle různých odhadů od 20 do 35 tisíc členů, a tak je silně přehnané vidět v něm hrozbu pro celou planetu.

Fakt, že TOP 09 Zemana kritizuje, je příznačný, protože tato strana se před volbami veze na boji „proti komunismu“, což mi 25 let po jeho pádu připadá fakt legrační, nemluvě o tom, že Rusko komunistické není – tamní kapitalismus je podle mnoha kritérií spíše rovnou pinochetovský. Ale budiž, absence skutečných témat ze všeho nejvíc vypovídá o TOP 09, jejich názor na Zemana je podružný.

A co říci k našemu novému „velkému generálovi“? Slova, která vypouští, se v centrále NATO aktuálně nosí a on musí přece zapadnout. Nemá cenu se v tom ale nijak šťourat. Vždyť NATO nedokázalo za 13 let porazit ani vousáče z Tálibánu.

Díváte-li se na bývalé postsovětské republiky - Gruzii, Moldávii, Arménii, Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán apod. - bojíte se toho, že by je imperiálně jednající Rusko mohlo brzdit v cestě za demokracií? Že by je mohlo tahat do bažin autoritářských, korupčních a nehumánních vlád? Má se Západ angažovat v tom, aby je zachránil, třeba pomocí nevládních organizací hájících demokracii a lidská práva?

Postsovětské republiky až na výjimky za poslední čtvrtstoletí neprojevily větší snahu kráčet ke skutečné demokracii, v lepším případě dospěly k jakési kleptokracii zakrývané velkými slovy, prošpikované jednou za čas volbami při současném věznění, mučení a zabíjení členů opozice. Takže představa, že by je Rusko mohlo „brzdit na cestě k demokracii“, je lehce zavádějící. Pro nás cyniky dokonce zábavná.

Západ se ale ve jménu tamních „lidí v tísni“ angažovat bude, o tom nemůže být žádná diskuze. Nikoli ale ve jménu skutečného vylepšení životních podmínek tamních obyvatel, ale jen kvůli snaze „ukrást“ tyto státy ze sféry ruského vlivu. Zakrývat pláštíkem demokracie geopolitické zájmy je dnes ovšem o to složitější, při pohledu na „arabské státy“, jak USA a Západ eufemisticky říkají svým vazalům z Perského zálivu. Přitom právě Saúdové, Katar, Bahrajn a další feudální středověké monarchie z Perského zálivu, nad nimiž Západ drží už hezkých pár dekád ochrannou ruku a vlastně si je kdysi i sám stvořil, jsou jasným důkazem toho, že nám na demokracii opravdu nezáleží. V praxi totiž platí: Buď si sebekrvavější, ale hlavně, že jsi náš.

Pojmy jako „demokracie“ a „lidská práva“ se už bohužel staly funkční zástěrkou k prosazování partikulárních zájmů Západu, aniž by kdo bral do úvahy, že tunelováním těchto základních evropských hodnot podrýváme sami sebe. V Evropě sílí „hnědá“, proklamovaným hodnotám už nevěří až nebezpečně moc lidí. Nelze jim to ale až tolik vyčítat, protože v každodenním životě vidí, že rovnost příležitostí, jeden z pilířů liberální demokracie, je čím dál větší chiméra. Totéž platí pro uznání lidské důstojnosti, kterou ale v praxi nahrazuje pohrdání člověkem. Naše společnost by měla být také pluralitní, ale mnoho lidí se vůbec bojí vystoupit s názorem, který neodpovídá tomu „jedinému správnému“. Místo toho jsme ale vybudovali princip tlaku na to být úspěšný, a jak toho člověk dosáhne, je už vedlejší… Zkrátka, lidé „tam dole“ nejsou slepí ani hluší, a nějak na tuto pokryteckou hru reagují, zatímco západní politici už od nich žijí očividně odtrženi a dál mají pocit, že na někoho udělají dojem, když si melou něco o nutnosti zachránit demokracii třeba v Uzbekistánu…

Podíváme-li se na bojiště v Iráku a Sýrii... Obama již konečně má strategii. Jak úspěšně ji zatím provádí? Padne Bagdád? Je, čistě teoreticky, možné, že Islámský stát se na území Iráku a Sýrie uchytí, konflikt „zamrzne" a tento fakt bude muset Západ akceptovat?

Nevím, jestli se přistup na principu „vybombardujeme problém, který jsme si kdysi sami vybombardovali“ dá nazvat strategií, ale budiž. Nebudeme se přít o slovíčka, Obama je beztak daleko, aby nám vysvětlil, co vlastně chce. Nicméně je fakt, že tato „strategie“ už přináší první ovoce: donedávna znesvářené a proti sobě bojující džihádistické sunnitské skupiny Islámský stát a Fronta al Nusrá se spojují k boji proti americké agresi, irácká armáda v čím dál větší míře odmítá bojovat a umírat za „americké zájmy“…  Zkrátka, uvidíme, co z toho „vyleze“, ale Obama počítá oficiálně s válkou na nejméně deset let, takže odhadovat, jaká bude situace za měsíc, za rok neb za pět let, je „asi“ předčasné. Jasné je jedině to, že budou umírat lidé, kteří umřít vůbec nechtěli. Třeba statistiky „úspěšnosti“ amerických náletů v Pákistánu ukazují, že na jednoho alespoň trochu důležitého zabitého velitele Talibanu muselo zároveň pod americkými bombami a raketami umřít také 49 civilistů…

Co dalšího zásadního se za poslední dobu stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Opravdu překvapivé byly výsledky summitu pěti kaspických zemí, tedy Ruska, Kazachstánu, Íránu, Ázerbajdžánu a Turkmenistánu, což jsou všechno plynové velmoci. Pod očividným ruským vedením se „zničehonic“ vyřešila sporné námořní hranice, kvůli nimž Ázerbájdžán a Írán v roce 2001 málem šly do války, Rusko a Írán k tomu navíc demonstrativně ukázaly Západu, že nejsou tak izolované, jak by „být měly“. Pro Teherán je důležité, že v případě neúspěchu listopadových jednání se Západem o svém jaderném programu má otevřené dveře až k „ruské“ Euroasijské unii. „Kaspická pětka“ se domluvila na úzké spolupráci a pro EU z toho nyní vyplývá, že velmi pravděpodobně končí projekt Transkaspického plynovodu z Turkemistánu přes Ázerbájdžán, který měl původně vést po dně Kaspického moře a obcházet území Ruska i Íránu. Nová dohoda „o sdílení přírodních zdrojů“ totiž stanoví, že vody vnitrozemského moře budou spravovány všemi příbřežními státy společně, a tudíž plyn z Turkmenistánu, který má 5. největší zásoby této suroviny na světě, do Evropy nepoputuje bez souhlasu Ruska a Íránu.

Nebo že moskevská burza po čínských jüanech začala obchodovat v hongkongských dolarech a v plánu má i dolar singapurský… Nebo, že snad každý den přicházejí nové zprávy o sbližování Ruska s Tureckem… Zkrátka, událostí, které budou měnit tvář světa už v dohledné době, je překvapivě moc. A u nás se o tom překvapivě mlčí.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace