Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Dva smutné lidské příběhy z Doněcku. Rusko-americký novinář tam byl, mluvil s místními a viděl vše na vlastní oči

05.09.2014
Dva smutné lidské příběhy z Doněcku. Rusko-americký novinář tam byl, mluvil s místními a viděl vše na vlastní oči

Autor: Archiv

Popisek: Doněck vypadá jako město duchů.

Rusko-americký spisovatel a novinář Keth Gessen publikoval na serveru lrb.co.uk rozsáhlou reportáž ze svého pobytu v Donbasu. Na osudu konkrétních lidí líčí tragédii celého konfliktu na jihovýchodní Ukrajině.

Michail Mišin je menší muž s celou řadou zlatých zubů v ústech. Vyrůstal ve městečku Makejevka, které se nachází hned vedle Doněcku. Od mládí hrál fotbal a dotáhl to až do druhé ukrajinské ligy. S profesionálním fotbalem nakonec skončil ve 28 letech. Nadcházející roky pro něj byly z profesního pohledu složité. Nakonec mu jeho otec pomohl sehnat práci. Začal tedy pracovat ve sportovním oddělení na radnici. Stal se z něj lobbista, který sháněl peníze pro nákup sportovního zařízení. K náplni jeho práce patřila rovněž častá účast na různých sportovních událostech, kde obvykle pronesl krátkou řeč o pozitivním morálním a zdravotním aspektu při provozování sportovních aktivit.

Michail neovládá ukrajinštinu úplně dokonale, což mu bránilo v tom, aby dosáhl v kariéře či politice na nejvyšší příčky. Pokud by tedy na začátku roku nedošlo v Donbasu k dramatickým událostem, které změnily jeho osud. Měsíční plat Mišina činil před válkou 300 dolarů měsíčně a on si vzhledem k tomu nemohl dovolit ani vlastní automobil. Příliš jej ale nepostrádal. Jeho životní náklady byly velmi nízké. Nebyl ženatý a bydlel v bytě společně s rodiči. Pokud někam potřeboval zajet, vždy mohl požádat svého dobrého přítele Aleksandra.

Když začaly zkraje roku majdanské protesty v Kyjevě, pozoroval Mišin vše s velkým znepokojením. Viděl mladé muže v maskách, kteří měli na svém oblečení symboly ukrajinského fašistického hnutí a kteří útočí proti policii Molotovovými koktejly. Někteří z nich byli přímo z Doněcku. Rovněž byl svědkem toho, jak byli vysocí úředníci z východních regionů vypuzováni z kanceláří rozlícenými davy lidí. Vše nasvědčovalo tomu, že se země začíná utápět v chaosu. Po práci začal jezdit do centra Doněcku, aby se zúčastnil, jak to sám nazývá, antimajdanských protestů. Někteří z demonstrantů mávali ruskými vlajkami, jiní si s sebou přinesli obrázky Stalina. Ale všechny spojovala touha vyjádřit nesouhlas s tím, co se děje v Kyjevě.

Mišin s tímto postojem souhlasil. Zároveň se však obával, že se může vzhledem ke svým protirevolučním názorům dostat do problémů. Přece jenom byl městským úředníkem. Ale na druhou stranu si říkal, že své politické názory vyjadřuje ve svém volném čase, tak se mu nemůže nic stát. Před rodiči však své volnočasové politické aktivity raději utajoval, aby o něj neměli strach.

„Protesty konané v březnu a dubnu patřily k nejmohutnějším, jaké jsem kdy v Doněcku viděl,“ říká mi profesor politologie Jurij Dergunov, který je rovněž z Makejevky. Podle jeho názoru se zdejší lidé nikdy před tím tak intenzivně nezajímali o svůj osud. Poukazoval zároveň na specifický sociální aspekt oněch protestů. Promajdanští demonstranti dle jeho poznatků patřili ke střední třídě a horovali pro nacionalismus. Antimajdanští se řadili k nejnižší společenské třídě a vyjadřovali se proti oligarchům i nacionalismu. „Kdybych viděl demonstranty na Majdanu, řekl bych si, že jsou to na první pohled milí lidé, velmi dobře oblečení a jistě i řádně vzdělaní,“ říká mi. A dodává, že když otevřeli svá ústa, byly z nich slyšet primitivní fašistické slogany. „Mimo to rovněž uráželi své antimajdanské odpůrce a poukazovali na jejich nevzdělanost a chudobu." Dergunov tyto jejich postoje označuje jako „sociální rasismus“. Většina lidí v Doněcku se tedy rozdělila na pro a protimajdanské.

V průběhu antimajdanských demonstrací potkal Mišin podnikatele Enriqueho Menendeze, který byl rovněž nastalou situací velmi znepokojen. Třicetiletý Menendez nese jméno svého dědečka, jenž bojoval ve španělské občanské válce na straně republikánů a přes Francii se dostal do Sovětského svazu. Menendez vyrůstal ve městě ležícím několik desítek kilometrů od Doněcku a přestěhoval se sem hned po škole, aby zde nastartoval kariéru. Svoji budoucnost viděl v médiích a marketingu a před třemi lety proto začal pracovat ve zdejší internetové společnosti. Před třemi lety založil svoji vlastní společnost AdFactory, která nabízí firmám online marketingovou podporu. Začalo se mu dařit a postupně zaměstnával až sedm zaměstnanců. Přesto začal cítít, že se atmosféra ve městě mění.

Na začátku března se rozhodl společně s ostatními svými kolegy uspořádat proukrajinské setkání. Menendez byl pověřen tím, aby se postaral o zajištění bezpečnosti účastníků tohoto shromáždění. Bylo zřejmé, že se stanou terčem pro příznivce Majdanu. Požádal o pomoc nově jmenovaného gubernátora, ale jeho úředníci mu vzkázali, že demonstrantům garantovat bezpečnost nemohou. Nakonec se tedy dohodl s ultras fotbalového klubu Šachťor Doněck. Tito fanoušci, kteří jinak podporovali Majdan, souhlasili s tím, že účastníky setkání ochrání proti případným útokům zvenčí. Na setkání nakonec dorazily tisíce občanů Doněcka, ala po jeho skončení se na místě opravdu objevili obávaní „majdanisti“ s holemi v ruce. Došlo ke konfrontaci a spousta z obránců z řad ultras i útočníků skončila v nemocnici. Tento násilný střet se dal očekávat, ale přesto byl Menendez zklamán.

Všiml si, že příznivců separatistů bylo o mnoho více a stejně tak mezi nimi bylo až příliš mnoho těch, kteří prahli po vyvolávání násilných nepokojů. Rovněž si všiml, že většina z nich byla přímo z Doněcku. Třetí poznatek udělal v souvislosti s policií, která byla v lepším případě pasivní a v horším případě ještě majdanisty podporovala. V polovině března přijel do Doněcku ukrajinský ministr vnitra jmenovaný do své funkce po majdanských protestech. Delegace se setkala s občany, ale rovněž s fotbalovými ultras a nabádala je, aby se ozbrojili a bojovali proti prorusky naladěným obyvatelům města. Menendez byl rozčílen na nejvyšší možnou míru. Vláda přijela do jeho města, aby vybídla fotbalové ultras k násilnostem proti lidem s opačným názorem. Pokud používáte takovéto nástroje k prosazení své moci, nejste vláda, ale fanatici. Ať už záměrně či z hlouposti, hodláte vyprovokovat občanskou válku, proběhlo v Menendezovi v hlavě tehdy v březnu.

Menendez chtěl vést s proruskými aktivisty dialog. Ale jeho kolegové chtěli naopak uspořádat další protestní pochod, na kterém se on sám odmítl podílet. Byl přesvědčen, že skončí krveprolitím a na Facebooku varoval všechny, aby se akce nezúčastnili. Protestní pochod se přesto konal. Na jeho konci byli příznivci zachování celistvé Ukrajiny obklopeni separatisty. Ti na ně házeli láhve a kameny. Na konci této konfrontace zůstal na ulici ležet mrtvý devatenáctiletý sekretář místní buňky ultranacionalistické strany Svoboda.

Menendez zná mnoho lídrů z proruského hnutí v Doněcku. „Tohle nezačalo včera. Když se podíváte na protesty z roku 2003, tak už tam vidíte ruské vlajky. Už tehdy volali po připojení Doněcku k Rusku,“ tvrdí Menendez. Osobně se zná i s nejvíce viditelným lídrem z řad proruských aktivistů ve městě Pavlem Gubarevem. Menendez říká, že měl Gubareva vždy v oblibě a říkával mu familiérně Paša. „Pochází z chudých poměrů a narodil se mimo Doněck, stejně jako já. Ve městě si pronajal menší byt a doufal, že si bude moci jednou nějaký koupit. Gubarev působil jako obchodník v oblasti marketingu. Prodával inzertní plochy a uvedl do praxe systém, prostřednictívm kterého mohly nakupovat inzertní prostor v regionu i zahraniční řetězce. Byl skutečně chytrý a pracovitý. Do svého vzdělání investoval nemalé peníze," popisuje Menendez Gubareva. Dlouhou dobu se Menendez s Gubarevem neviděl. Po delší pauze Gubarevovi zavolal, aby se pobavili o tom, jak jde oběma byznys. „Byl poněkud zaskočený, když mě slyšel na druhé straně telefonu. Jako kdybych jej vyrušil z nějakého jiného hovoru. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kdo jsem. Poté prohlásil: ,Jaký byznys? Donbas se právě připojuje k Rusku!" Tehdy si Menendez dle svých slov uvědomil, že jeho kamarád Paša už neexistuje.

O týden později se stal Gubarev lidovým zástupcem v Doněcku. A o dalších pár dní později byl zatčen za separatistické aktivity a odvezen do Kyjeva. Tehdy ještě byla kyjevská vláda schopna v Doněcku uplatňovat ukrajinské zákony. V průběhu března se začalo proslýchat, že bude prostřednictvím své soukromé bezpečnostní služby udržovat pořádek ve městě nejbohatší muž na Ukrajině, oligarcha a majitel fotbalového klubu Šachťor Doněck Rinat Achmetov. Tato zpráva nevzbudila žádné nadšení, ale bylo to stále lepší, než dopustit povstání separatistů vedoucí k občanské válce. Nyní se však zdá, že Achmetov hrál dvojí hru. Na veřejnosti se nijak zvlášť neprojevoval, ale v soukromí tajně financoval separatisty.

Akce separatistů se však začaly z logiky věci radikalizovat. Na začátku dubna demonstranti vzali potřetí za několik posledních týdnů útokem vládní budovy ve městě. Jedním z jejich vůdců byl dlouholetý člen místního parlamentu za komunisty Boris Litvinov. Byl pověřen tím, aby dal dohromady dokumenty, na základě kterých by region vyhlásil svoji samostatnost. Šel tedy domů, uvařil si kafe a hledal na internetu deklarace nezávislosti, ze kterých by mohl opisovat. Použil deklaraci nezávislosti Spojených států i Kosova a vytvořil podobný kompilát pro Doněckou lidovou republiku. Přesně sedmého dubna ji nahlas přečetl v regionálním parlamentu a sklidil za to bouřlivý potlesk.

I v těchto dnech se Michail Mišin pravidelně účastnil všech možných veřejných setkání. Stal se dobrovolníkem a mnoho nocí strávil jako stráž na barikádách u regionální vládní budovy. Jedné noci byl požádán, aby pomohl hlídat v rámci dopravní policie vjezd do města. Úkolu se ujal společně se svým bývalým spoluhráčem a jedním z hlavních organizátorů povstání Denisem Pušilinem. Ten byl rád, že se s ním opět shledal.

Nikdo si tehdy nemyslel, že by podobné akce mohly vést k válce. Lidé byli jen vystrašení a nešťastní a chtěli s tím něco dělat. Většina z místních lidí by se podle Dergunova bývala spokojila s nějakou formou autonomie. Podle jeho názoru nemuselo vše dojít až tak daleko. „Když ale přišel Krym s tím, že se chce úplně oddělit od Ukrajiny, vlilo to zdejším sepratistům krev do žil a jejich agresivita začala narůstat. Anexi Krymu Putinovi velmi vyčítám. Ta vedla k tomu, že tu dnes máme občanskou válku,“ je přesvědčen Durgenov.

Dvanáctého dubna byla policejní stanice ve Slavjansku, který se nachází asi 70 kilometrů od Doněcku, obsazena neznámým komandem. Policisté byli okamžitě odzbrojeni. „Nebyli to místní lidé. Byli to velmi dobře vycvičení profíci,“ říká dnes nový šéf policie ve Slavjansku. Brzy začalo být všem jasné, že tato komanda bez insignií přišla ze zahraničí. Konkrétně z Ruska. Vláda poslala do regionu pouze pár tanků. Trvalo ještě mnoho týdnů, než z Kyjeva přišla skutečná pádná odpověď v podobě ATO, tedy antiteroristické operace. Následně se začala formovat Doněcká lidová republika, která vyhlásila referendum s otázkou směřující k vyhlášení autonomie. Autor deklarace nezávislosti Boris Litvinov se stal starostou města, manželka Gubareva přijala post ministryně zahraničí. Úloha premiéra byla svěřena politickému technokratovi Aleksandru Borodajovi, který nedávno dorazil z Moskvy. A našemu Michailu Mišinovi, bývalému fotbalistovi z Makejevky, přidělili post ministra sportu.

V prvních týdnech po přijetí ministerské funkce uléhal Mišin večer do postele s tím, že jej mohou ještě před dalším ránem přijít zatknout. Ještě stále to bylo v moci kyjevské vlády. Po několika dnech však začal tlak opadat a Mišin začal přemýšlet, jak se co nejlépe chopit své práce pro novou vlast. Doufal, že se do města brzy vrátí fotbalisté z místního Šachťoru. Válce ovšem bylo zase o nějaký ten krok blíže. Po měsíčním ostřelování ukrajinskou armádou dosáhli separatisté ze Slavjansku vedení tajemným exdůstojníkem Ruské tajné služby Igorem Strelkovem Doněcku. Strelkov se prohlásil vojenským velitelem všech separatistických sil v oblasti. Další vývoj událostí již známe. Kyjevská vláda začala formovat ATO a vyzývat ke všeobecné mobilizaci. Vzniklo rovněž mnoho dobrovolnických pluků. Zároveň postmajdanská vláda zakázala Komunistickou stranu Ukrajiny kvůli jejímu údajnému spolčení se separatisty. Z ministerstva školství byly rozeslány na východoukrajinské univerzity požadavky, aby se všichni profesoři aktivně zúčastnili mobilizace. V opačném případě budou považováni za příznivce separatistických tendencí. Jeden z profesorů na univerzitě v Charkově říká, že jazyk použitý v těchto e-mailech připomínal třicátá léta v Sovětském svazu.

Do Doněcku jsem dorazil v úterý. Měl jsem trochu obavy z kontroly svých dokladů, ale nikdo se mě na žádné papíry neptal ani ve vlaku, ani po vystoupení na nádraží. Nikde tu nejsou žádní ozbrojení muži. Ti se začínají objevovat až poblíž centra města. Město vypadá z poloviny prázdné. Jednou jsem nastoupil do taxíku a chtěl si zapnout bezpečnostní pás. Řidič se mě ptal, co to dělám. Prý tu nejsou žádní policisté, kteří by to kontrolovali. Separatisté byli, zdá se, ohledně dodržování bezpečnosti za jízdy velmi laxní. Za to prý byli velmi přísní, když chytili opilce. Ti museli za trest jít kopat obranné zákopy za město. Někteří si pak raději brali v noci černé oblečení, aby je ozbrojenci nespatřili. Dlouholetý populární starosta Doněcku Aleksandr Lukjančenko uprchl v červenci do Kyjeva, když byl nucen Strelkovem přísahat věrnost Doněcké lidové republice a byl nabádán, aby nechal v rámci přípravy na obléhání vyhodit do povětří velké budovy na okraji města.

V době své největší slávy měla Doněcká a Luhanská lidová republika rozlohu asi deset tisíc čtverečních kilometrů. Dva měsíce po zvolení ukrajinského prezidenta Petro Porošenka se území pod správou separatistů zmenšilo o polovinu. Přesto se nezdálo, že by se tím nechali separatisté nějak zvlášť znervóznit. Osobně jsem očekával, že najdu v Doněcku klasický totalitářský stát, a má očekávání se splnila. Kreml sice s oblibou nazývá vládu v Kyjevě jako juntu, ale ta pravá junta vládne právě zde v Doněcku. Moc drží v rukách profesionální žoldáci, před kterými se necítí úplně bezpeční ani zdejší ministři. Přesto jsem nečekal, že zde najdu tolik lidí, kteří vkládali a stále vkládají do těchto podivných vůdců své naděje.

V Makejevce jsem navštívil i Mišina. On a jeho přítel Aleksander Bik mě vzali na obhlídku místního železářského závodu, který byl postaven ve třicátých letech minulého století a patřil k největším svého druhu v tehdejším Sovětském svazu. V roce 1997 podnik zbankrotoval a nyní jej vlastní Achmetov. Také jsme projížděli kolem ilegálních uhelných dolů, které provozoval syn bývalého prezidenta Janukovyče Aleksandr. Na místě vidím hluboké krátery a v nich mrtvá těla. „Myslíš, že jsme chtěli žít v zemi ovládané Janukovyčem? To víš, že ne, ale co jsme s tím mohli dělat?“ říká mi Bik.

Mišin i Bik se na tragické události na jihovýchodní Ukrajině dívají úplně jinak než moji přátelé v Kyjevě či Moskvě. Když viděli liberálové v těchto velkoměstech, jak mladí lidé útočí na policisty, považovali to za pozitivní důkaz lidového vzepětí. Když zase viděli v Doněcku muže, kteří bili proukrajinské demonstranty, označili je za fašisty. V Doněcku to ovšem vidí naprosto opačně. Zdejší lidé považují za fašisty právě demonstranty z Majdanu a naopak situaci v Doněcku považují za výsledek spravedlivého lidového vzepětí. Sociolog Volodymyr Ishchenko mi řekl v Kyjevě, že „za všechno může bezbřehá tolerance liberálů k majdanskému nacionalismu. Kdyby jej podle jeho názoru hned na začátku odmítli, věci se mohly vyvíjet uplně jinak. Nejspíš by Majdan skončil a prezidentem by byl doposud Janukovyč. Ale aspoň bychom žili v míru."

Mišin a Bik jsou podle sociologů klasickým případem poražených v procesu přechodu od totalitářského Sovětského svazu k postdemokratické Ukrajině či Rusku. Bik pracoval před rozpadem SSSR jako horník a vydělával mnohonásobně víc než inženýr. Dokonce aspiroval na vstup do KGB. Mišin byl zase nadějný sportovec. Průmyslové regiony Donbasu patřily k nejvíce postiženým oblastem, které doplatily na rozpad Sovětského svazu. Tito lidé prostě chtějí věřit tomu, že kdyby se vše vrátilo zpátky, možná by zase všichni měli dobře placenou práci a bylo o ně dobře postaráno. „Říkají o nás, že jsme zrádci. Ale já se tak rozhodně necítím. Cítil jsem se tak spíš, když jsem se musel stát po rozpadu SSSR Ukrajincem. Dnes opravdu ne,“ sděluje mi rozhořčeně Bik.

A teď si představte, že jste se dvacet let snažili, aby se vaše země kousek po kousku přiblížila do Evropy. A jednoho dne se shromáždí všichni ti nespokojení a nesouhlasící s vaší politikou. Všichni ti nejchudší a neúspěšní a vyhlásí si nezávislou republiku. Co byste dělali? Mohli byste je nechat jít. Ale tím byste rovněž ztratili velkou část země s velkou průmyslovou kapacitou. Potom je na stole řešení, že byste je mohli všechny zabít. Nyní jsou všichni nepřátelé shromáždění na jednom místě. Nabízí se tedy ideální příležitost tento problém vyřešit jednou provždy. Přesně takové názory jsem slyšel od lidí v Kyjevě. Nikoliv však od nacionalistů, ale od liberálů, profesorů a novinářů.

Zeptal jsem se Mišina a Bika, jestli by souhlasili s vyhlášením nezávislosti, kdyby věděli, že to povede k válce. Stejně jako všichni příznivci Doněcké lidové republiky, i oni dva odpovídají jasné ne. Podle svých slov pouze chtěli upozornit Kyjev, aby začal jejich nároky konečně řešit. Oba zároveň poukazují na to, že Kyjev byl odhodlán proti nim zasáhnout vojensky ještě před příchodem Igora Strelkova do města.

Jak se srpen chýlil ke konci, začala se ukrajinská armáda blížit k Doněcku. Postupem času byly ostřelovány nejenom okraje města, ale i samotné centrum. Den ode dne začalo být zřejmé, že se nacházíme uprostřed bojiště. Byli jsme svědky ostřelování houfnicemi i tanky. Okraje města pravidelně zasahovaly rakety Grad. Občas jsme nad našimi hlavami zahlédli bojová letadla. Město se začalo ještě více vyprazdňovat. Jak trefně poznamenal jeden přítel Enrique Menendeze pocházející z Kyjeva, „všichni normální lidi už jsou dávno pryč“. I já jsem se nakonec rozhodl Doněck opustit a odjet do Slavjansku, kde válka začala.

Slavjansk se pro mě stal v porovnání s městem duchů Doněckem skutečně zjevením. Viděl jsem samozřejmě fotky z doby, kdy bylo město okupováno separatisty. Měsíc po jejich odchodu je však město plné života. Na ulicích vidíte poklidně se procházející lidi se zmrzlinou v ruce. Přestože mnoho budov je stále neopravených a některé se budou muset nechat strhnout. Zdejší atmosféra je však optimistická. Ne všichni jsou však s novými pořádky spokojeni. Podle jednoho mnou osloveného muže byl za separatistů větší pořádek. „Separatisté dokonce přinutili cikány, aby přestali prodávat drogy na nádraží. Po jejich odchodu se tam cikáni vrátili a pokračují ve své trestné činnosti. Platí policistům úplatky, aby je nevyšetřovali. Vše je prostě jako dřív,“ stěžuje si muž ve středním věku.

Nikoli však v Doněcku. A tam se věci do dřívějších kolejí nejspíš hned tak brzy nevrátí. Volal jsem Mišinovi. Ofenziva na jihu v něm vzbuzuje naděje. Přesto z jeho hlasu slyším únavu z války. Jeho přítel, se kterým hrál fotbal, dostal nedávno zásah do hlavy a zemřel, když pracoval ve svém obchodě s potravinami. Zasažena byla i kancelář Enriqueho Menendeze. Když jsem se vrátil zpět do Doněcku, šli jsme se tam společně podívat. Osm vypnutých počítačů vypadá v prázdné kanceláři poněkud nepatřičně. Díváme se ven z okna a vidíme horizont zahalený do šedého kouře. Téměř všechny domy v blízkém okolí byly zasaženy raketami. „Měl bych se s tímto místem vnitřně rozloučit. To všechno, co jsme tu budovali, už patří do jiného světa,“ říká smutně Menendez a já mu v tu chvíli velmi dobře rozumím.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace