Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Stěží bychom ubránili Moravskou bránu! Náčelník generálního štábu mluví o zlých věcech, které nás prý čekají

01.06.2014
Stěží bychom ubránili Moravskou bránu! Náčelník generálního štábu mluví o zlých věcech, které nás prý čekají

Autor: Hans Štembera

Popisek: Generál Petr Pavel

ROZHOVOR Netřeba už bránit republiku proti všem. Kdyby ano, máme problém a stěží bychom ubránili Moravskou bránu. Dnes nicméně nejsme schopni ani plnit závazky vůči spojencům v NATO. Náčelník generálního štábu Petr Pavel to už léta říká natvrdo, ale nikdo ho neslyší. Sní se chlebíčky, vypije káva, všichni zvýšení armádního rozpočtu odsouhlasí a nic. Nicméně tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V případě armády to může mít hodně zlé následky, říká generál Pavel v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Prezident Miloš Zeman a premiér Bohuslav Sobotka chtějí více peněz na obranu. Nicméně podobných prohlášení už jste nejspíš slyšel nespočet. Jak na vás působí nekonečná a vlastně nepřínosná jednání o nutnosti navýšení vojenského rozpočtu?

Totální skepsí ještě netrpím, to už bych to asi zabalil. Kapka naděje vždy zůstává. Je pravda, že nekonečné a neúspěšné připomínání nutnosti navýšení vojenského rozpočtu je hodně frustrující. Jak na úrovni Evropské unie, NATO, tak i na té národní, je to skutečně mnohdy házení hrachu na zeď. Neustálé opakování jakkoliv racionálních argumentů zatím nemá úspěch. Pořádají se různé konference, kde se potřeba navýšení rozpočtu odkývá, všichni se navzájem ujistíme, že by to tak mělo být, o přestávce sníme chlebíčky, vypijeme kávu, pak se všichni vrátíme domů a do starých kolejí.

Příkladem byla nedávná konference k patnáctému výročí vstupu do NATO na Hradě, kam se podařilo dostat k jednacímu stolu všechny předsedy hlavních politických stran. Na závěr konference všichni, s výjimkou komunistů, podepsali deklaraci, že nechceme být černým pasažérem NATO, že naopak chceme být věrohodným partnerem, chceme přidat na obraně, protože jsme si vědomi, že je to potřeba a situace to vyžaduje. Jen konference skončila, dostali v tom duchu dotazy od médií, jak ministr financí, tak i předseda vlády. Oba přiznali, že jsou jiné priority než přidávat na obranu.

Z toho samozřejmě plyne určitá frustrace. Tím větší, že v armádě, podobně jako v byznysu, jsou lidé zvyklí, že jejich opatření přinášejí okamžitý efekt. Buď pozitivní, nebo negativní, ale mají okamžitou zpětnou vazbu, jestli se to povedlo. Tady jde o běh na dlouhou trať. Spousta vytrvalého úsilí, a když se nám po dlouhé době podaří posunout o malý krůček, člověk to považuje za velký úspěch.

Vojenský analytik Martin Koller nedávno posoudil stav tuzemské armády velmi nelichotivě. Prý by dokázala týden bránit jeden kraj. Co vy na to?

Záleželo by na tom, proti jakému protivníkovi. Pana Kollera znám, ve svých názorech je někdy dost radikální, ale v tomto má pravdu. Je ale třeba připomenout naši situaci. Před lety jsme vědomě opustili myšlenku, že budeme republiku bránit sami. Po rozpadu Varšavské smlouvy jsme jasně vyjádřili vůli být zakotveni v systému kolektivní bezpečnosti, který je tvořen nejen Evropskou unií, ale především NATO. Tomu se postupně přizpůsobovala velikost a struktura našich ozbrojených sil. Když tedy dnes řeknu, že bychom s veškerou silou naší armády ve smyslu tradičních norem pro vedení bojové činnosti byli stěží schopni bránit Moravskou bránu, tak je to pravda.

Velikost armády už dávno není taková, abychom kolem dokola českých hranic rozestavěli vojáky jednoho vedle druhého, za ně těžkou techniku, mířili na všechny strany a čekali, odkud to na nás přijde. Dnes, jako členové NATO, dáváme svůj podíl do kolektivní obrany, která by v případě napadení začínala na vnějších hranicích NATO, tedy daleko od českých hranic. NATO v takovém případě velké krize nebo otevřené války funguje jako taková jedna velká společná armáda.

Před lety se česká armáda zaměřila na specializace, pak přišla Bílá kniha, a co platí dnes?

NATO je na rozdíl od EU postaveno tak, aby bylo schopno vést jako aliance jednotnou obranu. Již v míru má vytvořenu velitelskou strukturu a fungující, ověřené postupy na všech stupních. Ty fungují, když to zjednoduším a zlidštím, jako kostra, na kterou se pak navěšují síly a prostředky všech států, které budou schopny kolektivní obranu vykonávat. Tato velitelská struktura je tvořena nejvyšším velením v Bruselu, strategickým velitelstvím pro operace (SHAPE) v belgickém Monsu a řadou podřízených velitelství, například v nizozemském Brunssumu, tureckém Izmiru, německém Rammsteinu a jinde. Těm jsou pak podřízena mnohonárodní velitelství sborů a pod jejich velení jednotlivé státy předurčují své národní příspěvky.

Ve chvíli krize, která povede k aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy, pak Česká republika nasadí brigádní úkolové uskupení na bázi čtvrté brigády rychlého nasazení ze Žatce, doplněnou o další podpůrné prvky, ženijní, dělostřelecký, chemický, zdravotní, vrtulníkový a další, aby bylo schopné jako úkolové uskupení samostatně fungovat pod velením příslušného sboru. V takovém případě by pak velení našemu uskupení mohlo být předáno například do polského Štětína nebo německého Münsteru, kde by fungovalo v systému kolektivní obrany. Velitel by byl operačně podřízen veliteli sboru a odsud, bez našich přímých zásahů, by bylo uskupení řízeno v boji.

Takže lze říci, že NATO má vlastně z geopolitického hlediska definováno několik možných nepřátel a ti se nacházejí na východě?

NATO má vytvořeny stálé obranné plány a plány pro možné krizové situace. Ale především díky vytvořené struktuře velení a sil je schopné reagovat na hrozby ze všech možných směrů. Na jižní hranici NATO, pokud by přišla hrozba třeba ze severní Afriky, by primárně ohrožené země Itálie, Francie, Španělsko, Řecko či Turecko v rámci principu solidarity byly posilovány všemi ostatními zeměmi. Naši vojáci by tak v mírně přeneseném smyslu bránili republiku v Řecku, Turecku či v Itálii, kde jsou také umístěna velitelství mnohonárodních sborů.

Potřebuje opravdu tuzemská armáda tolik financí, tedy kolem dvou procent DPH, když v rámci NATO stačí poslat jednu brigádu?

My armádu nechceme posilovat nad rámec toho, k čemu jsme se zavázali a co nám ukládají zákony. Máme primárně dvě role. Na našem teritoriu fungujeme jako posila integrovaného záchranného systému a posila policie tam, kde už její síly nestačí. Třeba při krizích většího rozsahu, přírodních nebo průmyslových katastrofách, nebo při zvýšené ochraně státních hranic. Dalším velkým úkolem je ochrana objektů důležitých pro obranu státu. Třeba jaderných elektráren, ale i mnoha dalších objektů kritické infrastruktury. No a nakonec musíme plnit právě úkoly mimo teritorium republiky, což se týká kolektivní obrany. Vysíláme prvky podle potřeby. Od malého rotního uskupení až po největší brigádní úkolové uskupení. Na tyto úkoly máme dnes napočítanou armádu. Takzvané tabulkové počty jsou konkrétně stanoveny nejen pro personál, ale i pro techniku, materiál a zásoby. Potřebovali bychom 26 500 vojáků. Dnes jich máme přibližně o 5500 méně pouze z rozpočtových důvodů.

Takže jsou hlavní překážkou toho, abychom byli právoplatnými členy NATO, opravdu jen finance?

Finance k tomu, abychom mohli splnit ty úkoly, které jsme se splnit zavázali. My nechceme zvyšovat počty vojáků na třicet, čtyřicet či padesát tisíc. Nechceme si kupovat o dalších padesát tanků a třicet letadel víc. Jenom chceme, abychom mohli dlouhodobě udržovat schopnost plnit spojenecké závazky a úkoly dané naší vládou. Potřebujeme k tomu lidi, techniku a materiál. Například brigádní úkolové uskupení, které bychom měli poslat do akce na obranu NATO, a tedy i nás, by mělo dostat zásoby všech kategorií na třicet dní. Od proviantu počínaje, přes pohonné hmoty, munici až po náhradní díly. Proto, že se po několik let za sebou v rozpočtu výrazně škrtalo, máme nyní zásoby v některých položkách jen na týden. Z toho asi pan Koller odvozuje, že bychom byli schopni vést bojovou činnost pouze týden. Ani na ten první měsíc kompletní zásoby nemáme. Dodnes se totiž uplatňuje princip odložené potřeby, který je zakotven ve všech strategických dokumentech. Vychází z toho, že jakákoliv větší krize bude mít určité období vývoje, eskalace, které bude možné monitorovat a my tak budeme mít čas se připravit a chybějící materiál dokoupit.

Netrvá ale období krize, co se týče Východu, už moc dlouho? Nemělo by se začít jednat?

Krize na východ od našich hranic, podle mého názoru, vyžaduje změnu přístupu. Nejde o žádné dramatické navyšování počtů a schopností armády, ale jen o to, abychom své stávající úkoly byli schopni plnit v kterémkoliv okamžiku. Ne na padesát procent, ale pokud možno alespoň na osmdesát a nejlépe na sto procent. Když nám někdo řekne, že nás zítra potřebuje, tak abychom se mohli zvednout a jít. Za největší selhání bych považoval, kdyby nastala situace, kdy bych musel zavelet brigádě, aby odjela do Polska či Turecka bránit zájmy v rámci NATO, a nemohl bych jí dát to, co by měla mít. Munici, zbraně, výstroj, balistickou ochranu a tak dále. Voják může mít sebevětší odhodlání, může být sebelépe vycvičen, ale co je mu to platné, když nedostane základní vybavení.  

Nicméně doplnit vše chybějící si tedy vyžaduje každoročně dvě procenta z DPH pro armádu?

Myslím si, že ani ne. Kalkulace je taková, že rozpočet někde okolo padesáti miliard korun by měl pokrýt reprodukci všech schopností potřebných pro výše zmíněné úkoly. Jde o minimální nutnou hranici udržitelnosti, pod kterou se však pohybujeme již několik let. Reálné schopnosti armády se tak rok od roku snižují a s ohledem na vnější bezpečnostní prostředí se můžeme opravdu dostat do kritické situace. Větší investice nebo jejich část, k obměně nákladnějších položek výzbroje armády, jako letadla, radiolokátory, obrněné transportéry, vrtulníky nebo prostředky protivzdušné obrany, které se realizují vždy po delším období, lze navíc při shodě politických stran na dlouhodobé koncepci výstavby armády uskutečnit i mimo rámec kapitoly rozpočtu Ministerstva obrany.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace