Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Šéf odborářů Středula: Osobně jsem viděl pracovní smlouvu, ve které bylo 150 hodin měsíčně přesčasů, příplatky za soboty, neděle i svátky, a to vše za 8500 hrubého

26.05.2014
Šéf odborářů Středula: Osobně jsem viděl pracovní smlouvu, ve které bylo 150 hodin měsíčně přesčasů, příplatky za soboty, neděle i svátky, a to vše za 8500 hrubého

Autor: Hans Štembera

Popisek: Josef Středula

ROZHOVOR Možná je pro někoho překvapením, že každoročně vstupuje v Česku do řad odborů 10 až 12 tisíc nových členů a vzniká na 100 nových odborových organizací. S novým šéfem Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josefem Středulou si však ParlamentníListy.cz povídaly i o tom, kam uniká až 300 miliard korun ročně, nebo o tom, proč dostal jako jeden z prvních dárků ve své funkci taktovku.

Je to jen pár dnů, co jste byl zvolen novým předsedou ČMKOS a nahradil tak Jaroslava Zavadila. Můžete popsat první pocity svého působení po zvolení do funkce?

Touha po odpočinku, ale to hned tak nepřijde.

A konkrétněji?

Je toho hodně – sžít se s členy vedení. Souvisí to i s úkoly, jako jednání s členy pracovních týmů tripartity, chystám se na setkání s panem premiérem, se kterým bych rád některé věci projednal… Těším se na spolupráci i s našimi zahraničními odborovými partnery. Je to důležité, protože u nás v zemi působí velké množství německých dceřiných společností. V Německu jsou podrobovány sociálnímu dialogu a my bychom byli rádi, kdyby tomu bylo i u nás. Bude to moje první mezinárodní příležitost v mé funkci.

Co se těch pocitů týká, jeden byl výrazně umocněn. Potěšil mne. Říkal jsem totiž na konferenci, že bych byl rád, kdyby konfederace odborových svazů byla sehraným orchestrem. Ale se vším všudy… Být v roli předsedy ČMKOS znamená také umět být dobrým dirigentem takového orchestru. Znát, co jej trápí, ale umět i posílit to, kde je to vhodné. A když jsem o tom tak mluvil, nenapadla mě jedna věc – že první sjezd, který po zvolení navštívím, bude shodou okolností sjezd orchestrálních hudebníků. Nemusím asi zdůrazňovat, že to jsou odboráři zvláštní profese.

Oni hrají, mají svůj talent, ale nehrají jen pro radost, ale i pro to, že to je jejich práce, která je musí uživit. Jsou specifičtí, ale trápí je stejné problémy jako jiné zaměstnance – nejčastěji nízké mzdy (až na malé výjimky). Jsou to symfonické orchestry, orchestry divadel… Nikdy jsem s nimi v tomto úhlu pohledu nepřišel do styku. Sám jsem hrál v lidové škole umění na altovou flétnu a potom na křídlovku, můj otec působil ve Vítkováku v orchestru v Ostravě. Já to ale najednou slyšel z jiné strany. A na tom jejich sjezdu jsem od nich dostal taktovku s osobním přáním od Jiřího Bělohlávka. To vám řeknu, že to už se mnou silně pohnulo. Měl jsem totiž možnost vidět pár dnů před tím Českou filharmonii na tzv. komentované zkoušce v akci a byl to zážitek…

To je celkem překvapivé, omlouvám se, ale ne každý asi tuší, že hudebníci u nás mají své odbory. Opravdu jsou i v divadlech odbory? Nejsou tam ti jejich členové na černé listině?

Odboráři jsou přece ve všech oborech a odvětvích lidské činnosti.

Například v médiích ne.

Ano, tam je a bylo to vždycky složitější. Ale myslím, že to podcenili i samotní novináři, poněvadž se dostali do situace, kdy se z nich staly osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), což zpočátku vnímali jako pozitivní, ale brzy zjistili, že ne vždy to je kladem. Tvářilo se to jako výhodné, finále často pak ukázalo, že opak je pravdou. Ale když jste se pozastavila nad odbory v divadlech, víte, jaká je nejznámější odborová cena v České republice?

Přiznávám, že opravdu nevím...

Cena Thálie. Uděluje ji Herecká asociace, a ta je členem konfederace odborových svazů. A v jejím  prezidiu nejsou vůbec žádná neznámá jména – například známý dabér Jiří Hromada, Ondřej Vetchý a mnozí další - Táňa Medvecká, Valerie Zawadská, Ivan Trojan. Václav Postránecký byl v minulosti prezidentem.

Je to spíše tedy neznalostí, než že by to nemělo tradici. A v těch divadlech má spousta herců tvrdé podmínky – zvlášť ti, co nejsou v Praze, ale v divadlech krajských, nemají šanci získat další práci v reklamě nebo v dabingu. Nemají to jednoduché a každý den bojují o peníze o přežití. U nich to není jen tím, že dělají něco z talentu, ale když ho spojí se svojí profesí, musí se tím i uživit. A když se nyní všude šetří, je to stále těžší.

Jak jste na tom celkově s členskou základnou odborů? Hovoří se o úbytku členů – je to tak, nebo se ten úbytek zastavil a naopak rostete?

Je nutné nejprve říct, že naše republika neměla v minulosti přirozenou odborovou organizovanost. Nebylo to tedy určitě 90 nebo 95 procent zaměstnanců v odborech. Postupně je ale nutné, aby se ta organizovanost dostala na nějakou normální úroveň i ve srovnání s jinými zeměmi. Jestli to bude 25 nebo 27 procent, to je otázka.

Kolik je v současné době tedy to číslo?

Pohybuje se to kolem 25 procent. Ale možná ne každý ví, že i v zemích, o kterých se všichni domnívají, jak jsou odborově silné, nemají silnou odborovou členskou základnu. Například ve Francii je to jen v řádech jednotek procent. U nás se hovoří o desítkách procent, ale z našeho pohledu si myslíme, že se lidé neoprávněně chvějí, kdykoli se jich někdo zeptá, zda jsou členy odborů či nikoli. I proto jsme spustili tu kampaň, která vyvolala takový zájem na sociálních sítích.

Lidé se bojí, že pro jejich odborové členství by je mohl někdo stíhat, pronásledovat nebo šikanovat. To přitom nelze, to si nikdo nesmí dovolit. Důvod je jednoduchý – zaručuje to Ústava a každý má právo na odborové organizování. Je to přitom jedno z práv, které se muselo po roce 1989 tady napravit. Tehdy jsme se nemohli svobodně sdružovat, shromažďovat a už vůbec ne pořádat nějaké protestní akce nebo demonstrace. Její vůdci by v té době jen často měnili věznice – a to je také dobré si uvědomit. Je v tom rozdíl, co bylo a je. A to členství má své důvody.

Lidé nejsou v odborech jen proto, že by chtěli platit členské příspěvky, ale jde jim o to, aby měli lepší pracovní podmínky. Máme empiricky zjištěno, že ty firmy, v kterých odbory působí, mají v průměru vyšší výdělek o 3000 korun a na mediánu je to o zlomek více než 4000 korun. Takže se opravdu dá říci, že kdo je naším členem, má v průměru vyšší příjem než ten, kdo jím není. Ročně to je v tomto průměru cca 48 tisíc korun – a to je opravdu hodně. A to nehovořím o benefitech, o týdnu dovolené navíc. To už tu částku navyšuje minimálně na 50 tisíc korun za rok navíc.

Vstupují tedy noví členové do odborů?

Ano. Každoročně si to zjišťujeme – nejen kolik je nových členů, ale i nových odborových organizací. Ta čísla se pohybují mezi 10 až 12 tisíci lidí ročně. To je obrovské množství nových členů. A k tomu je ročně i stovka nových odborových organizací. Já tedy velmi sebevědomě, a domnívám se, že i právem, říkám, že být členem odborů v České republice je mnohem více sexy než být členem politické strany. Dokonce máme násobky počtu členů některých politických stran. A to by mělo vést k zamyšlení a rozhodně ne k nějaké kritice. Ti lidé se sdružují ne kvůli orientaci k nějaké politické ideologii, na to se jich nikdo neptá. Náš cíl je jasný – mít lepší pracovní podmínky. Celorepublikově se chceme zabývat lepšími penzemi, platy, sociálním dialogem, výší zaměstnanosti, chováním k jistým skupinám, které jsou nějak handicapovány na trhu práce.  

Proto tedy vznikla i ta kampaň?

Ta vznikla velmi spontánně i ve vazbě na to, co bylo tématem, toho, o čem jsme mluvili na našem sjezdu. Okamžitě se pustila do sociálních sítí, na kterých jsou nyní odbory velmi aktivní, objevilo se tam i naše nové logo odborů - a ano, měla úspěch, což mě velmi těší. Hned jsme s tím logem mohli začít i pracovat a zakomponovat ho do našich aktivit.  A chceme samozřejmě i dál pomáhat jednotlivým odborářským svazům podobnou formou.

A když je květen, kdy se slavil Svátek práce, je dobré asi připomenout, že osmihodinová pracovní doba není normou. Lidé by si měli uvědomit ten rozdíl, proč je dobré v odborech být a zároveň i věděli to, co odboráři dělají  i pro ty, co v oborech nejsou. Myslím totiž, že mají plné právo říct, že jejich morální kredit je ještě o něco vyšší, poněvadž to, co dělají, nedělají jen sami pro sebe, ale i pro ostatní, kteří v odborech nejsou.

Pro ty, co se jen svezou?

I tak se to dá říci, ale já bych byl raději, kdyby si spíše ti lidé uvědomili, že někdo jiný pro ně něco dělá, a že je slušné a korektní těm odborářům a odborářkám poděkovat.

Já se ještě vrátím k té osmihodinové pracovní době. Byla připomenuta nyní nedávno ve výroku pana profesora Kellera a bylo to poměrně diskutovaným tématem… Zmínil se totiž o jejím zkrácení, ale možnosti vyplácení stejné výše mzdy – pokud to velmi zjednoduším. Co si o tom myslíte vy?

Je to víc věcí. Když to vezmeme od počátku v souvislosti s vazbou na nezaměstnanost. Ano, pomohlo by to. I v jiných zemích se na to přistoupilo, že se snížila pracovní doba. Předesílám, že z našeho pohledu by to ale byla pracovní doba bez snížení mezd, v žádném případě by totiž nebyl důvod ke snížení mezd u nás. A vznikla by tím zcela logicky nová poptávka po dalších nových zaměstnancích. Ale ne zaměstnancích na nějaké zkrácené úvazky, ale na plnohodnotné režimy. Ta snaha zavedení 35 nebo 36hodinové týdenní pracovní doby v některých zemích byla motivována právě tím důvodem, aby se objevila nová pracovní místa, která už často opravdu není jak jinak nově vytvářet. Alespoň ne v řádech tisíců nebo desetitisíců. Je proto nutné uvažovat, že i ten trh práce má nějaká svá omezení. Takže souhlasím, ovšem bez snížení mezd.

Ten další bod takovéto myšlenky pak spočívá v tom, že délka klasické délky pracovní doby by měla být v tom výše uvedeném kratším režimu. Ano, jsou tu požadavky na to, aby u nás vznikaly různé typy pracovních režimů (úvazků). Řeší se to nyní často v řadě firem. Souvisí to i s tím, kde se ta firma nachází… Ale nemělo by to překročit maximální délku pracovního týdne 40 hodin. Organismus člověka je totiž – hlavně u fyzické práce – značně vytížen. A pokud jde o směnný provoz s nočními, jde opravdu o velmi nepřátelský systém, který lidskému organismu škodí. Způsobuje i poměrně vážné zásahy a dopady na zdravotní stav těchto zaměstnanců.

Délka pracovní doby je v Česku poměrně často diskutované téma, to je pravda. Co s tím?

Tato otázka je hlavně důležitá i s ohledem na určité specifické profese. Délka pracovní doby a přesčasy… Ty jsou nešvarem, který se u nás též dost zneužívá. Lidé jsou nuceni je vykonávat s tím, že si tak něco přivydělají.

To je ten lepší případ...

Souhlasím, ano, v lepším případě. Jsou však i situace, kdy se s přesčasy jaksi automaticky počítá, zařazují se do mzdy a vznikají tam opravdu nepříjemné a hrozné stavy. Osobně jsem třeba viděl pracovní smlouvu, ve které bylo zapracováno 150 hodin měsíčně přesčasů, příplatky za soboty a neděle a svátky, a to vše za 8500 korun hrubého. Myslím, že tady už se o nějaké slušnosti vůbec nedá hovořit. To je minimální mzda, snížená ještě o přesčasy... V 21. století by toto v České republice už dávno být nemělo. Mělo by být ctí zaměstnavatele též zaměstnance slušně zaplatit. Případ, který jsem popsal a vím, že se sem tam vyskytuje, už se ale opravdu blíží otrokářství.

Váš kolega z Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek se dal do boje kvůli takzvaným výdajovým paušálům pro živnostníky. Cítíte to jako důvod boje i pro vás?   

Daně je třeba řešit komplexně. Nelze vytrhávat jen něco. OSVČ (osoby samostatně výdělečně činné - tedy ty, co pracují na živnostenský list, pozn. red.) by neměly být  jedinými, kdo by se hlavně měly připravovaných změn obávat. Je však pravdou, že vývoj v těch paušálech byl až tak dramatický, že to logicky asi musí vyvolávat touhu po nějaké revizi. A ta opravdu přijít musí. Když mám hovořit ale za sebe, já horší situaci vidím spíše v oblasti transferových cen. To, jak se chovají některé subjekty (firmy) při převádění finančních prostředků mimo území ČR. Ta částka je totiž opravdu vysoká a je třeba se nad tím zamyslet. Hovoří se totiž o objemu asi 300 miliard korun ročně (informace vycházející z čísel Ministerstva financí). To je velký balík peněz, který by měl zajímat Ministerstvo financí a mělo by být jeho ambicí to nějak řešit.

Vyjednáváte kolektivní smlouvu třeba i s takovými firmami?

Při kolektivním vyjednávání se mnohdy s takovýmito firmami setkáváme. Je vždy s podivem, že argumentují skoro tím, že jsou málem před bankrotem a že tudíž nemohou zaměstnancům přidat. K tomu používám často jeden příklad: O rakouské firmě, která má u nás nějakou pobočku. V České republice dává svým zaměstnancům 20 tisíc korun hrubého – dejme tomu – k tomu za zaměstnance odvádí všechny zákonné odvody. V Rakousku u té samé firmy je sjednána pro nekvalifikovaného dělníka kovoprůmyslu minimální mzda pro rok 2014 ve výši 1688 eur. My přitom tedy máme minimální mzdu jen něco přes 300 euro. Oni tam mají pětkrát vyšší mzdu.

Mě tedy bude zajímat, jakým způsobem se tady chceme do budoucna dívat na mzdy, na platy, jak jsme schopni se v nějaké dohledné době na nějakou srovnatelnou procentuální úroveň dostat. Nemyslím si totiž, že Češi jsou líní, nešikovní, že pracují méně než ostatní. Nebo že pracovat neumějí, či pracují méně kvalitně nebo s menší intenzitou… Nelíbí se mi role, která se tu nabízí – že bychom byli jen nějakou dílnou Evropské unie. Ambice bychom měli mít v tomto ohledu vyšší, já je jednoznačně mám. Mělo by se to určitě i projevit v naší životní úrovni. Když budeme mít více peněz, budeme mít vyšší spotřebitelské nároky a rozproudí se tím i naše ekonomika. 

Například ve společnosti Hyundai je momentálně stávková pohotovost. Jaká je situace na jiných místech Česka – vláda má za sebou již oněch 100 dnů hájení – myslíte, že se mohou objevit opět nějaké snahy o případné protesty? Nebo očekáváte spíš klid?

Je třeba říci, že vláda ve stavu k privátním subjektům a kolektivnímu vyjednávání nemá žádný nástroj – takže do toho vstupovat nemůže a nelze ji ani v tomto ohledu v ničem vinit a tudíž proti ní projevovat snahu o protesty. Ovšem co je její doménou, je příprava státního rozpočtu – ten se totiž promítne též do platů veřejné sféry – hlavně státní správy. A jeden z těch signálů, které ukážou, jak si vláda stojí, bude řešení otázky, zda bude schopna přidat lidem v této veřejné sféře na platech. Pokud zapomene na své vlastní zaměstnance, může z toho být velmi nepříjemná situace. Já je nevyvolávám, ani vyvolávat nechci, ale když se nyní tak intenzivně bavíme o rozpočtu, tak je potřeba říct, že my v tomto sebevědomí máme, protože lidé si zaslouží navýšení mezd napříč všemi sektory. Důležité je, jak to bude naše ekonomika schopna zvládnout. Jelikož nastaly ale změny ve výběru daní a pojistného, je logické, že ty prostředky na zvýšení platů by byly. Tím však není narušena z naší strany snaha o šetření tam, kde se šetřit dá. 

Ano tedy, v tomto může ke střetu s vládou dojít. Ale uděláme vše proto, aby se tak nestalo. Diskuze nad rozpočtem začaly a jsem rád, že letos tak brzy. Do konce září by návrh rozpočtu měl být předložen Poslanecké sněmovně.

Alena Hechtová

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace