Pornoherečka: Jak jsem v USA podepsala kontrakt na vytvoření odlitku svého „nástroje“, aby podle něj lisovali umělé vagíny
15.12.2013
Foto: repro
Popisek: Tarra White, Porno a já
UKÁZKA Právě vyšla kniha Porno a já od Tarry White s podtitulem Kniha, které nic lidského není cizí… Nejúspěšnější současná česká pornoherečka Tarra White přichází s otevřenou zpovědí o své cestě za slávou a bohatstvím. Vzpomíná na své začátky, jak jen pár dní po svých osmnáctých narozeninách natáčela s Robertem Rosenbergem. Jak si během půl roku stačila vydělat tolik peněz, že už je neměla za co utrácet. O tom, jak ji chtěli prodat šejkovi nebo jak znenadání přišla ke svým umělým ňadrům. Prozradí vám, jaké trapasy se mohou stát při natáčení porna a jaké to je, když ji někdo pozná na ulici a začne vykřikovat: „Já vás znám…“ Nabízíme na ukázku celou kapitolu.
Na ulici
Když ke mně někdo na ulici přistoupí a řekne mi, že mi fandí a třeba poprosí o autogram, vždycky mě to překvapí a potěší, protože to neočekávám. Jednak proto, že si stále odmítám připustit, že bych byla kdovíjak slavná, a jednak proto, že já být fanouškem porna, asi by mi bylo trochu trapné jít za svou oblíbenou hvězdou na ulici. Divný, co? Ale mám to tak, něco z té konzervativní výchovy ve mně přece jen asi zůstalo.
Z toho pramení i to, že když na mě někdo vybafne třeba v obchodě, jako se to stalo před časem, můžu působit odměřeně. Tak kdybych na vás náhodou někdy vrhla ošklivý pohled, není to nic osobního, ale jen a jen to, že jste mě překvapili. Tehdy v obchodě, kde jsem si právě vybírala spodní prádlo, ke mně přistoupil pán a říká:
„Promiňte…“
„Co je?“ přivyjela jsem na něj, protože když vás někdo osloví ve chvíli, kdy držíte v rukou podprdu, co si o něm máte myslet.
„Podepsala byste se mi?“ poprosil mile.
„Jasně,“ souhlasila jsem, hned jak jsem pochopila, že to není úchyl. Ale nebylo kam se podepsat. On neměl papír, já taky ne. Pak ale sáhl do peněženky, vytáhl pětistovku a podal mi tužku.
„Vždyť jí znehodnotím,“ namítla jsem, ale on se usmál a odpověděl:
„Naopak, konečně bude mít nějakou cenu.“
Tak jsem se mu na tu bankovku podepsala, on poděkoval, odešel a já měla po zbytek dne dobrou náladu. Nejen proto, že mě ten pán potěšil, ale i proto, že v oběhu teď koluje jedna pětistovka, kde je můj podpis vedle podpisu šéfa České národní banky.
Jindy jsem si zase vybírala počítač, když ke mně přistoupil mladík a já jsem na něj v domnění, že to je prodavač, začala chrlit požadavky, co všechno by ten počítač měl umět, co potřebuju, aby tam bylo za programy a tak. Nechal mě vymluvit a pak mi řekl, že není prodavač, ale že by se chtěl se mnou vyfotit. Tak jsme se vycvakli, on šel a já mohla svůj monolog znovu říkat skutečnému prodavači. Je to prostě tak, že zájem fanoušků mě vždycky překvapí. Na festivalech v něj doufám, že v běžném životě ho nečekám.
Tím, že mám velkou základnu fanoušků v cizině, si mě občas fanoušci odchytí i v zahraničí, kde mě to ale překvapí ještě o to víc, protože když si vezmete, že v takové Paříži žije skoro stejně lidí jako v celé naší republice, a na zastávce metra tam k vám přesto přistoupí pán, že se s vámi chce vyfotit, tak to mě dostane. Nebo když jste na letišti a tam za vámi přijdou dva na první pohled chudí Uzbekistánci, kteří vám začnou vyprávět, že žijí ve stepi, kde ve chvíli, kdy kolem proletí signál, sledují vaše filmy. Což je hodně vtipné, když si představíte, jak dva pasáci koz sedí někde na kopci, čekají na signál a když ho mají, jediný jejich zájem je sledovat, jak si to nějaká Tarra White rozdává před kamerou.
Ale úplně nejvtipnější zážitek s fanouškem jsem měla ve Spojených Státech, kde jsem podepsala kontrakt na vytvoření odlitku svého „nástroje“, aby podle něj lisovali umělé vagíny. Letěla jsem už nazpátek a do kufru jsem si dala tři své odlitky. Dala jsem je hned nahoru, protože se ve mně probudil provokatér, který doufal v to, že celníci při kontrole na letišti kufr otevřou a polije je horko a stud z toho, co tam uvidí. Ale jak ty odlitky byly silikonové, tak nic v kufru nezapípalo, celníky to nechalo v klidu, pustili mě bez kontroly zavazadla a já byla opravdu velmi zklamaná. Kamarádka do mě ryla, že moje frnda už nikoho nezajímá, když za mnou najednou někdo na celou letištní halu vykřikl:
„Tarra. Tarra White!“
Otočila jsem se. Za mnou stál obrovský, asi dvoumetrový černoch, celník, s rozpřaženýma rukama a křičel dál:
„Tarra White! My na vás koukáme s manželkou a je to super, vy jste super, oh my god, to mi neuvěří, až jí řeknu, že jsem viděl naši oblíbenou pornstar.“
Vážně jsem měla radost, že jim zlepšuji jejich sexuální život. Ale celé letiště JFK v New Yorku o tom přece jen vědět nemuselo.
Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na ');! Těšíme se na ně.
Vložil: Redaktor KL