Co zmizí, to nezaclání. Asi... Seniorka jede na jih
04.10.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Jediný, co mě teď hází do pohody, je spokojená Kočka. Netloustne nějak?
Abych tak pravdu řekla, ještě jsem se zcela nevyrovnala s minulou krádeží. S tím, že někdo prosmejčí můj privátní prostor, vezme, co se mu hoďi, a zmizí.
Nevím, ale pořád se s tím nějak nemůžu srovnat. Mám z toho ukrutnou depku a řekla bych, že se není co divit. A bojujte proti ní! Jakým morálním kodexem to byl obdařen ten zloděj, že se dal na vykradení spřáteleného bytu důchodkyně, která je v podstatě díky mrtvici mrzák a žije ze čtyř stovek eur měsíčně, plus když mi někdo něco dá...
No, měli tady okolo Vánoc spoustu přátel, a jestli je pověřili krmením kočky, tak je možný, že při tý příležitosti... Kdo ví, kdo to tu čmajzal. Vánočních dárečků tu měli hafo.
Myslím, že to vzniklo takhle, protože nechci uvěřit, že by to byla přímá čorka z kamarádství, ze známosti od někoho, s kým si tykám. Vlastně ten dotyčnej ani nemusí vědět, co všechno si sám sobě ten tajemný kdosi daroval.
Fakt mám pocit, že mě měli za kriplíka, který už se ze špitálu domu nevrátí, a tak se tadyti kámoši dobře obsloužili. A já nevím, bylo to tak, nebo nee? Ke krádeži v každým případě došlo. To je bez pochyb.
Sranda je, že mi to mohlo dojít hned u toho nezvěstnýho řeckýho jogurtu. Bezpečné vím, že jsem ho před odjezdem nechala kilo vedle ledničky, a prý ho nenašla. Takže před ní tam musel někdo už hospodařit. To znamená, že tam ještě musel někdo být, kdo měl klíče.
A okolo Vánoc sorry, ale Brňák byl tou dobou už bezpečně v Brně a kamarádka v Rakovníku. Do špitálu za mnou tehdy přijela vícečetná veselá grupa mladých lidí, o které nevím vůbec nic, jenom že tam, ve špitále, udělali fajn atmosféru. Jo, to bylo fain. A z nich to mohl být úplně kdokoliv.
Ještě mě teda udivuje moje nebystrost. Kdybych totiž teď neodebírala tu koloběžku z jejího stálého místa, že jsem ji chtěla darovat Barbie, tak bych si nejspíš stále ničeho nevšimla, a až teprve kdybych chtěla něco s mojí vegetací, třeba za rok nebo za dva, a to bych teda zírala.
Jo, mohla jsem na to přijít dřív, kdybych přijala pomoc s ořezem větví od Brňáka, trochu jsem ho podezírala, že si hlavně s chtěl s tím mazaným strojem pohrát. Jsou to hračičkové, chlapi. Jinými slovy, jak jsem ho vypekla...
Respektive takhle, Brňák by normálně vykonal svoji práci, a pokud by přežil ve zdraví, já bych se celou dobu modlila, aby nespad. Ten stroj bych normálně uložila zase na zem za koloběžku a tenhleten vtipnej vercajk by se mi zdejch až pak, po zákroku v mým záhoně, tak bych časem objevila u koloběžky, že tam za ní cosi chybí. Ale až taky po čase a třeba bych měla posekáno.
Ale po návratu ze špitálu jsem vůbec nepochopila klíčovej moment, proč bylo za mého pobytu ve špitálu hýbáno a posouváno s řidítky tý kolobežky. Možná bych na to přišla skoro hned, a ne až teď, za půl roku. Inu, asi zanechám detektivního pátrání, kterým stejně ničeho nedocílím.
Ale dovolte mi se v tom ještě trochu neškodně poráchat. Ono totiž to vypadá, že lupičem mohla být i praktická ženská. No, kdo by jinej odnášel do svého vigvamu takovou věc, jako bylo praktické šťouchadlo na brambory? Taková drobná malá domů...
Jo, je pravda, že zpravidla mám ukrutnej chaos, nepřehled, ale já se v tom tak nějak dálkově orientuji. To znamená, že po chvilce nacházím věci, když je potřebuju. Příklad: Mám uvařený brambory, velitelskej mozek zhodnotí situaci a ruka už vyrazí na konkrétní místo pro šťouchadlo. A tam najednou? Nic. A to mě může vzít čert, protože zkuste rukama po mrtvici hladce ušťouchat brambory vidličkou. Dost obtížný.
Praktická čínská brousítka a krájítka na zeleninu zmizela tři. Doufala jsem aspoň v to, co bylo v kuchyni. Hm, tak to taky zmizelo... Pilník mi nechala kamarádka, že ví, že s těmahle rukama nemůžu stříhat, třeba nehty. Pilníkem to jde ubrousit. Tak už ne. Odešel a patrně ani nepozdravil...
Tyhlety drobnosti se dá říct, že se prostě ztratily v tom čurbesím zmatku, že někam v tom binci zapadly. Ale šťouchadlo na brambory ne, to není až tak malý. Neumím si představit, že by ho někdo hodil do odpadků. I když znala jsem toho cáklýho profesora z PF UK, který uklízel hrnky od kafe s příslušenstvím tak, že rovnou do smetí, a nejspíš měl pocit, že je to tak v pořádku.
Jestli ona ťo nebude nějaká úchylka. Nójo. Ale sekačka na vysokou zeleň? To je zas dost jiná kategorie. Zbyla mi z ní v patiu jen patnáctimetrová elektrická šňůra. Že aby se jako dosáhlo všude.
Jo a teď od Vánoc taky bídně vidím, nemluvím, skoro nechodím... Opouštějí mne tyhlety životní funkce. Tak třeba se mi to celý jenom zdálo. Zapomenout na všechno? No, jak ráda bych byla, kdyby to tak bylo možný.
Kdyby to bylo fakt možný. Ale tohle je něco tak neuvěřitelně podlýho, že se s tím můj vlastní mozek nedokáže smířit. Že mne to připravilo o humor. Ono to přebolí. Jako všechno. Ale zůstane po tom rána. Takovej výraznej českej šlic.
S čém vším já jsem se za poslední roky tady musela rozloučit. Smířit. Od čeho se odříct. Nakonec zdraví je holt zdraví. A ještě mně vtipná česká partička mladých okrade. Nějak se mi už fakt nechce bejt. Už nechci bejt statečná. Chce se mi brečet, schoulit se pod deku a vyčkat, dočkat se konce. Anebo to moře, to mi nikdo přece ukrást z bytu nemůže...
A obyčejný, krásný věci. Jo, bouřka huhlavá tu řádí furt. A krásně mírně prší. Tak haj hou, jo, krásný věci tu jsou...
Vložil: Lea Hniličková