Krade se i ve Španělsku, jenže u mne to byli Češi. Hnusný pocit

Foto: Lea Hniličková

Popisek: Prázdná, nebo plná, obě vypadají stejně.

SENIORKA JEDE NA JIH: Krade se. Všude. Jo, dokonce i tady. Co není dobře přivázaný nebo přibitý, to vám může někdo vodnýst, než se nadějete. Viz moje první krásná bílá kóloběžka Aovo… večer pod svoji stoličkou byla a ráno už ne… přitom jsem si všimla obdivného pohledu, který jí ten maník, stříhající větve věnoval a blbě namyšlená jsem v duchu konstatovala, to koukáš, viď.

No druhý den jsem koukala já. A šla jsem holt koupit novou… Potřebuju ji. Bez koloběžky se tu  nehnu z místa.  Byla to ta stejná, tak jsem ji jen zlehka projela, podruhé jsem pořádně nabila, a potřetí už ne, dostala mě mrtvice. A bylo po ježdění. Sotva jsem  stála na vratkých nohách a zapomněla jsem úplně všechno. Takový super dárek k novému roku to byl.

Nemohla jsem najednou  mluvit číst, psát, jíst, krmení hadičkou je nejhnusnější věc. O kočku se mi staral můj Brňák, taky má kočky dokonce 2, tak ví, jak. A odjížděl a staral se mi taky o prošlou zdravotní kartičku. Pak si mě převzala na starost kamarádka. Ta zas má tři psy stále s sebou. A jak jsem po tý krádeži všeho osamělá, tak jen jsem se naučila trochu psát levou rukou, objednala jsem si pro pohyb po vsi kárku. Tříkolovou, aby se mi sem vůbec vešla. A snažila jsem se zase o normální život. Šlo nešlo není důležitý. Prostě muselo jít.

Koloběžka se stala nechtěnou, nehybnou ozdobou pokoje a zvolna jsem přemýšlela, co s ní. Zatím ležela u knihovny, kde se nad ní občas vypínal řetěz elektrického nástroje na střih vysoké vegetace, který jsem si taky tak nějak z rozumu nerozumu pořídila. Mám zkrátka  ráda svůj  vercajk, se kterým už pak může pracovat kdokoliv. Řezali tady, před dvěma lety chlapci, řezali, ale málo. Letos to je potřeba zase. 

Brňák se nabízel, že mi to ořeže, přece mám tu dlouhou pilu. Ale od něj jsem to, při představě, že se náhodou skulí z lešení, nechtěla. Kdo mu kdyžtak  zaplatí marodný? Tak jsem objednala kopytoidní maníky, nástroje měli stejný, ale svoje a stáli mě hnusných 480 eur.  Tfujtajfl... A ještě to volové chtěli cash. A nechtěli pochopit, že já živé peníze u sebe nemám nikdy. Platím účtem. Konečně  mě zdejší kamarádka, která zná, co já ne,  poradila bizum, protokol, přes kterej jde zaplatit účtem. Uf.

Ještě o mně dobří Španělé roztrubovali, že nechci zaplatit a sousedka, o který si myslím, že je legalizovaná okupa, se chtěla přiživit, že  by mi jako aspoň  uklízela dvoreček. Za prachy. To jеn tak vložila do diskuze o tom ořezu větví. Kradu snad? Ukázalo se, že by si představovala 200. 400 mám důchod  a přitom tam skoro nic není. Pár papírků.  Měla by to za hodinu. Slušnej honorář si představovala. Docela by mne zajímalo, kolik má ona. O kolik víc...

A zase jsem šupajdila do špitálu, tentokrát netuším, co to bylo, ale k obědu si hlavně  pamatuju fantastický rizoto. Rýžový zázrak se zeleninou a asi nakrájeným kuřecím párkem. Boží papů, ti tu umí vařit... Skvělý ale ten  pobyt zase v nemocnici mi tentokrát moc štěstí nepřinesl.  
Na doktorovu otázku, kdy vás asi pustíme domů, jsem  bídnou mluvou, jíž jsem tehdy byla schopna,  odvětila, že hned, jak to bude možné. Já si dělala skoro jako legraci, on teda pan doktor to  vzal asi tak, že nehodlám ve špitále vylehávat, že fakt chci domů. Pousmál se, ale během dalšího týdne to opravdu vyšlo. A vypuklo těšení na Kočku. 

Po tomhle potrefení chorobou mi zůstalo dost mizerný vidění. Ne že bych předtím  viděla jak ostříž, ale rozhodně to bylo lepší, nerozmazaný....

A byla jsem zase doma. Když člověk přebírá svoje majetky a nepříliš dokonale vidí, náhle je jeho svět plný překvapeni. No prostě najednou špatně vidí... Vůbec jsem třeba nerozlišovala tváře. Ztratila jsem schopnost  vidět detaily. Řekla bych, že to nikdo nechápal a mě překvapila tehdy lehce po Vánocích reakce na hledání mojí bílé osušky, kterou jsem si před odjezdem do špitálu přikrývala kolena a která teď, po návratu domů, nikde nebyla. A že prej když mám takovej bordel, tak se nemůžu divit, že něco nemůžu najit. Zajímavá teorie zmizení.

Osuška je hmotná věc. Když byla na jednom konkrétním místě a najednou není nikde, tak je to divný. Pravda, byla poněkud uvozřená, ale na výhoz bych to rozhodně neviděla, když existujou pračky. Podobně nervní reakce přišla, když jsem hledala zelenou nerezovou lžičku, která třeba zapadla do nějakýho obalu od něčeho, to je tady možný,  tedy bylo, po zásahu Barbie už ne. Kilo bílýho řeckýho jogurtu to vzalo asi s někým na kafe, muselo mu to dost slušet, ještě byl plnotučný. A odešel patrně v celé svoji boubelatosti. Teď už jím jen hubenej, takže dobře mi tak, že zmizel... Nevím, jak to dělají, ale furt chutná skvěle i ten hubenej.

Další, co z mého příbytku zřejmě prchlo ozlomkrk, byla gumová protiskluzová čtverečkovaná dečka. Která vypadala všelijak, ale fungovala skvěle. No holt jsem musela proti zabití se vstupovat do sprchy v gumových kroksech, či jak se jim říká. Až teď  mě skvělým protismykem vybavila Barbie. To fakt moc děkuju.

No, kudy se odpotácela  velká petka olivovýho oleje z Mercadony, po tom radši nepátrám.  Byla a najednou nebyla, jak v pohádce. Tenhle můj ztracenecký magořín už  se skoro završuje prázdnou plynovou bombou, ve které zkrátka už nic nebylo, naštěstí mám ty tři deky ovečky a s nima se ta zima celkem dala přečkat. Jo a vrchol večera -  tuhle jsem Barbie dávala mojí bílou koloběžku, už mi je stejně k ničemu a ona má nějaký dítě, tak by mohli jezdit spolu nebo s manželem, když si seženou nabíječku.

A jak jsem tak  vyskladnila tu kolobrndu, tak jsem si teprve všimla, že za ní nějak nic není a že mi z pokoje, z mýho bytu zmizela i ta motorová kosa pro úpravu přerostlé vysoké  vegetace, viz obrázek. Zázrak, co? Ale bohužel je to tak. Prostě zmizela a už není. Dost slušná malá domů. Získáno od kripla, co už to stejně nejspíš nebude potřebovat. Bud už stejně brzo chcípne, anebo si někoho zjedná.

Přátelé, jsou-li tací, tak se mi nedivte, že teď bejvám poněkud v depresi. Přijde mi tuta zlodějna tak strašné sprostá, že mi dělá dost velkou potíž i o tom psát. Protože Češi. První koloběžku ze dvorku poctivě ukradl patrně nějakej španělskej ptáček a dobře mi tak. Brňák mi říkal, že si ji mám dát pod zámek. Za blbost se zkrátka  platí.

Ale tohle? Celej čas sem mohli neomezeně, když jsem byla v nemocnici, jenom tři lidi. Tři Češi. Ať to probírám ze kterýkoliv strany, ve finále je to prostě hnus. A mám teď  intenzivní pocit, že mým  bytem prošel roj žravých sarančat. Co mohli, sežrali... Vůbec si s tím  nevím rady. Protože to jsou všecko mý kamarádi... A jenom se ptám, co jsem udělala spatně? Půjčila jsem klíče lidem, kterým jsem naprosto věřila. Bolí mě jenom tohle psát. Češi…  Já fakt nevím. A jediný, co můžu, je napsat: KARMA JE ZDARMA.

Vložil: Lea Hniličková