To tedy fakt musím aneb Zmatek v papírech. Seniorka jede na jih
06.09.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: A hurá domů. Tady už to znám.
Hrozně nemám ten pocit ráda. Když něco fakt neodvratně musím a není zbytí. Sídlí u mne taková ta hodně rozvinutá prokrastinace. Ke všemu, co musím, pak přistupuju fakt až tehdy, když už to jinak nejde.
Teď se mi to naprosto pravidelně stává s lékama a s nutností si pro ně konečně už zajít. Už zase nemám ani jedinej ten Atorvastatina a ten prej je nutnej. Tak ho teda beru, i když si o tom myslím svoje, ale moje logika a myšlení..., eh.
Zkrátka když vidím, že dneska už večerní dávku nemám, tak se nedá nic jinýho dělat než vyrazit. No, a tak je ze mne tak trošku závislá fetka. Co jsem si neuměla nikdy ani v divokém snu představit, že nebudu moct žít bez nějakých prášků, tak to už je tady.
Před pár rokama jsem s obdivem zírala na kamarádku, která si hned ráno udělala pořádek v práškách, a říkala jsem si: Tak tohle já bych nemohla. Nikdy! A vida, už jsem tam. Ach jo.
To znamená sebrat se a odjet do lékárny, anžto nejsem rezident, aby mi to mohli posílat na objednávku. Získání rezidence mám zase trochu mimo a složitý, bo papír S1 i empadronamiento, oprávnění k pobytu, mám prošlý a na to na oboje se čeká a musím do nějakýho terminu. A v tom já mám zmatek. Jako vždycky.
Jak jde o papíry, jsem totálně zmatená. A po mrtvici čím dál tím víc. A při cestách kamkoliv taky bloudivá. Ale aspoň jsem si teď našla jinou lékárnu. Internacionál se jmenuje a je fakt za dvěma rohy. Nechápu, kam jsem koukala, že jsem ji nenašla dřív. A teď vám řeknu, jak to dopadlo.
Vyrazila jsem směle za ty dva rohy. První roh je naprosto bezpečnej, fakt. Tam nelze uhnout jinam. Je to bezpečná cesta, kde neohrožuju se svým véhiklem žádný ze zdejších vjezdů, kruháčků, jedu prostě jenom od vrátek za roh. Prostě doprava, není možno, bo bych jela do protisměru, takže doprava.
No zkrátka na hlavní, teda na Leknínovou. Fakt nic složitého, ujistila jsem se. A pokračují dál a zase doprava. No, ono je tam těch možností doprava víc, doprava a zase a zas. A lékárna je tak trochu, jak by se řeklo, za bukem, ale furt vpravo. Musím koukat, abych ji neminula. A tak už radši zahnu.
Tak jsem krásně zahnula doprava, a že by blbě? Tu lékárnu jsem nenašla. Krucinál, bylo to přeci doprava, tak jako, že je to tu jinak? Žádná lékárna. Štěrkový plácek, že by tu mohly startovat helikoptéry, tak velkej. Ale tady má přece být vjezd do lékárny!
No, aspoň že tu nic nejezdí. A můžu se tu jak nudle v bandě motat já. Ale kde je ta lékárna? Má bejt tady vpravo! Nebo vlastně teď už vlevo. Ale tady to vůbec nepoznávám. Já to vlastně vůbec nepoznávám.
No, ještě chvilku jsem se motala v prostoru, vpravo i vlevo, je to tady celkem pěkný, uličky, domečky, ale nic mi to tu neříká. Vzdala jsem to a nějaká řidička mi řekla, že abych měla jet za ní, že mě tam dovede. Koukala jsem po barákách, ale nic mi to nejak neříkalo. A to jsem vlastně jenom kousek od domu.
Paní byla hodná, vůbec nevím, kolika uličkama jsem za ní projela, ale najednou tu byla ta moje lékárna. Zjevila se jako duch. Sláva nazdar. V životě bych podle mapy neřekla, že to bude tak složitý! A to jsem se v mapě vždycky orientovala celkem bez problémů.
Lékárník byl milej, všechny léky měl a já už teďka musím jenom nějak vlevo a na hlavní a domů! Pan lékárník mě šikovně vyvezl z lékárny, abych s vozíkem do něčeho nedrcla, rozloučili jsme se a pustil mě zase... do volného výběhu.
Nevím, jak je to možné, ale jen jsem vyjela, po pár metrech a najednou Konsum. Proboha proč? Tam teď nechci, ten je přeci na druhé straně, než jedu. Zkusila jsem hledat v mapě, byla jsem na jakési minikřižovatce, na které za mnou vznikla spousta aut, některý troubící.
Tady to taky znám, bouganvilea od loňska mi udělá radost kdykoliv. Takhle řádí pod stropem.
Sákryš, kde jste se tu vzali, dyť tu kousek celej čas nikdo nebyl? A troubíte? jako že vadím. No tak to já vím, že vadím, ale nevím, co mám dělat. Když já vůbec nevim, kudy se mám dát. Kudy to je domu...
A jak furt jeli, tak mi vnutili nějaký směr jízdy a byla jsem definitivně v loji. Proud aut mě někam vyšoupnul, nevím, kam jsem to jela, hlavně nesmím nikam na hlavní ulici, kdo ví, do které vsi bych dojela.
Vůbec nechápu, kde se tu vzalo tolik ulic a uliček. Podle mapy je prostůrek za lékárnou tak na miniparčík, tak kam mě to zase žene! Já protestuju. Já chtěla jenom doleva a za roh... Šup, ale chytila jsem něčí dráhu a už jsem zas někam jela, ale tyhle ulice snad tu ani nejsou, a hlavně se ani nejmenujou. Brzdi, proboha, říkala jsem si, už i s malým zoufalstvím v duši, protože to zase vypadá, že jedu někam a ne tam.
Ujížděla jsem furt, mojí zanedbatelnou rychlostí na mým brkoletu, ale zase furt jedu a vůbec nevím kam, v každým případě na druhou stranu, než chci. Probůh, už ne rovně, kruci, zahni. Zlomím jim tu třeba svodidlo, aby to tu zahlo! Teď musím doleva a zpátky. Určitě. Už mě to tu zavleklo moc daleko. Ale nešlo to nijak.
Vzala mě beznaděj a v tu ránu tam byli. Moji zachránci. Nějaký druh policie. Majáček přede mnou stříbrně růžově blikal, zeptali se, kam jedu, a teď jenom aby to mý kolobrko mělo dost proudu. Poslední dílek je tam a soumrak na krku. Nepočítala jsem, že pojedu někam takhle daleko. Nenabíjela jsem. Vždyť to bylo jen za roh, żejo.
To by tak bylo to poslední, co by mi chybělo. Aby mi teď a tady došel proud, že. Je tam jeden dílek, snad to vydrží. Doufám, že jsem tu tak nevázaně dobrovolně z přinucení neujela moc daleko a moc neprojezdila, no uvidím...
Uvědomila jsem si propastně děsivou věc. Při tý debilní mrtvici jsem ztratila nejen všechno, co vím, umím, ale hlavně jsem úplně ztratila svůj téměř dokonalý orientačni smysl. Něco, na co jsem se mohla celej život spolehnout. Vždycky fungoval, ať jsem jela, kam jsem jela. A teď tady na sklonku života mě muj skvělý orientační smysl zradil.
No bodejť, zapomněla jsem všechno. Hesla, kódy, čísla, tak kde by se vzalo, abych najednou věděla, kam jedu? A proto já teď všude směšně bloudím jak magor. Až teď jsem si to natvrdo uvědomila. Bastard hnusnej, tahle nemoc. Hadičku do huby a nic nedělat. No, ideál. Tak takhle jsem si propuknuvší stáří fakt nepředstavovala.
Ledaže bych si z toho udělala takovou sportovní disciplínu. Někam bezhlavě dojet, chvilku si obdivovat krajinu, chvilku si pobloudit, ono je to celkem fajn, jen tak si bloudit někde, kde je hezky, a nevědět, kam vlastně jdu. Milovala jsem to zamlada v Praze, tohle bloudění. Díky tomu jsem se naučila Prahu. A pak taky v horách, v Belianskych Tatrách, tam za mne ale někdy bloudila máma, někdy i já jenom od salaše k salaši.
A vidím to tak, že pak, když už mě to bloudění přestane bavit, zavolám „pomoc“ a nějaká policejní služba mě určitě najde a dopraví domů. No, ale musím se naučit taky alespoň trochu mluvit, aby si nemysleli, že vylovili z proudu dní nějakýho naprostýho debila. S tím bude trochu problém. Česky nerozuměj a jejich španělština je hrozně rychlá, a to já teda po slabikách nedávám...
No když mě naposled slovili, tak to naštěstí nebylo moc daleko. Nevím proč, ale mládenec přede mnou celou cestu běžel, jako se kdysi, v dávných časech, běhalo před tramvají. Auto jelo podél, ale asi po nějaké jiné cestě, že na ni asi nesměl. A takto, v jeho běhu, jsme dorazili až prej ke mně domů. Když viděl, že jsem si opravdu odemkla dům a rozsvítila, rozloučil se a odjel.
A já jsem to místo mýho bydlení vůbec nepoznala. Jen podle branky. Děsný. Pravda, už se sešeřilo a přijeli jsme z trochu jiný strany než posledně, tak možná i proto. Ale s tím orientačním smyslem je to fakt na prd, peklo... No, branku zatím poznám, u baráku nezabloudím, takže dobrý...
A poslední dílek proudu na mým vehiklu vydržel, takže pohoda. A ten můj bezva nápad s jízdama Někam, nevím kam? Do dáli? Ten si říká o rozpracování. No a ne?
Vložil: Lea Hniličková