Máminy hodiny. Seniorka jede na jih
30.08.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Že bych věděla, kde přesně jsem k tomu přišla, to nevím, ale těší mne to i tak.
A zrovna zas přichází to období, kdy se tak divně začne krátit den, a i ten jeden starej, ke srandě hotovej soused, co už se nemohl dočkat, se konečně dočkal. Říkal to vždycky a vždycky mu to vyšlo.
„Nooo, smradi, a máte po žížalkách. Hola hola, už vás volá. Tak šup šup, ať nepřijdete pozdě. A ještě si k tomu přidal pár nadšených poskoků i radostných výkřiků, pochechtával se, že abychom fakt nezapomněli, že už začíná škola.
Asi to byl trochu cvok, ale tu saďourskou radost si fakt užil. Myslím, že to měl zábavu tak na tejden. Pak ho zas nenávratně pohltila hospoda a byl klid. Ale užil si to. Stejně jako my, ta mládež.
Teda prima je, že my děti jsme měli radost, když prázdniny vypukly. To nijak neslavil. A on měl asi poněkud zlomyslnou radost, že už to po těch pár týdnech končí. Zažila jsem ho snad čtyřikrát, ale do dneška si to pamatuju. Hlavně ten jeho poťouchle radostnej výraz, s jakým to říkal. Ale taky si pamatuju tu změnu atmosféry v okolním ovzduší, když se to opravdu zákonitě přiblížilo. Ten konec prázdnin...
Věk se mi nějak změnil a teď jsem si na tu poněkud potupnou hlášku zase vzpomněla. Huh. I s tím pocitem jiné úplně oklamané atmosféry, jak se nám krátí dnové. No a tak se mi ta vzpomínka akorát teď vnutila a hele, je to tu zas... Ten konec prázdnin...
Teda prima je, že už se trochu ochladilo a z původnich 28 stupňů je pro usínání příjemnějších nočních 24 a mírnej větřík. A to už je luxus. Brzo vyndám deku. Ovečku. Žiju bez klimatizace, s tím se holt počítalo, podle mých omezených prostředků. A vychází to celkem dobře.
Jsem tu sama, takže po baráku se pohybuju bez oděvu, což je super. Večerní přehřátí řeší sprcha. Studená. Protože tu většinou teče vlažná. Na pití teda nic moc, ale na koupel ideál.
Nějak jsem se v posledním čase zanesla vzpomínkama. Na Andalusii. Jo, tam bylo, panečku, taky vedro. A taky tam za rohem měli ty skvělý kokosky. Za rohem... A taky jedna paní tam byla, co si kupovala ten největší španělskej šátek. A byl to hotovej koncert.
Krámek byl taky rohák. A zákonitě přitáhl můj pohled, byly tam samý krásný věci. Nábytek jakože mahagon a na něm miliony krásných věciček, vějíře různých barev a velikostí, samozřejmě ve stylu Španělsko, spony, nechci jim sahat do svědomí a hledat za tím vším Čínu, žejo.
Různá těžítka, ozdobné španělské obálky, mapa Sevilly, abychom se našli, několik krásných klobouků, ve stojanech pár deštníků, extra i takový ty celý krajkový, fakt jak starožitný, a hlavně taky španělský, v různých velikostech nádherný šátky. A pro jeden možná největší si přišla ta paní.
Rámeček s hodinama, vlastně po mámě. Těší mne furt.
Jaká? No právě. Elegantní, štíhlá, ale mezi šedesátkou a smrtí. Vůbec se nedalo odhadnout, kolik jí je. Prostě měla už věk. A měla už vybráno. Jen jí tam paní prodavačka dovyšívala nějaký asi písmenko. Vypadaly obě, i ta prodavačka, naprosto úžasně, jak se chápaly. A její výběr, byl to asi největší šátek, co tam byl. V černé a bílé, s pár drobnými barevnými detaily.
Tak tohleto si dokoukám, řekla jsem si a ukryla se trochu za věšák s deštníky nebo čím. A koukala jsem. Nevím, jestli si mě uvědomovaly. Já jsem na ně nestydatě vejralala, skrytá za věšákem. A elegantní paní si právě přebírala ten nový šátek. Ale jak!!!
Nechala ho rozvinout a vzápětí s ním udělala rukou nějaký kouzlo, až ji obtočil, nějaký krok v bok a dosedl naprosto perfektně na figuru do takový přesný jakože flamenco pózy. Dál už by mohla tančit. Jako by to měla natrénovaný a vypadalo to prostě úžasně. Ještě si k tomu na kramflekách podupla.
Byl to zážitek hodný potlesku, ale zbaběle jsem byla zticha a mlčela. Blbá? A už nevím proč, asi že bylo dokoukáno? Škoda. Šátek byl fakt asi nějaký dražší zboží, paní za něj dostala ještě pozornost podniku, jednoduchý černý vějíř.
Vytrousila jsem se ven. S tím zážitkem, skoro divadelnim, který jsem měla pocit, že jsem tam tak trošku uloupila. Ale druhý den jsem měla nezřízenou chuť si v takovém krásném krámku alespoň něco malýho, krásnýho pořídit domů.
Což o to, těch krámků s krásnostma tam bylo hafo. Ale konec v zájezdu a peněz už žalostně málo a nacházela jsem takový pěkný věci. Vzala jsem si tehdy s sebou na pomoc kolegu a smlouvali jsme. Umělecky.
A byla jsem poněkud hysterická heroina, s rolí, že to je tragédie, že už nemám vůbec žádný peníze, tak moc by se mi ten rámeček s hodinama pro mámu líbil. Ty seš blbej, to je to tvoje pivo, a já teď nemám dárek pro mámu.
Máma je srozumitelný. Myslím, že i v češtině nám tam v tu chvíli nějak po smyslu rozuměli. Už to vypadalo dramaticky, skoro vražda pro pár halířů, a konečně se pan prodejce slitoval, když viděl, že odcházíme pryč bez rámečku, ve zřejmě beznadejné hádce a to všecko kvůli tvýmu pivu! A breky brek...
A o pár chybějících centů, asi šest, nám slevil, taky možná proto, abych toho chlapa kvůli tomu pivu neuškrtila. Povedlo se, byla jsem blažená. Moc jsem děkovala. Výkon to od nás od obou byl vpravdě dramatický, umělecky naplněný, dost jsme při tom křičeli a úspora pár centů mi opravdu přinesla to, že mám ten rámeček s hodinama, který visel potom léta nad máminou postelí a moc se jí fakt líbil.
Ještě jedny hodiny mi z tohohle zájezdu zůstaly, ale na jejich vznik a historii už si bohužel nevzpomínám. Jó, tahleta Andaluzie, to byla veliká a nezapomenutelná krása. Vůbec už nevím, kde jsme tam tehdy hráli. No konec konců odehrává se ten příběh Dona Giovanniho vlastně v Seville, tak asi někde poblíž? Anebo opodál?
A ty oboje hodiny drží furt. A i ty usmlouvaný máminy holt mám teď já i tady. Díky...
Vložil: Lea Hniličková