Štěpán Cháb: Do války za hlubší mír. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Dron

Máme to v té unii pořádné paradoxy. Jedny před válkou (potažmo prací) až ke zničení vlastní společnosti chráníme, druhé do roztrhání vlastní společnosti do té války posíláme. Obé je špatně.

Evropská unie se rozhodla, že ukrajinský element má být pro lásku boží vyvražděn do posledního chromozomu. Bez výjimek. Nebo jen s nemnohými.

Zavedla, že nově příchozí Ukrajinci mužského pohlaví musí předložit dokument potvrzující splněnou brannou povinnost. To jest, že si prošli masomlejnkem na frontě a jsou tak z obliga od dalšího cynického umírání úderem dronů, často jistě řízených umělou inteligencí, protože zkušenosti už tu jsou, proč je nevyužít. Pokud nejsou schopni potvrzení předložit, na hranicích je otočí jako na obrtlíku a táhni umírat pro naši/vaši lepší budoucnost.

Může se zdát, že to platí jen pro nově příchozí. Ó, to bychom se hluboce mýlili.

Každý, kdo má v zápočtu uvědomělého občana razítko dočasné ochrany, si tuto dočasnou ochranu musí co chvíli obnovovat. A co takový Ukrajinec? Přijde na úřad a se slovy – dobrý den, už vám tu čtvrtým rokem dřu jako kobyla, rád bych dřel dalšího půl roku – se setká z jednoduchou otázkou. A potvrzení o absolvování branné povinnosti máte, soudruhu?

Nemá, utekl před válkou. Nechce umírat za vlast, kterou vedou třeba jemu nemilí lidé, za které se mu umírat zkrátka nechce. Navíc, ta smrt, přiznejme si to, to není zrovna příjemná představa. Sedíte si v zákopu, pijete svou moč, protože zásobování na vás zapomnělo, případně se k vám nemá jak dostat, a když se vydáte kochat se končícím létem, bum ho, na kousky vás roztrhá dron. Zkrátka přilétne a vy už nejste. Ztratíte se v nyní utajovaných statistikách obětí. Zhasnete. A možná, možná za pár desítek let, až se vášně trochu uklidní, zmíní vás někdo v tom hromadném hrobě celkového počtu zabitých. To bude zadostiučinění. To zasvitne vaše čtvrt hodina slávy. Budete se honosit třeba číslem 4568952. Dobré číslo pro dobrou oběť dobré války, no ne?

Na Ukrajině už se dávno nehraje na nějaké hrdinství z první světové války. Už se nectí udatnost při boji s nasazenými bajonety. Moderní bojiště na východě není o hrdinství a odvaze, ale o čekání, kdy vám na hlavu spadne levný plastový dron s výbušninou. Nutit lidi do takových technologických jatek pod pohrůžkou vyhoštění a ztráty domova je popřením všeho, čemu se kdy v Evropě říkalo humanismus. Takové milé spolupodílnictví na masové vraždě.

Mezinárodní právo i evropské úmluvy o lidských právech historicky garantují tzv. výhradu svědomí (právo odmítnout vojenskou službu ze světonázorových či morálních důvodů). I já si to napsal jako odůvodnění, proč místo povinné vojny půjdu radši na civilku. Z důvodu svědomí. Když Brusel a národní státy nutí muže vrátit se do země, kde je výhrada svědomí v době stanného práva zrušena a hrozí jim vězení nebo okamžitý odvod, Evropa tím přímo popírá své vlastní základní lidskoprávní charty.

Někomu se prostě umřít nechce. Víme, on ten život, to není věc, která by se měla jen tak zbůhdarma zahazovat. Na takové zahazování to chce mít setsakra dobrý důvod. Vlast? Národ? Pro někoho to důvod není. Nad vlast i národ nadřazuje zázrak vlastního života, lásku ke své rodině, ke svým dětem. Jsou takoví lidé, představte si to. A takového člověka postavit k zákopu jako cvičný terč pro dron? Někdo si prostě položí otázku, proč. Může si ji položit. Co by nemohl.

A takovým lidem my teď v unii namalujeme na záda terč a i přes jejich odpor je odlifrujeme do zákopu. Vyděšeného, plného nenávisti k vlastnímu národu i tomu s dočasnou ochranou, s odporem k zabíjení. I s odporem k umírání. Proboha, takhle ten lidský život také umí fungovat. Nevěří na nezbytnost krveprolití. Radši by si dal jogurt, malinový, k němu piškůtek, a díval se, jak mu rostou děti. Na tom také něco je. Dívat se, jak jednomu rostou děti. Mít naději, že z nich bude něco pořádného, že se ve světě neztratí pod rozvalem válečné vřavy.

Na druhou stranu tu máme skupinu lidí, kteří v unii požívají výsad nedotknutelnosti azylu. Těmi jsou migranti z Blízkého východu a Afriky. Ukrajinci utíkají před skutečnou válkou, která skutečně požírá své děti, tedy obyvatele země. Z Blízkého východu a Afriky do Evropy utíkají lidé za lepším bydlem. Z rozmaru. Žije se tam lépe, rozdávají se tam peníze zdarma, jdeme. Doma by se muselo pracovat a to také není pro každého, to jde pochopit. Pochopit jistě, kooperovat nikoliv. Přesto z unie nevyšlo befelem – nepřijímat, instalovat na hranice obrtlíky a zasílat expres zpátky. Nic takového. Tam jsou k vidění sice dobře živení a hýčkaní, ale jinak dočista ubozí azylanti, kterým musíme podat pomocnou ruku.

Mladý muž ze zemí, kde žádný válečný konflikt neprobíhá, projde bez dokladů přes několik bezpečných států a evropský aparát pro něj hledá ubytování, kapesné a právní pomoc, aby ho náhodou někdo nedeportoval.

Oproti tomu ukrajinský muž, který utekl před reálným, odvodem, bombardováním a drony, je úřady tlačen zpět do palebné linie jen proto, že se narodil se špatným pasem a v zemi, kterou si geopolitičtí hráči vybrali jako bojiště.

To pokrytectví unie stran humanity je obludné.

Česká republika by se tomu měla vzepřít.

Nakoukněte i na mé Opinio. Dnes velmi třeskutě o naší cestě do ráje.

Vložil: Štěpán Cháb