Střídačka všude a všeho. Seniorka jede na jih
23.08.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Pumlíč neboli tlusťoch
A to by jeden neřekl ke změnám v celkově nehybném dvorečku. Ledva jsem se smířila s mírným hlukem, který vyluzuje bytelně ukotvená trampolína, a už tu zase není. Absolutně nechápu, kdo a kdy vyvinul v tu tom hicu tolik energie k likvidaci toho rozkročeného obra, ale nezbylo z něj vůbec nic.
Přibyla nějaká kára ověšená hadrama. Takže tu skákací věc nainstalovali zhruba na týden a už je zase pryč. Všichni přivandrovalí o Španělích říkají, že jsou líní, že nic nedělají, a ejhle. Takovou gigantickou věc beze zbytku zlikvidují ani ne za půl dne a ve vší tichosti. Ani kočky neřekly, jak a kdy to provedli.
Zato kocour zvaný Pumlíč. On je hodnej. Tváří se mile, sežere, na co přijde, zavádí tu bezodpadovou technologii. Sežere svoje žrádlo, který mu dám, a děsně u toho mlaská. Pak sežere i zbytek, co někdo nechá.
V životě jsem neslyšela takhle nahlas žeroucí kočku. Netřeba se ho ptát, jestli mu chutná. Když je v místnosti s jídlem, je to slyšet hned. Kdyby byl podle toho hodnocen, tak má stopro za jedna. Případně rozchechtá toho, co dává Pumlíčovi.
Vždycky začal tak strašně nahlas a žalostně mňoukat, že mne jednoduše uhranul. Teda nechtěla jsem, ale začala jsem ho taky krmit. Přitom jsem na něj dost ostrá. Padej, zmiz, vypadni, to je nejčastější naše konverzace. Ale je trpělivej a dá se říct i věrnej.
Dost postoupil. Na to, že jsem si z počátku myslela, že je to těhotná paní kočka, tak se dost vypracoval a povyrost. Kuličky má takový malý, divně umístěný, úplně bílý. A hlavně na to, že je to kocour, tak vůbec nesmrdí. Je prostě takovej hodně netypickej.
Bohužel spolu máme věčnej boj, on se totiž rozhodl, že chce bydlet v bytě se mnou. A nedá se mu vysvětlit, že fakt ne. Je fakt, že jsem ho ještě necejtila smrdět, ale jednak to může být dočasné, jednak to může být nevyvinutostí nosu nebo čichu. Kdo ví, co všechno člověk ztratí pro mrtvici kromě řeči, a taky to může být vývojem. A čert ví, co s ním vyvede trvalá přítomnost Kočky. Dost na tom, když na sebe pořvávají na dvorku!
Ono teda to moje přání je dost iluzorní, vzhledem k tomu, že barák je zpřístupněn a dírou v síti a mříží v podstatě každá kočka, která chce, tak může vejít. Takže když nekoukám, a to nejde furt koukat, jestli skrz tu mříž někdo neleze, tak ten černobílej tlusťoch furt nenápadně a šup, už je tam. A já už pod postel fakt nezalezu, zatímco on jo. No, zatím nahlas ... nezasmrděl...
Jo a je tam jak puťka, aby na sebe neupozornil. Zrovna dneska. Rozhodla jsem se, že už je devět, budeme vstávat a krmit a tak. Dopadla jsem do lenošky, otevřela konzervičku a ten zvuk tý konzervy je krásně jasnej. I mrtvýho kocoura by probudil, natož tohohle.
Takže zatímco moje kočička vybírala první sousta ze svojí porce, z druhé strany bytu se nečekaně přivalilo cosi lačného, hotového sežrat mne i kočku, když zbyde. Evidentně přichvátal z ložnice, kde nemá co dělat, kam nesmí. Lotr. A už je na tom mým bytě tak závislej, že tam z úplnýho zoufalství, když je někdo v okně do baráku i utíká, jako že musí teď hned do bezpečí.
Ani mříží už skoro neproleze. Prostě žrout.
Tuhle přijela Mercadona, vždycky vyrovnají do výšky ty jejich zelený vozejčky a vezou mi přes dvorek všechny ty moje vybraný lahůdky. A jen se maník s vozejkem pohnul blíže k domu, a nastal najednou neuvěřitelně rychlej pohyb u země, ve stylu zachraň se kdo můžeš.
Rychle, tryskem, a ten trubka Pumlíč to neubrzdil, neukormidloval a po hubě, teda hlavou napřed, to docela zprudka zastavil o dveře do kuchyně. Byla to tedy vražedná rána, jak z děla, jen jsem nevěděla, jestli přežil Pumlíč. K tomu to vypadalo tak komicky, že jsem dostala záchvat smíchu.
A teď vysvětli nic netušícímu mercadonistovi, který zaparkování kocoura u země nemohl vidět, že se nechechtám jemu, a hlavně, kam má všechno to zboží složit. Asi mu trochu lámalo hlavu, co mě tak do chechotu pobavilo... Ještě i hasta luego, jakože na viděnou, když všechno vyložil, jsem říkala s chechotem.
Kocour to přežil, zmizel, netuším kam, asi vyčůraně do ložnice, páč ví, že tam nesmí, kde se bude teď spokojeně, jak mě doběh, třást v bedně, abych ho tam nenašla. Ale v každým případě pobavil.
Netušila jsém, že jsem tak snadno rozchechtací, ale stejným fórem mne pobavil už třikrát a pokaždý stejně. Cval, trysk přes dvorek, a pak buzarem o dveře a bleskový zmizení do bezpečnýho místa, na který jinak nesmí.
Nevím tedy, co to dává Pumlíčovi za hodnotu, ale mně to v každým případě rozchechtá. Je v tom dokonalej.
Já vím, že bych se zvířátkům neměla smát, když se jim něco takovýho přihodí. Jenomže když on si na tom tak trvá... A když to převede dokonce víckrát za den? Třeba to má tak, že se zase něco zábavného naučil a bude pilovat, zdokonalovat...
To černej kocour, kterýmu řikám ze zvyku Čert, není takovej komik, ale má charakter a vychování. O jídlo se nerve, vždycky se zastaví za mříží a čeká. Dá mi? Nebo mi nedá? Jak ho vidím, tak dávám. Je takovej skromnej. Nikdy nesežere všechno, pěstuje si dobrý vztahy.
No, asi tady někde bydlí a u někoho se krmí, protože krmenej je dobře a hlad určitě nemá. No a já jsem nejspokojenější, když je vidím i s Kočkou rozesetý po dvorku.
Vložil: Lea Hniličková