Noční vražda. Seniorka jede na jih
16.08.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: To je ta vražedkyně. Děs, ukažme si na ni prstem...
Je to cesta na jih s mnoha efekty, se kterými se původně nepočítalo, ale co už. Žít se musí dál.
Jako zdraví, co teď mám, s tím se vůbec nepočítalo. Celý život pohoda a teď tohle. Inu, takový životní podraz, řekla bych, který jsem si asi zavinila sama svojí péčí o zdraví a se kterým se už nedá nic dělat.
Když jsem před lety chytila první mrtvici, docela s úlevou jsem si řekla, že to nejhorší už mě potkalo. Nedopadlo to tak nejhůř, no sláva, mám to za sebou. Vlastně se mi nic nestalo, prostě klikař, řekla jsem si.
To bylo ještě v Radimi a v Kolíně a po devíti dnech jupí domů a hrát a nikdo si tehdy ničeho nevšiml. Tvrdím já, že to bylo dík vzornému zacházení a péči kolínské nemocnice. Tady už to taková pohoda nebyla. Ale co už, žiju dál...
A nebýt drahých léků, žila bych si vcelku báječně. Vlastně až na těch pár drobností se mi přání fakt splnilo. Mojí původní radostí bylo vyškubnout se ze systému a odpojit se od drahé elektřiny. A to se mi fakt povedlo.
V Čechách jsem za ni platila tuším 2500 korun českých a hrozilo mnohem víc, nejmíň dvojnásobek. Nejmíň. Tady to vychází na takových, když hodně plýtvám, tak zhruba 65x25, to je nějakých 1600 měsíčně, maximálně. Což taky není zadarmo, ale je to jistá úspora.
První rok jsem z toho měla druhý Vánoce, teď už to tak neprožívám díky únikům vody, protože ta taky něco stojí. No, tėmeř z poloviny mi to teď hradí léky, který teď potvorné potřebuju. Celý život jsem se snažila být bez nich a teď to mám...
A konec stížností. Teď ale hlavně budu muset do této mojí badžetové částky sáhnnout. Uvažuju, že si pořídím alespoň nějakou malou klimatizaci. Aspoň do jedné místnosti. Zajímavý. Dřív, ještě v Radimi, když vystoupila teplota na 26 stupňů, tak už jsem byla zrůzněná, že se nedá to horko vydržet. Teď mě nerozházi ani 35, ale tak nějak se mi to furt horko prostě nelibí.
Vzpominám na Macau. Devatenáctý patro. Na tý jejich parádní klimatizací jsem si vždycky namačkala 16°C a průvan, jejich pokojská ráno vstoupila, zděsila se, vypískla asi v domnění, že jsem já, chudák, zabloudila v číslíčkách, nařídila to zase na obvyklých 25 a spokojeně odešla. A já zase na 16 a vítr. Tam byl takovej vítr, že to zvedalo i štos papíru, co ležel na stole.
Tak teď srábácky uvažuju o nějaký klimatizaci, ale ono mě to asi časem přejde. To je taková česká změkčilost. Obzvlášť mě to bere v noci, když člověk čeká na ten pokles teploty aspoň na těch 25 a vono furt nic, stálých 28.
Bez ocásku, i tlapičky má okousaný...
Včera zas. Ležím jak prkno, tma, nějakých dvě hodiny ráno a najednou Kočka. Přišla zvenku. Tak jsem se zaradovala, že se pomazlíme. Klid. Ale najednou se, potvora, začala nějak vrtět. V tu chvíli jsem se doprobrala. Něco tu je!!! Něco tu má!!!
A rovnou za mýma zádama. A dost ji to baví. Pomoc! Co to mohla donýst? Proboha, aby to třeba nebylo jedovatý!!! Při mojí nemotornosti jsem se pracně vyhrabala na všechny dvě a zírala jsem do tmy, kde jsem logicky nic neviděla. Jenom nějaký neznámý nebezpečí jsem tušila, se kterým si tam samostatně a srdnatě bojovala Kočka. Ještěže ji mám.
Nechala jsem to celé na ní, já jsem hledala, kam zapadl mobil, abych si na to nebezpečí mohla posvítit. Hlavou mi proběhly všechny hmyzy, na které bych tu mohla narazit. Ještě když mi to v ťemnu noci přinesla do postele. A jestli se toho ujala kočka, tak ať to přepere ona. Byla dost rozčilená a šla do hloubi dek. Já jsem zbaběle couvala a rukou hledala mobil. Inu skřítek pořádníček...
Konečně jsem ho našla a popřála dekám kužel světla. Nic jsem nezahlídla, jen úporný kočičí boj s neznámem. Konečně se ta statečná bojovnice uspokojila a hodila mi před nos již dokonale zahubený výsledek jejího boje. A světýlko už mi taky pomohlo a věděla jsem to hned. Bože!
Její obětí se stal malej gekonek! Až mi zatrnulo. Zvířátko, který je u mne doma skoro posvátný. Hm, tak to se teda nepovedlo. Ještě ho pěkně nadzvedla, řádně prokousnutého ho hodila přede mne, jako že abych tedy viděla. Pravila, že už teda fakt nechce, tohle nežeru. A šla si lehnout na sám roh postele, že jako tohle vyřízeno a že si kdyžtak číhne na dalšího, když to tak jde.
No a co já teď s ním? Tak jsem mu aspoň udělala obrázek. Njn, holt příroda. Tenhle už mi teda fakt nezazpívá. Gekonek. Ale vyděsilo mě to pěkně. Nakonec jsem poněkud zkormoucená. Že neřekla, vražednice. Ale zas zachránila dům před vetřelci. No, chabá útěcha. Kočka je v pohodě, ja mám poničený svědomí...
Jinak tady, jako všude jinde, vypukly na plný pecky prázdniny, což se projevuje tak, že Penzion naproti v parku je asi až po střechu narvanej dětma, který neustále něco hrajou, a když to na ně přijde, tak fakt ukrutně řvou. Broučkové. Je jich tak patnáct dvacet, a to už něco vydá. A užívají si to. No...
Loni tam byli dospěláci. Ti nějak do noci nevydrželi. Nebo spiš se vraceli z večeří po dvou a nechodili po celých velkých tlupách. Tady v penzionu asi přidělali pár postelí. Naštěstí mají večerku v rozumným čase, takže vlastně pohoda. A vedro zdá se, že maličko polevilo, asi se na tu klimatizaci vybodnu. Za pár dnů se ochladí, to si radši nechám nějak spravit plyn. Zima je horší. Topidla mám dvě, žádný nějak nefunguje, dost divný. Třeba do něj nejde plyn...
Ale ono je furt teplo, dědečku, teplo.
Vložil: Lea Hniličková