Dům plný záhad. Seniorka jede na jih
09.08.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Co se to tu skrývá v roští?
Žiju tak trochu ve svém přírodně vzniklém anonymním vakuu. Myslím, že tady o mně nikdo nic neví, a já taky o nikom nic nevím.
Abych úplně nepřeháněla, tak za sousedy mám Marokánce, o těch vím, se dvěma až třema dětma, kteří tam opravdu bydlí a občas i něco konají, zkrátka jsou pro mne přehlední. Děti mají ve věku, kdy ještě nedělají koniny, jednou, když tam trápily nějaký balón, tak ho trápily tak, až logicky přeletěl ke mně, a když paní máti viděla, jaký mám problém s jeho podáním za jejich zeď, nevím jak, ale vyřešila to tak, že už žádný balón ke mně neletěl. Což dost oceňuji, i když teď už bych ho možná přehodit dokázala.
I když nevím. Zkrátka mrtvice úřaduje a čas her a malin nezralých je už definitivně ten tam. Vyrůstá tam kluk, ještě malej, není tomu tak dávno, co ještě prošel pod stolem rovně, a děvče v tom vzhledu a věku, kdyby už by si taťka za dva tři roky měl opatřit pro odstrašení rafánků kvalitní bouchačku. Hrozně se vytáhla. Třetí dítě, to ještě projde pod stolem a může si i povyskočit.
Jsou takoví docela tiší, skoro jako když tam ani nejsou. Jenom občas v noci na ně přijde přetlak a hodinku až dvě pouštějí hudební produkce. Pestré a většinou končí arabskými motivy, čímž to většinou skončí a do půlnoci už je ticho. A ty hudební produkce bývaji jenom někdy. Jinak ticho. Ostatní stavení, která mne obklopují, se netváří nijak. Buď tam nikdo nebydlí, nebo jenom občas, anebo jsou tiší jako Španělé...
Není pravda, že Španělé žijou venku. Španělé žijou po celý horký den zaštítění domácí klimatizací a až večer, když se ochladí, vycházejí ven. Lehce po osmé. A to už neřvou, ale třeba večeří. Zkrátka za hlavou mého příbytku mám ticho. Akorát gekoni, ti dneska hodně melou, ale jsou zalezlí pod střechou hezky ve vedříčku. Se jim teda divím, no, asi jsou zvyklí...
Takže jediný směr, který zaměstnává moji zvědavost, je domeček z pohledu režie nalevo ode mne, ten co v něm ještě před mým koloběžkovým vybouráním bydleli dvá strejci z Islandu. Zajimavý, vždycky když se přesunu do špitálu, dojde tu k nějakým změnám. Jenom já zůstávám...
Dva strejci z islandu to tu po několika letech asi vzdali, chvíli to vypadalo, že to schlamstnou okupas, a kdo ví jestli ne. Okupas, možná to ještě nevíte, to je taková zvláštní sorta lidí, kteří schlamstnou vaši nemovitost a podle jebnutého španělského zákona na to mají skoro právo, protože zákon o právu na bydlení je nad zákonem o právu na vlastnictví. Sanchezi, Sanchezi. Blbost, ne?
Samozřejmě model ideál. Když se po nemovitosti nikdo neshání, protože je osídlena jenom část roku. Lufťáci vypadnou, okupas přijdou a po dvou dnech už je pryč nedostanete ani podle toho jebnutého zákona.
No a s posledním kusem pozemku, přes který mám lehký přehled, protože na něj vidím, je právě tenhle problém. Nějaký čas poté, co zmizeli Islanďani, byl asi klid, a pak se tam najednou začaly dít věci.
Nastalo noční i denní dobývání. Někdo. Nějaký mladý. Trvalo to pár týdnů. Ale jednou s nima přijela i guardija civil, byli mi sice trochu podezřelí, ale oproti civilní guardii už se nedá nic dělat, i kdyby byla falešná, protože dokaž jim to, když se s nima nedomluvíš. Ve WhatsApu jsem měla pro ně pojmenování Okupas a guardii to rozesmálo.
Hlavně ať se na tý trampolíně nepřizabijou, děvčátka. Trochu závidím…
A najednou tam sídlila rodina, prostě sen. No byli, normální. Táta, máma a pubertálni děvče, který umělo trochu anglicky. A hlavně k rodině patřil krásnej velikej skvrnitej pes Nena. Maximálně hodnej, úžasně vychovanej, s tolerancí ke kočkám.
V podstatě se mi splnil sen o báječných sousedech. Když zdravili, tak říkali to Hola úžasně nelhostejně a mile, skoro jsem se těšila, až přijde někdo ráno ven, že se budeme moct pozdravit, a večer zdravili automaticky. Hola... Na pána domu, kterej jezdil někam do práce, jsem někdy i čekala, abychom si vyměnili pozdrav.
A takhle milí byli všichni čtyři i s Nenou. Pak přišel apagon, celošpanělská temnota, kdy měli o mne starost, jestli už svítíme, když to začalo fungovat. Pak přišla radost, když se jim narodila Aria, už jsem se těšila, jak na ni budu hezky česky přes plot ňuňat, a pak přišlo to zatím nejhorší v mým životě – mrtvice. A ani jsme se nerozloučili.
Domů ze špitálu jsem šla nejak okolo Vánoc, příliš jsem nevnímala a to už tam nebydleli. Měla jsem tehdy jiný starosti, mrtvice mě zbavila skoro všeho lidského. Jíst jsem už trochu mohla, s postiženou pravou ruku jsem se nic nenaučila, a hlavně jsem se učila psát levou. A největší každodenní nervák byl, jak se utřít všude, kde bylo potřeba, když jsem si nikde nedosáhla. Vzpomínám, jak mi ještě hezky paní nazdobila mříž, když mě nenašla doma. Asi to mělo být na rozloučenou. A najednou tam nebyli... Od tý doby si připadám hrozně osaměle.
Vedle to nově vypadalo opravdu podivně, kdyby měli ti noví ještě nějaký auto, tak by ho na ten dvoreček 6x6 metrů ještě jistě nacpali. No, co se dá dělat. To měla babička takový knižní rčení, když hra nejmilejší, přestaň... Tak jsem přestala. Ti novi moc nezdraví, já taky ne, takoví jako cizí lidi. Ale plnej barák aut. Na tom dvorečku cca 6x6 metrů parkovaly čtyři a zadní drobečci...
Jak šel čas, aut ubývalo a jednou šok. Zmizely všechny a začali tam bydlet tři. Chlapa jsem u toho neviděla, ale děti dvě, jedno podstoláček a jedno, který už přes stůl vidí. Nezdrželi se dlouho, mám dojem pár týdnů, a na Vánoce jsem si zase dala špitál a zas jsem trochu ztratila přehled. Bydlí, nebydlí... a spatřila sem asi nějakou rodinku s jednou malou předškolačkou a s jednou malinkou, asi přespolní, bylo ji slyšet jen někdy.
A zase ne a ne se usadit. Tuhle tam za zídkou nastaly velké přesuny nábytku směrem ven a je tam nějakej bubeník. Několik dnů slušně vařil, ale chudě. Buben a činel tak nějak moc muziky nenadělaj, tak jsem byla zvědavá, jak to rozvinou, ale asi měli nějaký zákaz a po pár dnech jen několik klepnutí a dost. Škoda.
Ale náhradou přibyla trampolína. Tý se tam věnovala dvě postpubertální děvčata celé dva dny a najednou zase šlus a dál se uvidí... Cirkusáci? Rozhodně se toho nebály. Byly dvě, ale nespaly tam, jenom skákaly. Na dvorku teď není nic než ta trampolína a mezi tyčema pár kousků pověšenýho prádla na šňůrách. Fakt, Dům plný záhad.
Ale ta první rodina s jejich milými způsoby a s fenkou Nenou mi fakt furt chybí. Asi to pro ně bylo malý. Počkali do narození Árie a asi šli do většího. A dům je asi nějakým způsobem půjčovací. Každý, kdo tu nějaký čas přežije, odejde na lepší... Koho asi uvidím za měsíc.
Vložil: Lea Hniličková