Bez silikonů to prostě nejde! Pornoherečka vypráví, jak podstoupila operaci ve špinavé ordinaci v Itálii. A přidává pikantérie

Foto: repro

Popisek: Tarra White, Porno a já

UKÁZKA Právě vyšla kniha Porno a já od Tarry White s podtitulem Kniha, které nic lidského není cizí… Nejúspěšnější současná česká pornoherečka Tarra White přichází s otevřenou zpovědí o své cestě za slávou a bohatstvím. Vzpomíná na své začátky, jak jen pár dní po svých osmnáctých narozeninách natáčela s Robertem Rosenbergem. Jak si během půl roku stačila vydělat tolik peněz, že už je neměla za co utrácet. O tom, jak ji chtěli prodat šejkovi nebo jak znenadání přišla ke svým umělým ňadrům. Prozradí vám, jaké trapasy se mohou stát při natáčení porna a jaké to je, když ji někdo pozná na ulici a začne vykřikovat: „Já vás znám…“ Nabízíme na ukázku další kapitolu.

Tarra White se na vrcholu pornoprůmyslu pohybuje již sedm let a dokáže poutavě popsat, jak to v něm chodí, jak se porno natáčí, jací jsou lidé, kteří se v něm pohybují, jak se po celosvětové finanční krizi změnily podmínky a porno přestalo být oním pomyslným „zlatým dolem“. Porno a já je kniha, která je jako dobrý sex: Vášnivá a bez zábran.

Prsa a jak k nim přijít

V době, kdy jsem chvíli žila a pracovala v Maďarsku, jsem u jednoho agenta poznala muže, jakého jsem do té doby nikdy neviděla. Byl to Ital, dobře dva metry vysoký, dva metry široký, svalnatý, opálený, bílé vlasy, americký úsměv. Byla jsem jím doslova uchvácená. Ne snad že by se mi líbil jako chlap, ale byl to tak ojedinělý typ člověka, že mě fascinoval a já jsem si řekla, že bych ho docela ráda poznala. A protože jsem se zalíbila i já jemu, brzy jsme šli na večeři, povídali si a… samozřejmě po mě záhy vystartoval. Dalo se to čekat, samozřejmě, ale já jsem s něčím takovým nepočítala. Po sexuální stránce mě ten člověk opravdu vůbec nezajímal, a protože jsem vždycky byla ten typ „co na srdci, to na jazyku“, tak jsem mu řekla, aby v žádném případě nepočítal s tím, že se s ním vyspím. Nechápal to. Holky mu většinou samy skákaly do postele, aby je někam dostal, a najednou se tady objeví mladá odrzlá Češka, která ho odmítne. Ale právě to ho zaujalo a nabídl mi, že pokud budu chtít, udělá ze mě skutečnou hvězdu.

Bylo mi osmnáct, a když vám někdo, o kom víte, že má vliv, řekne, že z vás udělá hvězdu, tak přestanete být ostražití, pokýváte hlavou, že tedy jako ať z vás tu hvězdu udělá, a pak se děj vůle boží. „Ok,“ řekl. „Tak si sbal věci, pojedeme do Itálie, tam tě seznámím s producenty, zajistíme ti kontrakt v Americe. Ale budeme ti muset zvětšit prsa, bez toho by to nešlo.“

Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co tím sleduje, jestli po mě ta prsa nebude chtít zaplatit, jestli to skutečně dělá jen proto, že mu pak přinesu peníze, nebo si mě chce koupit… Před očima jsem měla to, že ze mě chce udělat hvězdu, to bylo nejdůležitější. A jestli to znamená, že musím mít umělá prsa, tak fajn, nechám si udělat silikony.

Asi dva týdny na to jsem s ním odjela do Neapole, kde mě rovnou z letiště zavezl k takovému malému tlustému plastickému chirurgovi, který mě ubytoval u sebe doma v takovém malém pokojíčku. Pak mi udělal nějaká vyšetření, odebral mi krev a moč, natočil EKG a oznámil mi, že za dvě hodiny jdu na sál. Takhle jak to píšu, tak to vypadá všechno hrozně podezřele a dneska bych asi měla tisíc a jednu otázku a možná bych na ten sál ani nešla, ale mě tehdy skutečně vůbec nedocházelo, co se může stát, najednou jsem byla na sále, ležela jsem na lehátku, sledovala jsem, jak na podlaze operačního sálu putují mravenci, ještě jsem si stačila říct, že tu mají opravdu velmi čisto, ale to už jsem měla v ruce kapačku, měla jsem napočítat do deseti, ale vím jen to, že jsem řekla naposledy sedm, a pak už jsem se probudila, byla jsem stále ještě na sále, podívala jsem se na svůj hrudník, uviděla jsem tam obrovskou horu něčeho, co jsem tam do té doby neměla, řekla jsem: „Tohle není moje,“ a zase jsem usnula.

No a když jsem se pak probudila na pokoji, cítila jsem hroznou bolest, nemohla jsem zvednout ruce a měla jsem nesnesitelný hlad, takže když se na mě syn toho doktora přišel podívat, jestli jsem v pořádku, přinutila jsem ho, aby mi přinesl dvojitý BigMack, který jsem do sebe doslova nacpala.

Pak přišel ten maličký pan doktor se třemi piškoty, že musím následující dva dny jíst velmi opatrně a málo, takže když zjistil, že jsem snědla hambáč, vynadal synovi, že mi ho přinesl a pak mě, že jestli budu zvracet, ať si nestěžuju. Naštěstí to můj žaludek ustál.

Druhý den mě z pokojíčku odvezli do střešního apartmánu v jejich domě, kde se o mě skoro dva týdny moc pěkně starala manželka pana doktora. Nakoupili mi dvd v angličtině, povídala si se mnou, takže jsem si za tu dobu angličtinu docela slušně osvojila, prostě starala se o mě doslova jako o vlastní dítě. A celou tu dobu se za mnou ten můj dvoumetrový Ital ani nezastavil, jen mi nechal vzkázat, že až se dám dohromady, tak sednu na letadlo a přiletím za ním do Dubaje. „Tak fajn,“ řekla jsem si. „Tam jsem ještě nebyla.“ A hned jak jsem mohla, sedla jsem na letadlo a letěla za ním. S mezipřistáním v Česku, kde jsem si potřebovala vzít nějaké věci na sebe.

Byla jsem napuchlá, veliká, a protože mi pánové ještě napíchali pusu, tak jsem vypadala jako kačer Donald. Začala jsem si zvykat na svou novou podobu. Najednou jsem nemusela nosit podprsenku a mohla jsem si dovolit nosit větší výstřih, protože jsem do něj jednak měla co dát, a jednak mi prsa pěkně stála, byla pevná, nepadala. Ovšem mělo to i svou stinnou stránku, se kterou jsem měla chvíli problém. Najednou jsem zjistila, že mi všichni chlapi koukají ne do očí, ale do výstřihu. Svým způsobem to byl kompliment, ale mě to deprimovalo, protože jsem cítila, že jsem je přestala zajímat já jako Martina, ale zajímají je jen a jen moje kozy a co by se s nimi dalo dělat. Číšník se na mě ani nepodíval, čuměl mi jen na prsa. Můj kamarád, se kterým jsem na té diskotéce byla, nakonec taky.

„Tak fajn, to už jako nikdy nikomu nic neřeknu do očí, protože je nikdy nezdvihne od mého hrudníku?“ ptala jsem se sama sebe, ale čas to všechno dal do pořádku. Chlapi si časem zvykli, že na hrudi nosím pěkné závaží, a konečně zase začali vnímat, jakou mám barvu duhovek, a já jsem si zvykla, že chlapi prostě velká prsa nepřehlédnou. Naučila jsem se s nimi žít, oblékat je (a to bylo dost drahé, protože jsem musela vyměnit komplet šatník) a teď už si vůbec nedokážu představit, že bych měla mít zpátky ty svoje jedničky. Sžila jsem se s nimi tak, že si ani neuvědomuju, že mám na sobě něco umělého a štěstí asi je, že jsou vážně dobře udělaná, při omaku i na pohled to není do očí bijící: „Podívejte se, my jsme silikony!“ Dokonce se mě občas mladé holky ptají, jestli jsou moje nebo umělá, a já jim občas zalžu, že moje.

Netuším, jak by se vyvíjela má kariéra, kdybych je neměla. Vím ale, jak ovlivnilo mou kariéru to, že je mám. Zpočátku to vypadalo, že to byla největší chyba mého života. Když jsem totiž přijela do Dubaje za tím svým italským hvězdotvůrcem, narážela jsem na větu: „Hele, promiň, ale ty jsi byla roztomilá holka, měla jsi baby face, ale s tím, co máš teď místo těch svejch krásnejch kůzlátek, pro tebe žádnou práci nemáme.“ Pocitově mě to vrátilo do doby po mém prvním natáčení, kdy jsem byla přesvědčená, jak všechno krásně pofrčí a ono nic. Těžko se divit. Všichni mě znali jako malou holčičku, a najednou jsem byla ženská, měla jsem kozy jako vozy, nastavené vlasy, byla jsem opálená… Zeptala jsem se Itala, co s tím budeme dělat, že takhle jsem si svou hvězdnou kariéru skutečně nepředstavovala, a on mi řekl, abych s nebála, že všechno dobře dopadne. To jsem ale netušila, jakým směrem chce mou kariéru postrčit. Většinu jeho dubajských kamarádů totiž tvořili vlivní a bohatí pánové, kteří si rádi zaplatili za společnost holek. To byla jeho představa, jak ze mě udělat hvězdu, to byl jeho způsob, jak si vydělával na živobytí. On to celou tu dobu směřoval k tomu, aby ze mě udělal placenou společnici pro bohaté chlápky a šejky. Jakmile to vylezlo na povrch a já jsem konečně prozřela a pochopila, jaké se mnou má úmysly, řekla jsem mu, že to se tedy v mém případě parádně přepočítal a aby se mnou v tomhle svém kšeftaření s holkama rozhodně nepočítal. Myslel si, že se nechám zlomit, že mě přesvědčení, když mi začne pod nosem mávat penězi. Já proti penězům sice nic nemám, mám je ráda, jako každý druhý, ale neudělám pro ně zase úplně všechno. Když ten můj Ital pochopil, že se mnou po dobrém asi nehne, zkusil to ne snad po zlém, ale přece jen poněkud zákeřně. Vzal mě sebou na večeři k nějakému dubajskému princi, kterému mě představil, povečeřeli jsme spolu, popovídali si, a když jsem pak odešla na toaletu, slyšela jsem, jak se domlouvají, že zítra přijdeme zase a že mě bude mít, ať se nebojí.

Sotva jsme přišli domů, vystartovala jsem na něj, že jsem všechno slyšela a že si hned druhý den balím kufry a letím domů. Což byla hezká představa, ale hůř se naplnila, protože měl můj pas u sebe. Týden jsem s ním o něj bojovala. Zkusila jsem to po zlém, a já když chci, tak dokážu být pěkně hnusná a nepříjemná, což jsem taky byla, takže jsem se mu myslím dostatečně zhnusila, ale přesto jsem z něj pas nevymámila. Tak jsem bohužel musela svolit k tomu, co jsem nikdy nechtěla, a o čem jsem byla přesvědčená, že k tomu nikdy nedojde, a vyspala jsem se s ním. Bylo to hrozný. Bylo to něco, co jsem udělala jen v pudu sebezáchovy, abych už odtamtud konečně vypadla a byla zase doma. Těžko říct, co by se dělo, kdybych se nepřemohla. Nemyslím si, že by mě tam někde prodával proti mé vůli, ale určitě bych si s ním užila peklo. Už takhle si se mnou hrál hru na poslušného pejska a pána, dával mi málo jíst, pít jsem dostávala jen vodu, jakmile jsem začala odporovat… Poslouchala jsem, ale stále jsem mu dávala jasně najevo, že se nenechám prodávat, odsekávala jsem, byla jsem protivná na návštěvy, které k nám chodily. Až prostě jednoho dne pochopil, že do mě investoval peníze, které se mu prostě nevrátí a pustil mě.

A tak jsem se vrátila do Prahy za peníze, které jsem měla sebou, a od té doby jsem ho nikdy neviděla. Od té doby jsem potkala několik jeho známých, agentovi, který mě s ním seznámil, jsem dlouho dávala za vinu, že mě před ním nevaroval, ale dneska už je to všechno za mnou. Byla to zkušenost, ze které jsem se poučila, že když vám někdo něco nabízí zadarmo, rozhodně to není tak, že to dělá pro vaše krásné oči, ale bude to chtít jednou vrátit.

Kdybych ho dneska někde potkala, možná si zajdeme na kafe a vysvětlíme si to. Ale vlastně si myslím, že by si na mě dneska ani nevzpomněl. Podle mě jsem pro něj byla jednou ze stovek holek, které mu rukama prošly, i když na druhou takovou drzou Češku možná přece jen ještě nenarazil.

Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na ');! Těšíme se na ně.

Vložil: Redaktor KL