Trochu přírodopisu. Kočka zírá jako zjara. Seniorka jede na jih
26.07.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Je to z dálky, ale je tam - pozitivní gekon v mém patiu
Neúčelně se povaluji a přemýšlím, jestli ještě něco malého sezobnu, anebo už jsem moc líná, takže radši ne. Mezitím hodnotím, kterak se mi podařilo odeslat do banky důležité sdělení kdo jsem, co jsem a kolik tady beru.
Teda beru asi o čtyři eura víc, ale ten dokument jsem nenašla. Chtěli to v pédéefku, a to bylo hlavní, tak to mají... Snad mě proto nezastřelí, z lásky mi bohužel ani nepřidají. Ale mohli by.
Vzpomínám, jak se babička kdysi těšila, až bude mít celou tisícovku. Původně jí bolševik přiřknul 350 Kčs, takže tisícovka, to už byl vyšší level. No a já teď vyhlížím desetitisícovku, asi se stejnými pocity. Babí, chudobu máme v rodině, jen aby mě odtud nevykázali, to bych byla hodně smutná.
A to si takhle ležím s pocitem dobře vykonané práce a najednou zvuk. Divnej. Takový jako mlaskutí... Jo, ať mě hrom, v tom okolí nikdo není. Chvíli ticho a najednou zase takový ten zvuk. No, takový tichý, něco jako krouknutí, mlask, plesknutí nebo tak něco. Ale přitom to zní živočišně. Jakože od živočicha nějakýho. Ale tam, probůh, nikdo kromě někdy koček není! A tohle znělo jakože z výšky tak dvou metrů.
Trochu jsem strnula, ranní menší srdeční kolaps se stěží nalezitelným dokumentem ustoupil, páč tady by mohlo jít o život. Můj. Třeba z vyděšení, až na mne bafne to, co tam bydlí. Ale zase síla toho zvuku moc děsně nevypadala.
Ptám se kočky, ležící na posteli vedle mne, co to bylo. Kočka nic, spí jak dřevo. Na nikoho tady není spoleh. Hledám, odkud to zaskuhrání šlo, teď už bych řekla že zvenčí, tentokrát to mělo takovej smutnej akcent. Není to vidět a stěhuje se to, ale ležící já nemá už asi ten pravý orientační smysl a odhad.
Neděje se něco třeba ve vodovodních trubkách? Kdo ví, odkud to šlo. Jednou dostala sprda černobílá kočka zvaná Pumlíč, která na tajňáka se furt snaží být v bytě a nedá se jí vysvětlit, že je kocour, tudíž smrdí, a taky je nerozumně tlustá a veliká, takže ji prostě nepoberu... Je jí jedoduše moc.
Takže v byrě prostě nebude. Po tom sprdu, doplněném zprudka letícím obalem od rýžového mléka, kocour trochu uraženě vypadl, ale zvuk se po chvilce zas ozval. A byl, potvora, odjinud a hlasitější takový... divný. Jako mňoukavý.
Hnm, tak už sem asi blázen, usoudila jsem, což mě při mojí rodinné anamnéze už nechává v klidu. Pokud to nebude horší, tak slyším zvuky. No a co. Někdo zase ponoukán konkrétní představou že musí, krade. A čorne, na co přijde. A některý, mám pocit, že si na tom i založili živnost. Jaký to bude jednou překvapení!
A já jenom slyším večer, v noci i poránu divný zvuky... A to je horší, když chudák nemůže jinak, co já, no. Černý kocour je venku a že by takhle řvali švábi, o tom nemám informace. Vyžrat díru do pomeranče, teda do několika, to asi dokázali, šmejdi, ale tohle volán, či co je to, je něčí tvorba a ne moje.
Už něco zaslechla, ale start byl až později
Ale žralo mě to zvučení, to zas ne že ne. Nemám ráda, když se mi někdo pohybuje po cimře a já ho nevidím. To by se jeden vztek. A zase jede. Krouk. Když si představím, co všechno v tý cimře je a co budu všechno muset odházet, no pane jo.
Uvědomila jsem si, že jediní v tomto procesu nezařazení, kdo je pachatelem těch zvuků, jsou gekoni. Že by u mne pořádali ráno koncerty, z toho je fakt nevyním. Ale není jiné cesty. Někdo tu musí zvučet a zbývají jenom oni.
A tak jsem se téměř na konci cestou životem dozvědela, že zatímco naše české ještěrky jsou celoživotně němé, podobně vyhlížející gekon má hlasivky, a tudíž i hlas. A těmi hlasivkami jsou schopni prý vyjádřit hlad, že tu jsou, že tedy je někde ženská, nebo i vyjádří strach.
No a hned jsou mi ještě sympatičtější. Chodí tady, kde se jim zamane, ale těch asi pět kousků, o kterých tuším, že navštěvují moje patio, ty už teď tak jako Kočku považuji za svoje. Žerou hmyz i šváby, takže užiteční jednoznačně.
A Kočka má jednou za čas exkurzi do terária, kam mlsně a nadějné kouká, ale přes síťku k nim naštěstí nemůže. Chvilky teraristiky si užívá, hlavně když některý s plesknutim dopadne dolů. To bleskově vystartuje z postele a vypadá, že kdyby mohla, tak by je tam pěkně procvičila. Nebo ne?
Jenom aby nepadli. No, přeci jenom, je to šelma. Takže koukání dovoleno, ale nic víc. Kór teď, když už vím, že gekon vlastně může mluviť, když má hlasivky, ale tutově nechce.
Jednoho gekonka, malýho, jsem tady na dvorku už před Kočkou zachránila. Koukala tehdy udiveně a nevěděla, kudy do něj, potvora... Tak jsem ho zanesla mezi velké kvěťináče, kam se ta šelma nevejde.
Teď je už cíl mít je v chalupě definitivně stvrzen a gekoni se pro mne stávají téměř posvátnými zvířaty. Žerou šváby. A SKORO MLUVĚJ. Třeba se jenom styděj. Anebo je to zpěv, co já vím. Ale rozhodně nejsou němí. V mým patiu jich bydlí pět, tak třeba něco nazkoušejí...
Časem. A vznikne populární Gegtet.
Vložil: Lea Hniličková