Se to na mne valí, ani nevím... Seniorka jede na jih
19.07.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Stav vody, než byla druhý den tím dobrým mužem v podstatě pouštěna na samotok
Furt dačo... Ne že bych nějak milovala stav, kdy se prostě nic neděje, nuda a lébeďo. Ale kolikrát je to fakt lepší, než vznikne-li náhle nějaká neuhlídatelná aktivita.
Uvědomuji si, že teď je pro mne většina aktivit z neuhlídatelných. Před mrtvicí cokoliv se mi stalo na počítači, odmávla jsem to rukou a jelo se dál. Teď je cokoliv olbřímí problém. A jak jsem byla zvyklá všechno řešit jen mávnutím a nějakou nepatrnou aktivitou, tak teď to musím řešit a až časem přicházím na to, že jsem se na to mohla klidně vybodnout, a bylo by to třeba samo vyšumělo.
Třeba nechat ten displej v klidu, nešontat po něm pořád. Jo, jenomže ono to člověku nedá. A je docela zajímavý, k čemu jeden dojde, když si svědomitě zašmodrchá svůj vlastní mobil, není nad to. Taky můj mobílek už má léta a některé zlozvyky. A když se to dobře sejde s mojí roztěkanou nesamostatností...
No zkrátka po letech beru za prostý a na nervy zázrak, když vím, kde co najdu. Tuhle se mi nějak přeniklíkoval mobilek a přes půl hodiny jsem v zoufalství hledala mejl, ve kterým jsem věděla, že mám důležitou zprávu, na kterou bych snad i měla odpovědět. A tuhle jsem zase přijala nějakého reklamního otravu, když jsem konečně našla, co stisknout. No, musím říct, že na život zmatené „i net“ stařenky si zvyknout je dost pitomé.
A to mi zase praskla moje vodovodní hadice, takže to vytvořilo slušnej vodotrysk. Přes listí máty to nebylo vídět, ale slušně to zmáčelo dvůr, a jak už nejsem ten rys ostrovid, tak mi to úplně uniklo. Njn, dlouho to dávalo klid, a najednou, kde se vzal tu se vzal, vodotrysk.
Pomyslela jsem na abrazadery, záplaty na potrubí, ale co já jim budu s těma žbrblavýma rukama vysvětlovat. Ale kamarádka, jejíž mami kdysi přinesla frgály, přišla na to, že by opravu mohla zatáhnout pojišťovna. Tu si vlastně platím, samozřejmě nevím kde, ale protože... protože jistota je kulomet.
A že se tu může něco schumelit, a to teda může. Naposled jsem se trochu lekla, když u Růžového jezera hořelo. Na rozdíl ode mne kamarádka je hodně akční, takže v tu ránu tu pobíhal mužík v červeném a hleděl k plotu. A nic podezřelého neviděl.
No, hleděl trochu jinam. Přímo na místě jsem mu dramaticky předvedla tu včerejší vodní tragédii. Jeho to stále nechávalo v klidu, ale přeci jenom se na to místo činu podíval. A z „nic to není“ bylo rázem něco jako „nic se neděje, vyměníme asi čtyři metry trubky a bude to ok“.
No vida, jako když mi čte myšlenky. To bych přesně chtěla. Vyměnit tu tisíckrát poškozenou trubku. Tak že jsme domluvení a že mi zavolá. Takže jsem se naivně celá zaradovala a už druhý den po něm není vidu ani slechu.
Jasné, já ti zavolám! Zavolá. Ale neřekl kdy. A mezitím tam stále teče prý zmírněná, ale kdo ví jestli, voda. Netryská, ale mírně teče, a těžko dokázat, kolik si domácnost přesně vzala, aha.
Stav vody, když byla téměř za cenu mojí ruky zastavena
Poté co odešla voda na WC do kuchyně i koupelny, ne prudce, nějaký tlak tam musí být, a tamtudy tiše odchází vzácná MOJE voda. A na vodu já jsem hodně lakomá, když někde utíká zbytečně. To mám nějak odjakživa. Takže asi to budeme muset nějak popíchnout a řešit...
To jsem ještě netušila, jak se věci mají. To jsem se dozvěděla až druhý den. Počítadlo mi ukázalo, že ta jednodenní prodleva mě stála víc než kubík vody. To jsem asi napouštěla bazének, ne? Při mém vodním hospodaření fakt komická představa. Ale ono se v každém případě nic pozitivního neděje. A voda furt uniká. Nezní to nijak dramaticky, ale uniká.
Konečně jsem se vypravila ke zdroji zjistit, jak to přesně je, a zjistila jsem, že ten hochštapler zvukově zmírnil proud vody, aby nestříkala, prostě tím, že přes můj gejzír položil dlaždici. A voda furt utíkala jako kdyby nic. A nestříkala.
To je docela podlé a asi by se tím měla insurance zabývat? Takhle se přece voda neopravuje, položenou dlaždicí. Rozhodnutá, že si někoho odchytím, kdo se pokusí kohoutkem uzavřít vodu, jsem vozíkem vyrazila na ulici.
A hle, statný jinoch na procházce s huskym, já zmáčená jak vodnická bábi, doufala jsem, že vzbudím soucit... No, symbolicky se připovnořil do našich vodních budíků, ale nic tam nedokázal. Rozloučil se a zase jsem s tím dilema osaměla.
Nakonec jsem se chopila toho divnýho pidikohoutku, co tam je, a učinila jsem pokus o zatočení. To je děs, je to zatuhlý. Nedá se s tím hnout. Ale není jiná cesta. Čekat, až zavolá, je zřejmě marný.
Vida, trochu jsem s tou zatuhlinou pohnula. Odřená ruka, ale nevzdám se. Ještě před půldruhým rokem mi to šlo. Tedy taky ztuha, ale šlo to. A tak jsem do toho dala všecko, všechnu čerstvou raní sílu, a ťen zmagořenej konoutek se konečně pohnul a voda byla slavně uzavřena.
Málem jsem si k odpočinku a taky vyčerpáním lehla rovnou na ulici úvedle vrátek. Uf... Nójo, a co teď já s tím? Bral mě vztek a bezmoc. On kubík vody tady v tom suchu je něco... To by mělo bejt trestný. Pokus o nasazení abrazadery névyšel, s ťěmahle rukama nic nezašroubuju.
Děs mě pojal, zapomněla jsem totiž, že tady se nespěchá. Zavolám může znamenat tři dny, týden, až si vzpomenu, až najdu trubku nebo náladu, týden, měsíc...
Vypravila jsem se po tom vydatném zalití na ulici. Mohla bych volat o pomoc, ale na svém minivozíku, skvělé zalitá, bych na ulici vyvolala spíš smích. A tak jsem se zbaběle uchýlila do dvorku.
Vložil: Lea Hniličková