O mých hudebních láskách, i o té poslední. Seniorka jede na jih
12.07.2026
Foto: Wikimedia, volné dílo, Cornel Putan, CC BY 2.0 (snímek v článku Lea Hniličková)
Popisek: Král flamenca Paco de Lucía na PLAI festivalu V rumunské Timisoaře v září 2007
Vzniklo to celé tak. Sedím si takhle vpodvečer u zasíťované mříže, na nic nemyslím a najednou zaslechnu. Zpěv. Z dálky. No, zpěv... Ženskej hrdelní řev. Ale jak jsem tak chvíli poslouchala, řekla bych, že ta dáma byla dost přesná. Jako ta osoba tehdy na nádraží...
Jenomže ta pronásledovala policajty a v ruce držela flašku, ze které si hojně přibýbala. Ale ten pěvecký styl byl jak přes kopírák. Drsný. Velice naturální. V tu podvečerní hodinu překvapivý. Kdybych mohla běžet, doběhnu se tam, odkud to znělo, kouknout. Takhle jsem jen poslouchala a divila se, víc jsem nemohla.
Prostě to na paní najednou přišlo a musela si zazpívat, nejspíš. Ne potichu v koupelně nebo v kuchyni. Aby nikdo neslyšel. Naopak. Na plný pecky a na celý kolo, at si to všichni užijou. Trvala ta sólo produkce nějakých dvacet minut a fakt se to dalo poslouchat, když člověk abstrahuje od toho, že by to měla být elegantní podvečerní ženská píseň. Ale intervaly byly bezchybné.
Paní má holt talent, řekla jsem si a připravila se na další kousek. Jak dlouho ji to bude bavit? Kdybych tušila, že je to nadýl, mohla bych ještě vyrazit. Ale tak dobrá zas nebyla. Po nějakých celkově patnácti minutách nasťalo opět podvečerní ticho a ten sluchový přelud už se nezopakoval. Škoda, ještě tak jeden dva kousky mohla přidat.
Už, vím, odkud tenhle natur styl zpěvu znám. Tak zpívá zpěvačka z grupy, pod níž je podepsán Paco de Lucia. Nejlepší kytarista široko daleko a stvořitel moderního flamenca. A když to spolu rozpálí Paco de Lucia a Chick Corea, tak to je taky úplně jiná, ale veliká krása.
Prostě když se spolu sejdou dva dokonalí muzikanti, tak je to vždycky zážitek. A právě Pako je poslední má láska, kterou jsem si celý roky šetřila až sem, když už jsem v tech Španělích. Ono je to sem dálka. Nejlepší světový kytarista, strhující rytmy, fantastické flamenco, obohacené o všechno, co se mu při tom letu zachytilo za košili.
Takže super, co mi asi YouTube nabídne? Kupodivu nabídlo toho fakt hodně. Tak, Paco, dávám se do studií, těš se. Taky musím zjistit, kde se vůbec takové koncerty konají... a za kolik.
Vždycky když jsem jela někam za hudebníkem, za koncertem, tak mi bylo celkem jedno, kolik bude stát. Na tom jediným jsem nikdy nešetřila. Akorát Vlčka s Virtuosi di Praga jsem brala tak trochu na hůl, ti byli domácí a poslouchala jsem je časteji. A brala jsem cokoliv, i v Rudolfinu zasloupáky.
Pak přišel na řadu José Cura. Toho mi přivezli Virtuosi dokonce až do Prahy. To byl tehdy božský debut a jeho argentinské písně miluju dodnes. V Římě měl koncert operních árií v malém divadélku za Vatikánem. Kamarádká dělala marionetky, říkala jim podomácku zjebky. Tak mu poslala sedláka a selku jako dárek ode mne. Překráčela jsem mu s nimi po černých dlaždicích ve foyeru v tom Teatro Gione, vypadalo to fakt půvabně. A byl to náramnej sukces. Potlesk na otevřené scéně!
Při odjezdu domů nastalo někde na trati incidente feroviále, železnični neštěstí, tehdy jsem ještě nelítala. Prý snad i někdo umřel, takže vše v Itálii strnulo, hlavně doprava, a já jsem málem nedojela na večerní představení. Ale při tom divném popojíždění jsem viděla divnověci. Jednak nějakou fabriku, přes kterou nás po kouskách s vlakem postrkovali, že to jinudy nešlo, a všude tam byly dlouhé neonové tyče, scéna jak z hororu, asi chemička.
A v jednu chvíli jsem otevřela oči, za oknem byl modrý neonový nápis, asi nádraží Rimini, padaly obrovské sněhové vločky, že bylo stěží vidět. No, nakonec jsme nějak dojeli a stihla jsem to do Říše loutek, kde jsme hráli.
Takováhle fotka mi zůstala s Dmitrijem Chvorostovským...
Pak jsem se zase zbláznila do orchestru, tedy do muzikantů z ll Giardino Armonico, a ty mi Vlček taky přivezl až do Prahy, do Španělského sálu. Nádhera. Hráli na autentické nástroje a fakt jim vůbec nevadily, a byli tak dobří právě díky těm autentickým nástrojům, hráli fakt parádně. A jak oni na ně hráli Čtveráky! Boží. Lepší než Virtuosi. PST...
A pak přišel Dmitri. Ruským stylem. Vevalil se mi do vnímání. To teplo jeho hlasu je se mnou furt. Za tím jsem se něco najezdila. Všechno několikrát: Praha, Videň, Londýn, Paříž, Německo, asi jsem i něco zapomněla, bylo toho hodně. Byl pilnej.
Velká Božská operní muzika. Jeho Othelo je pro mne dodnes nesmrtelnej zážitek. Tak se mi taky potkali ve Vídni dva hlasoví miláčci. Tenor a baryton. Oba Boží pěvci, ale hlavně i skvělí herci. Chjo.
Dmitri Chvorostovskij umřel v 55 letech. Rakovína mozku.
A co já teďka s tou poslední radostí, víc lásek už na mne jistě nečeká. Podat ruku a podívat se do očí. To mi stačilo. Jo a někdy jsem otravovala s podpisem. Dmitri byl poněkud šokován, když měl v Paříži po koncertě podepisovat patnáct mých cédéček... Ale vždycky jsem chtěla vidět ten lidský kontakt. Ten pohled do očí. Vždycky, to je totiž úplně nejvíc.
Tak ještě je jednou, naposledy... Paco de Lucía. Kouzelník kytary a démon flamenca. Projela jsem spoustu skladeb, a nic? Teda muziky spousta, a nádherný. Ale kde sakra je? Musím do nějakého pořádného itineráře. Třeba je ve Španělsku všechno jinak...
Cože, zemřel? Blbost. Kdo jako? Jako by mi studenej nůž projel hrudí. Takový zdroj energie prostě nemohl umřít! To je blbost nějaká. V Caracasu? Prohlédnutím několika stránek jsem se ujistila, že aspiruji na idiota roku, že jsem prostě naprostý... pako.
Chystám se ne vejlet, na koncert a složit poklonu a hlubokou úctu člověku, kterej to nejspíš fakt neocení. Chystám se za člověkem, kterej je už víc jak deset let po smrti? Sním o tom, jak se podíváme do očí. Budu se určitě usmívat... a on už má v Algercias náhrobek?
Jak mi to mohlo uniknout. To je tak strašná škoda. To je taková bolest. To je tak strašně nespravedlivý... Životní zrada... A vůbec nic s tím nejde udělat. Ještě že je na internetu toho tolik, co vytvořil, kolik toho udělal. Všecko udělal pro hudbu. Vždyť on byl hudba a hudba prostě nemůže umřít. Poslouchejte ho, víc už pro něj nemůžeme udělat...
Ale děsně smutný je, že už nic dalšího nepřidá, protože už prostě není. Byl člověkem tvořivým, s nápady, které naráz zemřely 25. února 2014...
Tak a o kom že to nakonec je?
vlastním jménem Francisco Gustavo Sánchez Gómez
narodil se 21. prosince 1947, Algeciras, Španělsko
Umřel si 25. února 2014 (66 roků) na infarkt. Prý při hře s dítětem, umřel prý při převozu do špitálu. Tak snad aspoň dlouho netrpěl. Ale v 66 není ještě zvykem umírat...
V Mexiku na dovolený. Mexiku neděkuju...
Vložil: Lea Hniličková