Bloudění kolem supermarketu bude asi mé hobby. Seniorka jede na jih
05.07.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Hezká cedule, ale pro mne nezvěstná
To je zajímavý... Zase mi v podstatě překvapivě došly léky a cesta za jejich nabytím nebyla z nejjednodušších. A já jsem vyrazila zřejmě v úplně nejhorším čase. No, logicky kolem sedmý, když už slunce tak nepeklo. Jenomže to věděli už dlouho všichni.
U nás v ulici to bylo ještě v pohodě. Ale provoz byl fakt hustej, až mi nějakej asi španělskej občan udělal fakt bene. Vystoupil z auta, vykročil do silnice, pokynul mi a já jsem mohla klidně vjet do toho narvanýho malýho kruháčku.
Nájezd do druhýho velkýho byl volnej, ale kupodivu aut mi tam překáželo málo a zelená už byla na dohled. Nedávným vichrem asi zmizel zelený křížek ze střechy, naštěstí zelený barák zůstal. Takže jsem přesvištěla zbývající silnici a už jsem byla u lékárny. A po pár couvačkách a opatrných nájezdech, všude sklo, i v lékárně. Za celých 250 euro šikovně nakoupila hospodyňka a skoro dva měsíce má co zobat.
Fajn. A nastává klíčový moment jako posledně – kudy vocaď??? Takže hlavně ne tudy jako posledně, ve špitálu dělat vostudu už nechci. Citroen, tu budovu nechci vidět. Takže někam jinam, nejspíš na druhou stranu, a hlavně opatrně.
U čerta, kam všichní furt jezdí! Tak jsem opatrně s pytlíkem léčiv kroužila po place. Kudy to vzít? Možností jak nadráno. Ono taky z mojí psí vejšky vidí člověk vše úplně jinak, obzvlášť když najednou ještě i blbě vidí...
A tak jsem si řekla, peč na to a vyraž. No, po chvíli nejistého popojíždění nějací dva strejci usoudili, že jsem trochu bezradná, a asi mi chtěli někoho zavolat. Porozuměla jsem, že mám počkat. Po chvíli mě to čekání omrzelo a dala jsem se do pohybu. Neflákla jsem sebou, takže mi není co vyčíst.
Dala jsem se po nějaké magistrále, či co to bylo, krásně to po ní frčelo, ale vím já, kam to zase jedu? Nevím. A tak sem přibrzdila a snažila se něco vymyslet. Jenomže v tu ránu se hlásí nějakej starostlivej tvor.
Pokusil se mne, bloudící, odvést z té mé... z mojí jistě pravé cesty. Ale teď už na mne volal, že je z nějaké security, ale co já vím. Jsem mazaná a z Čech, checht, na mne si nepřijdou...
Postupovala jsem přískokama a zamávala jsem mu, jako že už vím kudy, tedy čistě teoreticky. Konečně jsem totiž vjela do nějakých ulic, získala jsem pocit bezpečí a taky tam byl stín. A heďme a helemese, tady je ten barák Citroen? Kolik jich tu je? Asi je mi souzen. Nahoru anebo dolů, vždycky dojedu sem. Ale je tu namalován, a pěkně, název ulice a tentokrát mám mobil.
Tak super, tady už jsem v bezpečí. Zasunula jsem se s vozíkem až těsně k chodníku, vyblejskla si název ulice a teď už směle k domovu. Opsala jsem svědomitě celý název ulice do programu Google Maps, abych to měla fakt dobře. A ejhle – nic. To mne trochu rozhodilo. Psalo to, že tahle ulice v tomto regionu neexistuje. A jsem nahraná...
Na chvilku vystaráno...
Tak jsem blázen já, anebo kdo? Cale Antonino Conesa Morales neexistuje. Jakou dřinu mi dalo to nakňufať, a ona neexistuje? Bordel!
To jsem z toho fakt jelen. Po chvilce jsem si řekla, že Španělsko je holt zvláštní. Popojedu, třeba za rohem se už ulice jmenují. Opustila jsem svoji nejistou kótu a postoupila dál. K dalšímu fešácky vyvedenému názvu ulice. Zase jsem ho fakt poctivě opsala a zasejc nic. Začala jsem si připadat jako oběť nějakého naschválu a vůbec jsem nevěděla, co dělat. Mamííí, pomooooc...
Ale jako posledně, zase byli tady a fakt akorát včas. Jak to dělají, ví Bůh. Nějaká policie. Možná zase Guardia Civil, co hledá zatoulaný jedince, jinak nevím, kde se tady zase vzali. Nejdřív vyzvídali. Slečně v nastupujícím soumraku asi od lampy modře svítily velký brejle na čele. Chtěli vědět všechno možné.
Zasekla jsem se hned na čísle telefonu. Já si totiž málokdy volám, a po mrtvici jsem tudíž zapomněla všechna čísla, nejen číslo telefonu. K ničemu ho v podstatě nepotřebuju. Čísel jsem měla jako svého času télefon-fanatik hromadu, ale teď si na jistotu nepamatuju žádný.
Tak ještě chtěli vědět NIE, moje zdejší daňové číslo, ale sami viděli, že kde není, ani smrt nebere, tak se moudře upokojili. A už začal fakt soumrak, a že se alespoň podívají, jestli tady fakt někde bydlím.
Chvilku se mi snažili vnutit i nějakou lékařskou nebo sociální pomoc, ale striktně jsem odmítla. Když se třeba potento, tak budeme co? Čekat, až někdo přijede a uklidí to po mně? Děkuju moc pěkně, ale ne.
A tak se rozhodli, že mě aspoň domů dovedou. A to bylo fakt krásný. A byl to nejskvělejší zážitek, když pomalinku jeli přede mnou, s příposlechem z mobilu, a zvolna jsme se blížili k místům, kde už to trochu znám, a dovedli mě takhle až před dům. A to už byla úplná tma.
Smůla, že nikdo z přátel a známých nezvedl telefon, abych se nějak legalizovala. Psala a volala jsem, aby mi to číslo někdo prozradil. A nic. Na NIE jsem si dokonce v potu tváře vzpomněla, ale ne ta ta písmenka kolem. Číslo jsem vyhlodala kupodivu správné, ale bez těch písmenek okolo ne a ne.
Takže teď jsem pro ně takovej divnej ilegál, co tu žije s kočkou a jezdí po městě s plnou taškou prášků, od nikoho nic nechce, ale oni mají pocit, že potřebuju všechno... Nepotřebuju. Fet, tedy léky, skoro na dva měsíce teď mám, kočka je nakrmená a to mi stačí. Jo a Mercadona mi přijede zítra.
Jo a ten dnešní výlet s dopravou až do domu, tak ten byl prostě boží... Policajti jsou tu prostě hodní a fakt slouží lidem.
Vložil: Lea Hniličková