Varšavská smlouva nás stála 6 až 8 % HDP. 3 % pro NATO ale nedáme

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Fotografie ze sjezdu vůdců států Varšavské smlouvy v roce 1987 (zleva): Gustáv Husák, Todor Živkov, Erich Honecker, Michail Sergejevič Gorbačov, Nicolae Ceauşescu, Wojciech Jaruzelski a János Kádár.

Časosběr: Dnešní díl bude o organizaci, která naší zemi přinesla pomoc spřátelených vojsk. Mluvilo se o její „nerozborné jednotě“, ale i ona měla své trhliny. Po revolucích konce osmdesátých let ztratila smysl a stejně jako Sovětský svaz se odebrala do propadliště dějin.

To byl konec příběhu, ale kde hledat začátek? Obvykle se začíná se Studenou válkou v druhé polovině čtyřicátých let, já bych zvolila rok 1945, nebo možná už červen 1941, kdy se i přes vzájemnou Smlouvu o neútočení, podepsanou mezi hitlerovským Německem a SSSR, rozhodl kancléř tisícileté říše pro útok na svého spojence.

Následující apokalypsa je v Rusku a jeho bývalých satelitech vžitá pod označením Velká vlastenecká válka. Myslím, že neexistuje trefnější označení. Mobilizováno bylo vše, od lidí přes zemědělské zdroje až po průmyslovou výrobu. Pomoci se SSSR také dostalo od Spojených států, jejich Zákon o půjčce a pronájmu pomáhal válečné sovětské ekonomice. Nic na tom nezměnil ani o pár měsíců později vstup USA do války po napadení Pearl Harboru Japonci.

Najednou proti státům Osy – Německu, Japonsku a Itálii, stál blok Spojenců – USA, Velká Británie a SSSR. S postupujícím časem bylo zřejmé, že tento nepříliš sourodý trojlístek států má převahu. A čím dál jistější, že spojenci dojdou až do Berlína, Říma a japonského císaře donutí ke kapitulaci svržením bomb, které straší svět i dnes.

Už během posledních měsíců války ale také bylo všem jasné, že už nejde jen o ukončení pekla. Vztahy mezi spojenci se s postupem evropským kontinentem proměňovaly a více se projevovala ideologická polarita amerického kapitalistického systému se sovětským socialismem. A do toho tu byla Velká Británie. Koloniální impérium mělo v čele věhlasného Churchilla, který prozíravě věděl, že aby vyhrál válku, musí se Stalinem spojit, ale rozhodně to nebyl fanoušek komunistů.

Válka skončila, ale přinejmenším od roku 1946 bylo všem jasné, že „sféry vlivu“ budou rozděleny podle toho, kam do května pětačtyřicátého došly armády velmocí. Velká hra se v následujících letech odehrávala především o osvobozené Německo, které bylo rozděleno do čtyřech zón, každé pro jednoho vítěze, stejně jako hlavní město Berlín. Po několika dramatických politických střetech se situace vyvinula ve vznik dvou Němecek, později označovaných jako západní a východní. Dva státní celky, Spolková republika Německo a Německá demokratická republika, se dočkaly od svých osvoboditelů diametrálně odlišných způsobů podpory. SRN přijala Marshallův plán, NDR se mnohde dočkala ze strany svého ochranitele SSSR demontáží a odvozu zbývajících průmyslových kapacit. Zatímco ve východním Německu ještě na počátku padesátých let existovaly potravinové lístky, v západním Německu praskaly obchody ve švech.

4. dubna 1949 byla úmluvou z Washingtonu založena Severoatlantická aliance a v roce 1955 k paktu přistoupila i Spolková republika Německo. Dostala tím právo znovu vytvořit svou armádu, i když jen omezeném počtu 20 divizí. Ale šlo hlavně o to, že smlouva NATO už od počátku obsahovala proslulý článek 5, podle kterého útok na jednoho z členů je útokem na všechny. Z toho samozřejmě vyplývá, že v případě napadení jedné ze zemí ostatní přispěchají na pomoc. Což působilo na kremelské vedení jako červený hadr.

Studená válka tehdy jela na plné obrátky, takže jako reakce vznikl vojenský pakt Sovětského svazu a jeho satelitů. 14. května 1955 se sešlo celkem osm signatářů – samozřejmě SSSR, dále Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko a Rumunsko. Smlouva byla podepsána na 20 let, byl zde i mechanismus automatického prodloužení o 10 let, pokud ji rok před uplynutím lhůty státy nevypoví. Nesla oficiální název Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, a právě ta pomoc se do budoucna ukázala klíčovou části. Součástí podepsané dohody byl i článek, který sovětské armádě povoloval neomezený pobyt na území signatářských států. A důležitá byla i reálná ztráta autonomie členských armád. Do jejich vojenských štábů byly vysílány sovětské vojenské kádry. Přeci jen se SSSR řídil heslem důvěřuj, ale prověřuj.

Vojenská spolupráce zahrnovala také společná cvičení spřátelených vojsk. Oblíbenými manévry bylo přebroďování řek, které ve skutečnosti bylo přípravou na případné překročení řeky Rýn na západě Německa. Nechci armády Varšavské smlouvy podceňovat, ale po Rýně jsem se plavila na lodi několikrát a nemyslím si, že cvičení s kódem „Vltava“ by je na velikost a složitost tohoto toku mohlo připravit.

I když je Varšavská smlouva známá jako sovětský satelitní spolek, hlubší pohled ukazuje, že ostatní členské státy do jejích aktivit také dokázaly začlenit vlastní zájmy a jakási politická diskuse tam probíhala. Velkou zkouškou soudržnosti se stal hned její druhý rok. Na podzim 1956 došla trpělivost se sovětskou politikou horkokrevným hrdým Maďarům. Imre Nagy, kterého v říjnu přivezli do čela povstání přímo z oslav vinobraní, byl sice pravověrným komunistou, ale vystoupení z Varšavské smlouvy se stalo jedním z hlavních bodů jeho programu. Pro Sověty ale právě toto byla nepřekročitelná linie a budapešťský odpor byl nemilosrdně utopen v krvi. Přesto tehdy poprvé vypadl jeden  z kamenů pevné zdi.

Do vztahu k Varšavské smlouvě se promítalo i politické dění v členských státech. Rumunsko a Albánie si postupně našly trochu odlišnou cestu, která vedla k omezení společných vojenských aktivit.

A měnil se samozřejmě i sám Sovětský svaz. Ještě před vznikem Varšavském smlouvy se na počátku března 1953 odebral na věčnost hlavní tvůrce celého impéria. Vzniklo o tom mnoho knih a filmů, já vřele doporučuji komedii Ztratili jsme Stalina, která pod humorem vystihuje boj o nástupnictví mezi nejvyšším kremelským vedením. Vyhrál jej Nikita Chruščov, pro mnohé nečekaně. O pár měsíců později vystoupí s projevem, ve kterém doposud nedotknutelného  předchůdce zkritizuje za budování „kultu osobnosti“, což je v rozporu se socialistickými vizemi rovnosti. Což se nelíbilo dalšímu milovníkovi vlastních soch Mao Ce-tungovi, který po vzoru čínských císařů považoval obdivovanou a obávanou autoritu za naprostý základ společenských vazeb. Takže došlo k situaci, která ke nazývá Čínsko-sovětským rozkolem a Moskva najednou musela bojovat na dvou frontách.

Malinkatá Albánie s velkým vůdcem Enverem Hodžou, který také považoval chruščovovské liberální novoty za rozklad, si dokázala najít svou pozici ve svérázné balkánské variantě maoismu. A vztahy se nezlepšily ani za Chruščovových nástupců. Díky tomu se vláda v Tiraně vyhnula účasti na invazi do Československa v srpnu 1968. Ta se naopak stala vhodnou záminkou, aby hned v září úplně vystoupila.

Okupace Československa se neúčastnilo ani Rumunsko, kde už vládl Nicolae Ceaușescu. Původně spíše liberál usilující o omezené kontakty se Západem se společně s ambiciózní manželkou Elenou proměnil v jednoho z nejpodivnějších komunistických vůdců. O realitě země, která se pod heslem suverenity uzavřela před světem do policejního státu s kolabující ekonomikou, jsem měla svědectví z první ruky. Historky z kategorie Jak odstrašit lidi od komunismu snadno a rychle mi dodala kamarádka, která se tam zamilovala a provdala velmi krátce po Vánocích 1989. To byli Nicolae a Elena dopadeni při pokusu o útěk (vojenský vrtulník, který je před rozzuřeným davem vyzvedl ze střechy prezidentského paláce, už v rozloženém systému nedokázal doletět ani na hranice) a za velmi potupných okolností u zdi zastřeleni.

V roce 1968 se ale invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa odmítl účastnit, dokonce ji odsoudil. Do Československa se v noci z 20. na 21. srpna 1968 vydala vojska Sovětského svazu, Maďarska, Polska, Bulharska a NDR. Účast posledně jmenované země byla symbolická, hlavně proto, že příjezd Němců do Čech po 29 letech by nepůsobil pěkně. Generální tajemník Walter Ulbricht ale patřil k těm, kteří Brežněva k tvrdému zúčtování s československou „kontrarevolucí“ pobízeli nejvíce. Sovětská armáda se následně usadila v Československu, které po druhé světové válce jako jediné její vojáci opustili. Pro plány konfrontace s NATO bylo naše území strategicky nepostradatelné.

V osmdesátých letech s postupujícím ekonomickým úpadkem SSSR jeho vůdcům začínalo docházet, že rozlehlé a nákladné impérium z pětačtyřicátého nebudou schopni udržet. Michail Gorbačov se snažil ustupovat z pozic koordinovaně, ale nakonec se vše sesypalo jako domeček z karet, když se přes sovětské satelity převalily revoluce. Země, kde už komunisté neměli garantovánu vedoucí úlohu, neviděly v pokračování vojenské spolupráce podle moskevských not vůbec žádný smysl. Organizace, která ve finále neplnila svůj účel, se  formálního rozpuštění dočkala 1. července 1991 v pražském Černínském paláci. 23 let poté, co Prahu obsadila v rámci jediné koordinované vojenské akce pětice spojenců. Byl u toho Václav Havel a další lídři, kteří strávili roky protesty proti její existenci a aktivitám.

Jen o necelých osm let později, 12. března 1999, se tři bývalí členové Varšavské smlouvy stali členy NATO. Česká republika mezi nimi. Dnes se i zde vedou debaty o významu vojenského společenství a co to vlastně obnáší, být členem obranného paktu. Tato debata se bohužel omezuje na částky výdajů a investic. Našla jsem si, jak jsme na tom byli v časech naší „varšavské“ aliance. Podle čísel ze šedesátých let, kdy byla na vrcholu, SSSR dával na obranu od 10 % po 15 % národního důchodu, ostatní státy Varšavské smlouvy se pohybovaly v rozmezí 6 % až 8 % HDP. Rumunsko, které se spolupráce už moc neúčastnilo, bylo „černou ovcí“. Ale i tam se na obranu dávala tři procenta HDP.

V kontextu celé historie ta naše diskutovaná dvě procenta opravdu nejsou přehnaná.

Zdroje: Wikipedia

https://plus.rozhlas.cz/rumunska-armada-byla-soucasti-varsavske-smlouvy-ale-srpnove-okupace-se-v-roce-9090980

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/madarske-povstani-v-roce-1956/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-varsavska-smlouva-275707

https://www.denik.cz/historie/invaze-ceskoslovensko-1968-protesty-albanie-jugoslavie-rumunsko/

Military Spending in Eastern Europe dostupné na: https://www.google.com/url?sa=i&source=web&rct=j&url=https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP79B00972A000100600006-9.pdf&ved=2ahUKEwiL78XJ_6mVAxUhgP0HHbENMPUQ0YISegoIAggACAEIChAB&opi=89978449&cd&psig=AOvVaw1FX9CTSDqkrGhwlbhG5ItA&ust=1782738231810000

Vložil: Radka Vosáhlo