Jupí, už je to tolik let... Seniorka jede na jih
28.06.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Odtud jsem vyrazila. Na jih, za teplem. U sousedů tam řádil skočec.
Njn, tak jsou to přesně tři roky, kdy jsem jako lupič v noci poprvé zhasla světlo v předsíni už ne mého obřího domu a opustila ten dům, ve kterém jsem v podstatě byla šťastná. Měla jsem to tam fakt ráda, ale...
Nejdřív umřela máma, chyběla mi moc. Tím, že jsem jí posledních zhruba deset let nenápadně, ale pravidelně dávala léky tak, jak je měla brát, a asi i věkem se její schizofrenie úplně vytratila a ty posledni roky byla opravdu zdravá, skvělá a skoro úplně bez prášků fungovala.
A najednou smrt. No, moc jsem si vlastně jejího plného zdraví neužila, ale ty poslední roky byly opravdu fajn a 84 je slušnej věk.
Taky poměry v obci se pro mě radikálně změnily, ta tam byla původní kavárna, ze služeb na zámku mě novej majitel vyhodil. Tam mě to hodně bavilo, ale co se dalo dělat. Bylo to s randálem a tý účelový sprostoty taky bylo trochu moc, ale musím uznat, že to dneska dělá dobře. Ale pomlouvat nemusel.
Pomluva za mnou šla do Kouřimi, kde jsem dvě letní sezóny dělala v Íčku. Nádherný město. Jezdila jsem tam vlakem z Radimi překrásnou krajinou a zpátky jsem většinou jela na tý malý vzteklý elektrický koloběžce. V Radimi v kopci byl měřič rychlosti. Maximum jsem měla 43 km/h. Když mi tuhle brigádu zrušili, tak mě to mrzelo, zas můžu být nejspíš ráda, že jsem všechny ty zpáteční cesty přežila.
A čím dál tím víc mi taky docházelo, že teď už vůbec na zvládnutí toho obřího baráku nemám peníze ani sílu, a když jsem vzhlédla k nebi, tak tam každou chvíli letělo letadlo, asi koridor. A nějak mi přišlo líto, že už se nikam nepodívám. Život tady, po covidu, kterej mi vzal i divadlo, se mi už jevil ztracenej. A náhle kamarádka z Brna se rozpovídala a pravila cosi, jako z mýho dětskýho snu, že už aby byla v tom Španělsku...
Já jsem zavětřila, zprvu jsem si pomyslela, že se nejspíš zbláznila, takhle, na starý kolena... ale už v tu chvíli jsem tušila, jo jo, to je ono. Normálně mi přesadila ten můj dětský sen do mojí hlavy tím, že tehdy jsem vnímala, že v Čechách je pro mne vše ztraceno, začala jsem hned kutat na přesunu. A zjistila jsem, že všechno je proveditelné a půjde to.
Hlavně že u Eurowings mi vezmou tehdy seďmnáctiletou kočku Bastet do kabiny letadla. To byl největší problém, a když ten měl řešení, nic mě nemohlo zastavit, protože já když si vezmu něco do kotrby, ať je to sebevětší pitomost, tak je to prostě ložený. Každej cáklej napad, co se nebrání.
No a tak jsem tady.
Ono taky do Španělska jsme jezdili s divadlem nejvíc a ta země se mi fakt hodně líbí, takže ten sen brněnské kamarádky mi přišel jako nejlepší řešení mýho dalšího žití. Kolega z divada se mě ptal, před čím utíkáš, a já jsem mu tehdy odpověděla, že před smrtí. Inu nevím...
Výsledek - kamarádka je stále v Brně, já jsem byla činorodější. Nemám totiž už žádnou rodinu. V tom mám jasnou výhodu. Na nikoho nemusím brát ohled. A co si napáchám, je čistě jen moje věc. A kdybych zítra exla, musí to akorát někdo uklidit. Jo, už teď mi je ho líto. Ale to by mě čekalo všude. A ještě by to bylo v zimě...
Nechala jsem naložit mojí bambusovou postel, kamion mých i máminých knih, ještě pár krámů a s kočkou Bastet v přepravce přes rameno jsem opustila po třinácti letech můj patrový dům, dům o devíti místnostech, se kterým jsem si vlastně nevěděla rady... Neměla jsem na něj vlastně právo, protože jsem se o něj neuměla postarat. A myslím, že tím mým opuštěnim jsem tomu domu udělala jedině dobře.
A dnes mi to přijde neuvěřitelný, ale od 29. 6. 2023 jsem zde. Až vyjde v neděli tenhle článek, tak hned v ponděli to budou přesně tři roky, co mě Eurowings i s mojí tehdy sedmnáctiletou kočkou Bastet přenesly do mého nového starého domu. Jo, vzpomínám, jak jsem byla štastná. Ještě nyní bych byla štastná, ale zdraví mi do toho poněkud hodilo vidle. Událo se toho moc za tu chvilku.
A sem jsem došla. Bougainvillea má teprve dva roky.
Nejdřív jsem sebou práskla cestou na návštěvu s vidinou kafe a pravých, dovezených frgàlú. Na koloběžce jsem si nastavila 15 km/h a na plnej céres jsem to opřela v trávníku. Hhlavou o šutr, ještě že nebyl větší, taky už jsem to mohla mít za sebou... Co by si tu počala chudinka Bastet. Posezení ve špitále celkem ušlo, vadily mi hadičky, na kterých mě drželi, ale nikkde jinde mi tak dobře neuvaří, a to teda fakt. Hematom se nějak vsáknul a už jsem se těšila na koloběžku.
A pak se pokusila mě likvidovat mrtvice. Furt mám dojem, že doktoři cosi zanedbali. Při první malý mrtvičce ještě v Radimi, jak přijeli, hned mě začali fofrem léčit. Prý tam jde o čas. Ve Španělsku není spěch v módě. Takže na úvod mě nechali posedět hned v ambulanci při příjmu, pak ke mně hovořila u monitoru nějaká doktorka prý z Alicante, vůbec nevím proč, ale nic se mnou pořád nedělali. Jenom nevím už kolikrát zjišťovali, jak moc jsem schopná zmáčknout pravou rukou ruku nějakého vlastně nevím koho, a když už jsem nebyla schopná ji zmáčknout vůbec, tak se uspokojili a slíbili mi ještě nějaké měření, na které se vybodli. Furt se mnou nic nedělali a zavřeli mě za stóru na příšernou jipku.
Víc si skoro nic nepamatuju, už úřadovala ta mrtvice na plnou sílu. Byla to hrůza. Zapomněla jsem úplně všechno. I písmenka a jak se používají, všechna hesla, kódy, skoro nic jsem najednou neměla. Co jsem zadávala naprosto automaticky jen po paměti, všechno bylo pryč. A PRAVÁ RUKA úplně k nepotřebě. Hejbala se jen levá a ta je trdlo od přírody.
Teda já to tak mám. No, po čase jsem se s ní nějak trochu písmenka naučila. Ale furt mi to jde blbě. Inu mrtvice – fuj! Chodit nechodím, mluvit nemluvím, jenom to psaní mi díky levé pazouře, která se musela naučit, zůstalo.
Zatím poslední nástup mojí osobní likvidační čety začal přesně v termínu mezi Vánocema a Novým rokem. To se stalo, že jsem zase úplně ztratila mluvu, písmenka se mi zase pomátla, levá ruka chytila nějaký brnění a brní trochu furt, a jako novinka, dost drsná – přestala jsem normálně zdravě vidět. Jako by se mi před očima roztáhlo něco. Najednou. Úplně jsem si tu vteřinu uvědomila, kdy to vzniklo.
Barvy, co vidím, jsou v pořádku, ale s detailama je to horší. Vidím proti sobě člověka, ale netuším, kdo to je. Když jsem odešla ze špitálu, bylo to blbý, nic jsem nemohla najít, přestože jsem na to zírala. Marný pokus o úklid mého pelechu jsem moc neocenila. Přemístit cokoliv v příbytku skoro slepýho je málem zločin. Ale to nikomu nevysvětlím, kdo to nezažil. Ještě se se mnou asi rozkmotřili. No, netušila jsem, co mi ten vánoční pobyt přinese. Mrtvice prej to nebyla. Co to bylo, nevím.
Na to, jak jsem se sem na jih těšila, tedy výsledek nic moc, co. Teď jde o to, jestli v Radimi by to bylo totéž. Že bych se přerazila na tý malý čínský koloběžce, to byla jen otázka času, kdy se zadaří. Mrtvice na mne zřejmě trpělivě čekala, zatímco jsem si užívala pravého Roquefortu a jiných tučných dobrých sýrů. Jo, za tučné sýry jsem utrácela hodně... Njn, moje volba. Tak to teď mám. Přitom tady se dá jíst taková spousta netučných dobrot... Aneb za všechno si člověk nakonec může sám.
Když se tak rozhlédnu po kolezích a spolužácích, nedopadla jsem zrovna nejlíp. Ale žiju a většinou se mi to líbí. Fajn by bylo, kdybych už nepadala. A co ještě přežiju? Moje babička žila 93 roků, máma 84, mně je 71.
Tak to by byla bílance po třech letech pobytu na jihu. Platba za elektřinu 54 euro a to mě hodně těší. V Radimi jsem měla všechno na elektřinu... I TOPENÍ. Holt jaký si to uděláš, takový to pak máš.
Vložil: Lea Hniličková