Drobné nerváčky skoro vlastní výroby. Seniorka jede na jih
21.06.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Přes knoflík. Jo, to je ono.
Jako nervák si teď umím způsobit skoro na počkání. To chci jenom zaplatit Vodafónovi účet, abych ho mohla pustit zase na měsíc z hlavy, ale i do tohohle pro jiné lidi prostinkého úkolu dokážu vnýst zmatek.
Totiž tyhlencty ty symboly. Variabilní a specifický. Co já teď už vím, kterej je kterej... Z toho jejich protokolu mi to na mobilu nejde zkopírovat a psaní čísel, to je pro mne absolutní peklo. Fakt jsem po tý mrtvici hodně zblbla, a jak je tam víc sedmiček, tak se ztrácím.
Tak jsem si všechno našla, vypsala, kolik kterých, pracně naklofala potřebná čísla a... A je to, hurá. Ale červ pochybnosti náhle zahlodal - bože, jak tam jsou vlastně ty numera? A přišel zmatek, panika, zjišťování podstaty... ochoření chrousta. Co budu vyprávět, zabavil mě zas ten zmatek na pár hodin, na Vodafonu mi podali vysvětlení, ale z AI, takže jsem ze všeho byla jelito.
Mám radši, když se mnou komunikují nějací člověci. Teď, při neschopnosti mluvit, a komunikují... Leč pomáhací protokol se mi nakonec neotevřel, tak jsem dál setrvala v nevědomosti, co tedy s těmi symboly.
Pak jsem tam někde ve zcela vyfoukaným šuplíku paměti našla kousíček rozumu, fakt jenom malinkatej, a napadlo mě zkopírovat info z mejlu vyúčtování a info z odeslané zprávy. A chápete tu radost? Všechna čísla se v obou materiálech shodovala tak, jak měla. Všecko jsem kupodivu vyplnila správně. Ufff.
Na mne by už fakt mělo být něco jako řidičák... Ještěže jsem nenadělala toho zmatku víc. Možná to je to, co měla moje babička, jak když někam šla, kamkoliv, třeba pro cikorku do krámu, tak se i pětkrát vrátila, jestli dobře zamkla. A já jsem tam postávala s ní a říkala jsem si no jéžiši, babí...
Vzhledem k mojí nedávné pronikavé šikovnosti jsem byla nucena vybrat ze svých majetků příhodnější, tedy lehký gázový oděv. Vzhledem k nedávnému mírnému zhubnutí jsem ale vyhrábla modré šatičky a jsou mi. Už mi nevadí! Mají tu správnou délku, a hlavně už mi jsou bez výrazného přiškrcení dechu mojí osoby, což mě na rozdíl od jiných mých podrobností nynější mojí existence dost výrazně potěšilo. Takže hurá. Kde ale mám váhu, to je ještě ve hvězdách...
Co mě ale vůbec nepotěšilo, že tyhle senzační šatečky se zapínají 9, slovy devíti knoflíčky, samozřejmě těmi nejmenšími, které lze najít například ve vzorníku. Mají centimetr, možná 11 mm. Víc ne.
A teď si představte zapínání těchhle knoflíčků rukama chromajzla, který jednou rukou vládne bídně prstíky, které dosud ne a nefungují. Na jemnou mechaniku zapomeňme rovnou, a druhá pazoura si o Vánocích prošla něčím trochu podobným, co ji zbavilo citlivosti. Mrtvice to prej nebyla, ale chovalo se to podobně, i když mírněji.
No a teď tu mám ten hábitek, a abych nechodila hambatá, je nějaké uzavření knoflíky prostě nutné. Protože vím, co mě čeká, tak jsem to odkládala dlouho, na pak. Ale s tím opařeným břichem mi jiný oděv nezbýval.
S lehce skřípajícími zuby jsem přistoupila k dílu. Šlo to bídně, zdlouhavě, ale tak někde u pátého knoflíčku jsem odhalila něco jako metodu, jak ty prťavce navzdory nástrahám spojit. Celou dobu jsem samozřejmě klela jak pohan, sakra, kdo tuhle oděvní blbost vymyslel, když existujou sucháče...
Nicméne dírky najednou došly, to bylo nějaký krátký. Takže hurá, sláva? Sláva se nekoná. Jenom to, že nemluvím, pomohlo zadržet několik zcela zoufalých a velmi sprostých epitet. Protože: „Hm, a to, co je tady dole, to je jako co?“ Vím, holt von vám to někdo převrátil, žejo? Jo. Nevím proč, ale začala jsem zapínat od třetího knoflíku v pořadí!
Po té vyčerpávající lopotě to fakt nebyla dobrá zpráva. V prvním momentě jsem fakt chtěla ten hábitek zahodit. Jo, ono není moc kam, k odpadu daleko. Zprvu jsem se chtěla uškrtit, pro neschopnost, tady nešlo říct sakra, kdo za to může... Já, já, já, vrchní trdlo celého procesu...
Takováhle skorokočka na mne vyjukla ze stěny
Už se mi to stalo i kdysi v dětství, to jsem taky zapnula něco přes knoflík, ale tehdy jsem do toho díla omylem připojila i nějakou další textilii. Ale knoflíky byly tehdy větší. Asi to bylo zajímavé dílo. Bylo toho nějak víc a i babička měla tehdy problém, co vlastně patří k čemu. Njn, měla jsem dokonce tři stejné flanelové košile. A knoflíků měly spoustu a já měla tehdy ještě trpělivosti hromadu.
Tak dobře, teď nakonec co? Rozepnout všechno z pilnosti a začít znovu? A tak se člověk na cestě životem potkává s takovými drobnými vítězstvími sám nad sebou, a pak má i z takhle drobného vítězství fakt i radost.
Jo, ta druhá devítka mi šla i docela rychle. Oblékla jsem vítězně opařený břuch a aspoň na chvíli jsem se cítila jako vítěz. Jak málo stačí člověku ke štěstí...
Zrovna jsem ráno, dost brzo před polednem uvažovala, že se nasunu do mého nově získaného hábitku a půjdu okouknout dvůr, když se odvedle, od arabské rodiny, která je rovnou po panelech vedle, ozval ale fakt nehorázně bytelnej randál. Že by?
Moje a jejich zeď už dlouho nějak trpí vlhkostí. Ale že já nevím, co s tím. Aha, netuším, čí je to vlastně voda, tak to nechávám volnému vývoji. No, asi jejich. Od té doby, co tam přestavovali, asi před rokem, tak je za jejich zdí slyšet nějakou vodní činnost. Jestli tam mají druhou, nově vzniklou koupelnu nebo kuchyňku, brouzdaliště, ví ďas.
Už jsem se chtěla zajímat, protože nedávno kolem zdi u mne proběhla kočka, a ťo už mi přišlo vážný. Zůstal za ní takový legrační otisk ve stěně, docela mne rozesmál, ale nepotěšil. Omítka už se navíc tváří dost napoukle, no ale teď navíc vylezlo i zdivo, a to už je nepříjemný. Takový jako nahatý.
Nicméně s mojí filozofií a zdravotním talentem jsem si řekla, že barák od toho nespadne, ještě počkám. Třeba se to nějak vyvrbí. A ejhle, při středě se hlučně pustili do díla. Hodně řachtali, vrtali, snad i nějaký kango se zúčastnilo. Brousili, půl dne řádili a v odpoledne jako když utne, stolili ticho.
Chci do toho kouta z mojí strany vlepit šablony, co už tady mám, ale do vlhký stěny by to byl nesmysl, tak jako obvykle počkám, uvidím. Aby zítra nepřiběhl, že je chyba u mne, obávala jsem se.
Ukázalo se, že kdo počká, ten se dočká. Dneska ráno jsem na tu zeď koukala, a bingo!!! Krásně vysychá. Ještě před pár dny z ní táhlo vlhko. No, mohl to strejda udělat dřív, ale zaplať pánbůh za ty dary.
Ony tyhle domečky vzniklaly někdy ve čtyřicátých, padesátých letech, vlastně mý vysněný domečky z mládí absolvovaly spoustu přestaveb, přístaveb a podomácku vylepšení, takže je to holt na nich místy znát, viz moje zásuvky...
A já mám zase vlastně radost, tentokrát úplně nezaslouženě, ufff. A zase musím výrazně hrabat. Kde mám všechny ty šablony, kdo to ví? No, nezírejte na mne, já ne... A děti, furt je něco...
Vložil: Lea Hniličková