Běžné radosti trochu veselého chromajzla. Seniorka jede na jih
14.06.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Automatický hrnek, zázrak přírody
To si tak člověk v mém stavu lebedí. Dneska to jde, neřachla jsem sebou, nevím, jak bych se zase zvedala. Na WC mě nečekala žádná nečekaná událost a dorazila jsem do místnůstky vždy včas, a tak se dá říct, že jsem zase kus mého času úspěšně přeprala. Tak fajn, ještě by mohlo proběhnout kafe, jako příjemný závěr dne.
Mám teď z Číny i speciální hrneček, co je prej automatickej a nalitej obsah za mne i zamíchá. No to je potom óbr pohoda. Včera s čajem to fungovalo skvěle, to ho hned musím vyzkoušet i s mým oblíbeným bílým kafem.
Takže jsem se dotackala k lince a vylovila tu automatickou zvláštnost. Musí se tam vlít horká voda, chvilku stisknu symbol na oušku a bude zamíchaný kafe. Teda fakt čínskej, tak trochu zbytečnej luxus, ale když já tyhle ptákoviny ráda...
Jen dojít k nějakému pevnému bodu, sedátku, s horkým čajem nebo kafem jsou pro mne vžycky trochu nervy, ale zatím jsem to téměř vždy bravurně zvládla. Takže po vykonání všech nutných činů jsem směle s tím horkým hrnkem dorazila do pokoje.
Jo, abych nezapomněla, hrnek má kromě schopnosti míchat i víčko, dokonce s gumičkou, která fest drží, abych nevybryndala. Takže to víko je nutné bytelně uzavřít... na horkém hrnku drží samo.
Fakt luxus a při včerejším čaji jsem toho hrnečkovo míchacího zařízení, a hlavně ukotvení pokličky krásně využila. On je to mechanický tak, že uvnitř hrnku je něco, co vypadá jako normální oválná tableta.
Hrnek, kterej je kovovej jako ta tableta, tak když se zapne na uchu proud, tableta kmitá dokola a tím pádem se nápoj míchá. No jak říkám, ptákovina. Ale jak taky říkám, je to praktický, nevenglá se to a nehrozí vylití, což při mých přesunech pokojem často hrozí.
Hezky pohodlně z výšky jsem dosedla do pohovky, madam v pokročilým věku, ani se to nehlo, a hned jsem se vrhla na poznávání dalších vlastností a schopností toho zázraku. Má to někde baterii, která je nabitá a dá se nabíjet. A co, takže vrť se nám, hrnku – a vono nic.
Zrada? Co je, vždyť to se přeci nemůže nevrtět! Dyť je to na elektriku! Na některé fyzikální jevy od dětství slepě věřím. Hrozně mě to u představy toho nezamíchanýho kafe rozezlilo, takže hned jsem to začala řešit stylem fláknu s tím vo zem, ať se rozhejbe.
No neflákla, přeci jenom jsem dáma. Jen jsem mírně zacloumala celým objektem – a nic. Hrnek byl stále tichý, horký, němý, k vrtění tabletky vůbec nedošlo. No to už mě rozčílilo a rozhodla jsem se, že se holt snížím k zamíchání lžičkou, protože ta chuť prostě chybí! Lžička je taky antikorová, ale snad se nepoperou...
Řekla bych razítko za šikovnost. Vydrží.
Hochštapleří činský, co to prodávají, když to nefunguje. Možná se má to mlíko dolévat postupně, nehrcnout ho tam naráz. No, nejspíš je to teď moc hustý a nejspíš je to v tuhle chvíli už jedno...
Nójo, ale to víko drží dost, teda dost pevně, nedá se jenom tak odfouknout. Na kmitání hrnek nijak nereaguje, kopance zatím vypustím, zkusím to po dobrém. Opatrně, nepobryndat se, odklopím pokličku, zamíchám lžičkou, mechanicky holt...
To, co mám od mrtvice místo rukou, to se nedá brát vážně. V levé pazouře hrnek relativně pevné držím a pravá už se hrne k odklopení víka. Sakra, nejde to. Ta gumička blbá fakt drží jak ďábel a hrnek se mi v ruce kinklá!
Mě nedostanou! Zavztekala jsem se a v mžiku se rozhodla ty ruce prostě přehodit. Na jemnou mechaniku, odklopení přisedlého víka, moje pravačka prostě nestačí. Tak jsem tlapy hnedle vyměnila. Neschopná, mrtvičmá pravá dostala držet hrnek, levá, ťrdlo od přírody, ale prstíkama trochu šikovnější dostala na starost víko.
Chňap a šlo to hned! Víko se ochotně pustilo okraje hrnku, zatímco pravá ruka se v tu ránu pustilaúplně všeho. Řekla bych, že hlavně slušného vychování. Ale hlavně se pustila toho horkého hrnku, který teď měla držet fest, když už se otevřel...
Vzhledem k tomu, že třímajíс hrnek držela jsem si ho pevně na břiše, je můj, můj, můj... přišlo to hned i bez optání na tuhletu hamižnost. A přišly všechny tři deci kvalitního vařicího neskafe, utěsněnýho ještě před vteřinou pokličkou a nyní hýčkanýho břichem v textilu.
No, řeknu vám, nic moc. Co jsem při tom jak jinak než byla, ale výraz byl určitě procítěný a perfektní. Hlavně tedy procítěný. Zbavit se s ťěmahle rukama nějak hodně hbitě kontaminovaného textilu není jen tak, drží se člověka, jak by byl přirostlý. Odteď budu žít jen ve fáčovině.
Darebný hrnek se proletěl místností, naštěstí se cestou vyhnul všem rozbitým věcem a nevzal nic s sebou. Takže vlastně dobrý, vlastně se nic moc nestalo, vlastně to vzalo takový můj typický konec.
Z celé téhle akce „kafe v mechanickém hrnku“ (tak mu říkají) mám poněkud opařenej teřich a vylitý kafe s kondenzovaným mlékem, no a to fakt potěší. Jo. Probůh, snad už by mne někdo zodpovědnej měl... tentononc. Vlastně nevím, co mi poradit, jak si pomoci...
Vložil: Lea Hniličková