Ztráty a ztráty a nepomůžu si. Seniorka jede na jih
07.06.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Hledej, Šmudlo, jestli na to máš. On totiž ve tmě nesvítí, kór když jest vybit...
Svoje schopnosti pozrácet a hledat jsem nedávno rozvinula k absolutní dokonalosti. Někde je u mne asi chyba. Ošoupaný nastavení systému.
Že v podstatě furt hledám svoje dva mobily přes den v křesle, buď je vpravo nebo vlevo, a když náhodou není, na pár vteřin zešílím, pak hned najdu, mám ohromnou radost a pokračuju dál. V podstatě se dá říct, že tím pádem vlastně žiju od radosti k radosti, což přeci nezní zas tak špatně.
Teď něco z mého soukromí... Když mám pocit, že už nastal večer, to jest teď, po poslední mrtvičce nebo co to bylo v prosinci, když vyloupnu večerní tabletky z blistru, neboť je fakt svědomitě beru, tak po tomhle výkonu mám pocit, že den činorodý už skončil. Jdeme se věnovat volně zábavě.
Pohov, volno, zpívat. To jest tříbím si u YouTube politické názory česky, ukrajinsky nebo rusky, nebo jedu z YouTube různé krvačky všeho druhu. Jsou tam toho hromady, často při jedné krvačce zdřímnu, probudí mě druhá, nebo nastoupí hudba; prostě uprostřed volna mám takové nezávazně příjemné volno. Což se vyznačuje tím, že myšlenky ke mně můžou. Ale já už nic nemusím. Pokud nenastoupi nějaká nepochopitelná záhada, na kterou nemám kalorie, nebo zkrátka buňky...
Samozřejmě všechny informace jedu z mých dvou mobilů, a tak se mi zkrátka občas stane, že některý prostě sprostě zdechne. Ono se jako nic neděje, přisunu nabíječku a je to. Na kvalitním plynulým spojení jsem ale fakt drsně závislá a přerušení poslechu mě fakt vždycky rozhodí.
Jo, nehoda nastala tuhle onehdá, jedna z mých bytelných nabíječek si prostě po dlouhých letech umřela. A nic ji už nedokázalo přivést ku životu. Pozor, já poněkud hysterická osoba jsem zůstala kupodivu v naprostém klidu, dobiju to za chvilku, mám rezervní a mám na to celou noc, ne? řekla jsem si rozumně.
Po nějaké době jsem se chtěla jenom už skoro za tmy ujistit, že jsem si do ložnice přinesla oba moje elektronické chytráky, teda spíš jsem chtěla umlklý a vybitý zase rozmluvit a doposlechnout si rozposlouchanou muziku. A během následujici temné hodinky zase stařenka předvedla, čeho je schopná, když se nechá sama sobě... Já už za sebe asi fakt nemůžu...
Tak jednak jsem nečekaně prudkým pohybem úplně zrušila kočce spánek, ta chuděra vyletěla jak z praku, že jsem se bála, jestli jsem jí něco neudělala. Nevrle zavrčela, což normálně nedělá a což mě hodně zamrzelo. Vyděsila jsem se totiž, jestli jsem mobil nějak nenechala venku, když jsem byla odečítat stav vodoměru. Stav mysli během odběru z číselníku a přijetí prášků, což činí asi tak sedm minut, jsem patrně nějak z mysli úplně vymazala. A prostě zase panika.
Užiju si to teď, protože mi úplně zmizel můj vlastní mobil, ve vlastní posteli, do které jsem si ho jako každý den sama vlastnoručně dala. Ale kdo ví, jestli a v kolika nočních hodinách jsem tím zkaziila kočce spánek. Jsem na sebe fakt naštvaná a nevím, co s tím. Nevím, jestli to je už definitivně, nebo jestli se s tím ještě dá nebo má něco dělat.
Tak mozek cvičím, ale vidím, jak je čím dál větší problém cokoliv si zapamatovat. Od tý mrtvice jdu nějak zu grunt... Taky nějak ostře nevidím, takže můžu leccos přehlídnout.
To se tak nějak postupem času stalo a funguje to. Krásný, to chceš, ne?
Po zhruba dvouhodinovým pátrání ve vlastní posteli a zoufalým přemýšlení sakra, kde by mohl bejt, jsem ho odhalila. Ve vlastní posteli, pod vlastním polštářem. Kam jsem se už během noci nejmíň třikrát koukala. No jasně, že se mi ulevilo. Úžasnej pocit, ta úleva. A proto já to asi dělám. Pro tu úlevu...
A když už jsem tam росhroustávala v tom koutě, tak jsem se trochu rozhídla po svém nejbližším okolí. Po čase jsem věnovala zevrubnější pohled stěně za poltářem a koukám, že se nestačím divit. No nic neudělám, respektive nevím co. Opelichaná stěna, asi sousedům pouští vodovodní trubka. Ale co mě poněkud znepokojilo, je stav v pokoji jediné elektrické zásuvky.
Vždycky jen po paměti nahrábnu knoflík, kterým se vypíná proud, a víc mě nezajímá, ale koukám, že by mělo. Probůh, tam je kabelů na půl baráku!!! Vůbec si nepamatuju, kdy to takhle vyhřezlo. Pravda, tahle zásuvka se vždycky vypíná jak nějaká revoluční jednotka, ale toto už je snad i moc vypínání.
„Dobrý den, kde je zde, prosím, ten elektrický proud?“ Kočka tam každou chvíli hrabe, no, budu to tam muset nějak kvůli ní zacpat. Blbý je, že když to bylo jakžtakž korektní a vypadalo to dobře, tak světlo pořád nesvítilo, ale když jsem to nechala frčet takhle na volnoběh, tak svítí korektně a pořád a zhasíná, jak má.
Vypadá to hrozně, ale asi to nechám tak. Vydrželo to léta, tak jaká křeč, říkám si já, známý skřítek pořádníček. Rukama teď nic moc neudělám a zvát si někoho, na to nemám kešeň. A tohle funguje už pár let, tak co.... Jen kočce musím vysvětlit, že se tam, do dutý ďovírky nelozí.
Taky mám tady čerstvou, vyloženě pozitivní novinku. Pár měsíců tady zase ušetřím za ohřev vody, neboť pár měsíců tady zase poteče z kohoutku příjemné vlažná voda. Pít se to teda nedá, asi by to byl pěkný vlažný samoser, ale na koupání v noci bahno ideál. Ačkoliv včera to bylo trochu s překvapením.
Odstrojila jsem se, naplácala jsem si na hlavu něco šamponu a už se těšila na ťo skoro zadarmo cachtání, ale zrada. Slunce se včera nějak fákalo či co, no, voda byla velice frišná, až jsem hýkala a nešlo to zastavit. Nešlo s tím nic v tu chvíli nic udělat. Co s tím šamponem, žejo.
No, dala jsem to, ale vyla jsem drsný ariene sousedům pro tadost. No, nepotěšilo to. Zůstává tady otázka: Kdo za to může? Kterej mizera mi vypustil teplou vodu, co teče celý léto? Ohřívač byl samozřejmě odpojenej, logicky, když teče jenom teplá.
Nevítané večerní občerstvení. Navzdory načtené literatuře nemám ráda ve sprše studenou vodu. Fakt ne...
Vložil: Lea Hniličková