Furt ještě žiju, ač občas váhám... Seniorka jede na jih
31.05.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay (snímek v článku Lea Hniličková)
Popisek: I rackové v Praze byli ukecaní, tihle mořský jsou ale úplně jiná liga...
Od rána do večera řvou. Lítají tak rychle a vysoko, že je člověk ani nemá šanci trefit. Dneska jsem kvůli nim už čtyřikrát vyskočila na nohy...
No tak nevyskočila no. Zkrátka jsem se vydrápala do stojaté polohy, což je pro mne dost komicky namáhavé, a chtěla jsem vystartovat na pomoc nějaké ukřivděné kočce. Ale když jsem definitivně opustila svoje pohodlí, zjistila jsem, že jsem zase za komika. Zase jsem naletěla.
Probůh, co si to ti ptáci zas letos navykli. Nebo si asi přesunuli hnízdo. Nebo si pořádně přihnuli. A já to řeším, jako by šlo o život, třeštím oči, koukám, o koho jde, vyrážím po dvorku, abych zasáhla a přispěchala na pomoc, a už to zase vím. Nikomu se nic neděje.
To jenom tady nad palmou poletuje šílený dramatický racek. A teda ale řve, jak by ho za to platili. Znám z Prahy, tam to byl racek chechtavý. Ten taky dokáže vyděsit. Jenomže to, co letos působí tady, je racek mimořádně uřvaný.
Jasně, jsme u moře, takže tady prostě rackové bydlí. Ale kde, probůh, berou tenhle organizovaný řev? Přitom jsou při letu tak elegantní, půvabní. No, snad si časem najdou nějaké příhodnější místo v nedalekém parku.
Jejich kámoše jsme zažili v norském Harstadu. Tam se nedalo spát. Vůbec. Tihle jsou alespoň v noci zticha. Ti norští měli v červnu bilé noci, vysoký hotel rovnou u moře se čtvercovým dvorem a hodně inspirace. Přisámbůh, že za ten týden nezavřeli hubu ani na chvilku.
Řešila jsem tehdy spaní tak, že jsem na koloběžce vyrazila po pobřeží, světlo bylo furt, tak jsem jela, a až jsem se trochu zabavila a unavila, tak někdy okolo čtvrté ranní, jsem se vrátila do hotelu a pokusila se na chvilku usnout. Světlo bylo furt. Mizerové řvali furt. Milovali bílé noci. Já teda moc ne...
Tihle jižní rackové jsou v noci skoro ticho, mají jen takový překvapivý písňový repertoár. Buď řvou, jako když se kočky hádají, nebo někdy mám podezření, že trénují nějakého Ibsena nebo jiné drama v jazyce, který neznám.
Ale je to velké drama, ještě že na mě nikdo nevidí, protože z mých odpovědí tipu natrhni mu triko, nebo miláčku, hned to bude, by asi nikdo nebyl moudrej. Jo, i konzervu jsem na žádost racka včera otevřela... Tak úpěnlivě zaprosil... Ale snad mají teď nějaké takové zvučné období a časem zmlknou.
Dneska jsem názorně předvedla, jak to vypadá, když mi trochu přepne, hrábne, když za svoje skutky tak nějak nemůžu... To zoufalství vám nepřeju. Je to pár chvil, kdy mi došly léky, a s mírným dramatem se mi nakonec podařilo je zakoupit a dostat se i do bezpečí mého domova. A dneska náhle šok. Pilulky dochází!
Už jich mám jenom na tři dny? Ale to je přeci nesmysl. Vždyť jsem jich koupila tolik. Víc, aby mi vydržely na pár týdnů. Tak kde jsou ty rezervní? Začala jsem šílet a rovnou si počínat jak cvok. Panika. Kde jsou? Nikdo nesmí ven!
Takhle si ležela mošnička, namazaným nahoru...
Všude jsem vlezla, pod všechno a do všeho jsem koukala, s tím, jak teď špatně vidím, mi ta obhlídka moc nepomohla. Pěkně si mě hodila do deprese. Živě jsem si představila, co si zase nékde způsobím, až pozítří vyrazím zase do lékárny, a hlavně se mne znocnila hrozná beznaděj.
To jsem fakt tak nebetyčně blbá? To jsem je fakt ztratila? Prášečky za 39 éček... Dyť to mám i v účtech, kolik toho bylo. Njn, ale do pozítří mám, a pak už nemám a brát je musím denně...
Znovu jsem prolezla všechna potencialní místa v bytě, ale krabičky nikde nebyly. Tak kde sakra jsou? Jako bych skoro stovku eur hodila do kanálu, a hlavně pozítří musim pro další a to se mi vůbec nechce. Ono to tady určitě někde je. Ale kde a kdy to najdu.
To snad není možný! A ani ty prachy si netisknu. Aneb jak na ploše několika metrů čtverečních přijít k neřešitelný záhadě. Hledala jsem poctivě od rána do večera, chvilkama jsem se nad sebu musela smát, chvilkama mi bylo do bréče a chvilkama jsem byla nad sebou hrozně rozezlená.
Co to, sakra, mám? To je nějaká nová nemoc patrně. Jasně, zapomínám, furt něco hledám. Klíče, mobil a tak dál. Ale takhle? Chvilku před soumrakem jsem se po takto neužitečně prožitém dni uchýlila k myšlence: Půjdeš do ložnice a zkus na to ještě poslat podvědomí...
VrávoravÝm krokem jsem došla jen tři krůčky, když se o mne pokusil pád, jak se mi podlamujou kolena, tak je to často s pádem na spadnutí. V těchto případech jak tonoucí stébla se chytám všeho, co je, nerada se doma válím po zemi. Takže moje ruka vyrazila k záchraně a nebylo tam nic než opěradlo židličky.
Záchranný kruh pomoci nebyl, ale přeci jen jsem nespadla na papulu. Umanévrovala jsem to. No sláva. A ve chvíli, kdy jsem se řádně probrala z toho skoropádu, jsem pohlédla na svého zachránce, židličku, a podívejme, co to tady je? Tuposti, tvé jméno je já...
Jak jsem se židličkou škubla, uložila se na záda na ní ležící papírová mošnička a tím ukázala zelený symbol lékárny. A v mošničce co? No jasně, moje prášky. Vyrazila jsem do nastupující noci nějaký skřek, mělo to bejt hurá, celodenní činnost vydala plody, děsně se mi ulevilo. Pravda, nález nebyl učiněn diky mému fištrónu, intelektu ani nápaditosti, ale prostou náhodou, ale moje radost byla i tak ohromná.
Jo. milé děti, takhle jsem to dopracovala. Největší radost mi udělá, když semi podaří najít mošničku svých vlastních léků, které jsem si já sama před pár dny přinesla z lékárny. Chjo, živote, živote...
Vložil: Lea Hniličková