Co jsem to sakra říkala? Že domů? Tak jo. Seniorka jede na jih
24.05.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: A už jsem zase skončila tam, kam jsem fakt nechtěla...
Tak abych to vzala nějak tak od základu. Dojet do lékárny není nemožné, což je dobré vědět. Strávit cestou tam a zpátky místo dvaceti minut prakticky celý den, no v tom už je kus umění bloudiče.
Tenhle bloudivý prvek téměř každé mojí cesty naprosto ovládám, z toho bych mohla pořádat školení. A vždycky mě to bavilo. Bydleli jsme po Praze na různých místech a centrum jsem tak úplně neovládala, takže jeho objevování bylo fajn hobby a bloudění po jakýmkoliv městě je vždycky inspirativni. Bloudění v pravé poledne, když se tady rozhodlo konečně být aspoň jeden den nakonec vedro, no, budiž. Chtěla jsem na jih, tak jsem konečně tady, takže kuš! Nestěžuju si. Vůbec.
Kdysi v Córdobě jsem při zastavení busu viděla určitě skvělý kokosky, doba, která padla na jejich opětovné vyhledání, na číhání, na hledání po městě kde, za kterým rohem jsem je, sakra, včera zahlédla? Nevím, ale vytrvám, bo mám na ně chuť. No nevím, jestli stály za to upocené odpoledne, ale nakonec jsem je našla.
To mi zbylo z mládí. Když něco hledám a vůbec nevím, kde to je, tak vytrvám. A většinou fakt najdu, heč! Takže budovu Citroenu jsem přijala jako vítězství, radostně jsem nastolila oďjezd a už se těšila domů. Bylo tam potřeba vykroužit oblouček, teda nebylo, ale přišlo mi, že by byl hezkej. Ale kudy, dofrasa? Nevidím, je tam od ostrého slunečniho svitu od lampy skutečná prohlubeň, nebo je to jenom stín na asfaltu?
Vyjela jsem směle, asfalt vypadal rovně, ale nebyl, byla to prohlubeň. A jak jsem na tom vehiklu furt vyháklá vpravo, tak než mi to došlo, že je to prohlubeň, ustlala jsem si tam, přirozeně vpravo, jako batole. Ruka zůstala připažená, au, žebro dostalo po včerejšku zase trochu pěstí a trochu jsem si škrtla hlavou o asfalt, je tam takový hodně netalentovaný drsný asfalt, samý kamínek. No, sakra, aspoň si teď natrénuju vstávání, pomyslela jsem si v té samotě uprostřed toho plácku.
A... Nenatrénuju! Herdek, to je smůla, jak je to možný? Kde se tady vzali? Číhali za bukem? Úplně prázdná ulice a kde se vzali, tu se vzali - Guardia Civil. No dobrý teda, aspoň mě snad zvednou, no... Tak mě zvedli, poděkovala jsem, chtěla nasednout a jet, ale prrrr. Nikam! A že prej je nutná abulence. Proboha proč? Ťuklý žebro, ale to nemohli vidět. Tak co jim je?
A ukázali prstem na zem, kde po mně zůstal na asfaltu drobný krvavý lívanec, aha, jak jsem škrtla tou hlavou. Drsný asfalt, na tomhle typu povrchu se odřete vždycky. Kamínkovitej.
V tu ránu už probíhal zákrok na hlavě. Hezky mi hlavinku omyli z lahvinky nějakou vodičkou, přiložili gázu, poděkovala jsem a chystala se ujet, ale ouha. Zase to nevyšlo. Už tu měli během chvilinky přistavenou sanitu a prostě se nedalo zdrhnout. Mít zdravé nohy, tak zdrhnu, teď ani náhodou...
A teď jim vysvětlujte, že musím domů, Kočka nemá žrádlo a já bych si taky už dala něco k obědu... Člověk je proti španělské pouliční péči úplně bezmocnej. Dyť mi nic není... Jo, ale oni vědí svý... Naložili tříkolku, do druhý káry naložili mne a už jsem za mocného zvuku houkačky ujížděla známými ulicemi, ale ne domů. Zase už do špitálu. Od Vánoc jsem tady nebyla, jak v lednu...
No to je průser, tak jsem se původně dmula zpupnou pejchou, jak jsem to s těma lékama, s mým orientačním smyslem a lékárnou krásně zvládla, že jako tak z hlavy jsem našla, kde jsem... Nójo, nějak jsem neodhadla, pravá levá přední zadní, pozor, osle, neupadni... A už jsem zase hajala. Napravo, A jakou jsem měla radost, že ten můj lapsus snad nikdo neviděl. Jsou tu teda dost bystrý.
Akorát jsem začala přemýšlet, jak se mi podaří teď vstát a už tam byli! Uniformy... Bože, to je ostuda! Jak bleskové mě zvedli na nohy a mohla jsem jet domů. Ale teď holt zase trčím ve špitálu...
Pravda, ten krvavej cákanec na tom asfaltu vypadal impozantně. Kdyby tam nebyl, tak už bych byla doma. Takže teď jsem pro ně adept na mrtvolu a honem záchrana. S houkačkou. „Dyť mně, proboha, opravdu nic není,“ snažila jsem se bídně anglicky. Marně. Grrrrrr.
Ve špitàlu mi vzali krev a změřili si, co mohli, a že prej si mám zatím tady lehnout. Zůstala jsem stále v domácích hadrech a připravila si slečna EKG, ale najednou s ním odběhla a oni mě svezli k nějakému asi lepšímu měření pod nějaký přístroj. Nebyl to tunel, bylo to něco menšího.
Kdybych si cedulky ukládala, už bych jich měla pěknou sbírku…
Chvilku tam něco měřili a já jsem hlavně přemýšlela, kde mám tu tašku s lékama na dva měsíce, kvůli které jsem podnikla tuhle celou cestu. Když mě dovezli zpátky do nějakého pokoje, tak nikde moje taštička nebyla, tak jsem se jí nahlas, no jak to šlo, začala domáhat, až mě převezli do místnosti, kde byla. Tak s pocitem, že jsem neprávem zbavená osobní svobody, jsem přemýšlela, co teď... Kdybych to mohla slovy objasnit. Ale slovy teď neobjasním nic. Ani v češtině.
Začala jsem koukat, kde se tam chodí na záchůdek, kdybych potřebovala. Zatím jenom preventivně. Dokonce jsem na mých vratkých nohách povstala a vyrazila jsem na chodbu, abych to zjistila, když jsem se předtím zbavila vyškubnutím hadiček, které mě poutaly k pytlíku s fyziologickým roztokem, ze kterého opravdu lautr nic neteklo. A po chvilce mojí potulky po chodbě mě zaznamenala nějaká sestra, které jsem, hurá, objasnila že hledám WC.
Podívala se na mne celkem laskavě jako na blázna, ale prohlásila, že tady, a ukázala na dlouhou chodbu, po které jsme šly, nikde žádné WC není. Zůstala jsem poněkud zmatená, zeptala jsem se, co mám tedy dělat, když budu potřebovat. Tehdy jsem si ještě myslela, že tam budu minimálně celou noc. A ona vyřešila mojí potíž.
Odněkud vytáhla jakýsi hadrový nočník. Nekecám. Fakt. Bylo to celé textilní. Spodek, kam to má padat, asi vyfutrovanej z nějakého savého materiálu a navrch kanýr, aby to bylo hezký asi. V barvě světle modré, ten spodek byl tmvomodrý, uvnitř bílý. Docela mě to vyděsilo, asi ještě leccos neznám.
Pomooooc, chtělo se mi řvát. A nemám představu, jak tu věc bezpečně použít, ještě když k tomu mám částečně mrtvicí zchromlé ruce. Odebrala jsem sice ten modrý nesmysl, ale rozhodla se to řešit. Paní se na mne dívala, jako proč že tomu nerozumím a co se mi nelíbí... A já jsem v duchu řvala, tak tohleto ne!
Pravda, už jednou mě tu nutili jít do textilu po mrtvici, když mi na dotaz, jestli jsem čůrala, odpověděla ne, a bylo mi sděleno, že to mám udělat rovnou do textilu. Jenomže to se mi prostě příčí. Začala se mě fakt trochu zmocňovat panika. No, něco na ten způsob. Já chci prostě ke svýmu pytlíčku léků, k normálnímu WC a prostě domů a nedělat tady nesmysly. Tady ležím jenom prostým nedopatřením. Tady nebudu.
A tak jsem začala někdy odpoledne vyvádět. Jo, tak, jak já to umím. Všimla jsem si, že tam někde přes pokoj je nějakej asi střelenej pacient, co tam už hodinku pořvává. Španělsky, rychle, nerozumím mu ani slovo a je hodně nahlas. Nikdo si ho nevšímá. Řekla jsem si, že budu taky nahlas, a mne si určitě všimnou. A začala jsem furt dokola řvát skrz stále otevřené dveře „ambulance“ a „revers“. Naštěstí jsem obě slova zvládla téměř perfektně. Jak šel někdo okolo, i když ne, tak jsem měla tenhle jeden natrénovaný repertoár. Ambulance a revers. Natvrdo rozhodnutá, že kdyžtak uteču. Nebo co...
Po cca hodině této mojí hlasové revoluce vstoupil člověk, vousatej sympaťák, a anglicky se zeptal, co si přeju. Tak jsem mu zopakovala můj repertoár, a hlavně jsem zdůraznila, že mi nic není a že chci domů. Nadechl se a pravil, že do hodiny budu mít odvoz a pojedu domů.
K milionům díků jsem se pokusila přidat omluvu pardon, že tak řvu, ale kdo ví, сo z toho šlo ven, co si z toho vybral. Bleskově jsem chystala vše k mému opuštění tohoto podivného ubytování a už jsem seděla na křesle, přípravena k evakuaci. Domů...
No, nebylo to do hodiny, však jsme ve Španělsku. Ale bylo to na ty poměry docela rychle. Začal padat soumrak, chvíli jsme drncali po městě a za chvíli už jsem zahlédla moje zadraho ořezané stomy, moje doma. Děkovala jsem z celého srdce za ten odvoz, ale cestou přes dvorek už jsem pádila na WC, už to bylo fakt nutný.
A tak se nakonec vše v dobré obrátilo. Kočka přišla, dostala najíst a já jsem za pár okamžiků zaujala strategické místo v posteli, ve svojí vlastní bambusové posteli, a dala jsem se do dloubání večerních léků z blistrů, neboť to byl vlastně prapůvodní účel a cíl mojí dnešní poněkud komplikované cesty do lékárny.
Můj elektrický vozík přivezli druhý den, naprosto tajně a tak potichu, že jsem o nich vůbec neměla tušení, takže jsem jim ani nepoděkovala, což mě mrzí. Fakt úplně na tajňáka. A fakt jsem ráda, že jsem doma, a myslím si, že jsem snad i něco nepochopila, ale ať...
Vložil: Lea Hniličková